Bratře ministře, bez portfeje,
s podtitulem pro lidská práva a menšiny,


berte, prosím, všichni tento můj příspěvek jako písemné řečnické cvičení, které si neklade za cíl objevovat a předkládat nové pravdy svému právě usedajícímu bratrovi do ministerského křesla, ale spíše bych touto formou chtěla ve chvílích volna, kdy mám dopředeno, utkáno, namotáno, uvařeno, upečeno, umyto, vypráno a o děti postaráno, zmínit to, co mi jde proti srsti a co mi leží na srdci.

Přesto, že bych se v tuto chvíli raději podívala na feminismus optikou jedenadvacátého století, které ho bohužel nebo bohudík citelně předefinovává stejně jako předefinovává manželství, sexualitu, rodinu, partnerské vztahy, sourozenecké apod., nedávné rozhovory s několika českými vzdělanými a dobře postavenými ženami mě vrhly, jak jste si v úvodu jistě dobře všimli, až o několik století zpět. A zároveň mi v uších opět zazněla věta osvíceného psychologa Slávka Hubálka, a sice, že pokud nevytvoříme odpovídající prostor pro otevřenou veřejnou diskusi na téma feminismu, vykoledujeme si jeho militantní podobu, která se převalí jako ničivá vlna přes naše území.



V této souvislosti si neodpustím kritiku na adresu televizního pořadu Pavlače Ester Kočičkové, který jsem si pustila na uvítanou po svém návratu domů z JAR. Měla jsem u něj pocit, že snad vznikl na politickou objednávku, jejímž cílem byla další marginalizace ženské otázky. Buď moderátorka Kočičková nemá na vážnější a hlavně hlubší polohu ženského pořadu, třeba proto, že se s ní sama nedokáže identifikovat, anebo jí scénář předepisuje takový trapně žertovný přístup jako, v této věci, jediný průchodný. Pavlač, dle mého názoru, zásadním způsobem deformuje obraz ženství v České republice. (Mám na mysli celkové vyznění pořadu, nikoliv jednotlivé ženy, jejichž názory a životní zkušenosti se zdály být zajímavé, ale bez umocňujícího kontextu jakoby neměly šanci zanechat hlubší stopu.)

U Burianova pořadu o ženách, konkrétně při sledování dílu s Olgou Šípkovou, jsem myslela, že mám halucinace nebo že se jedná o nějaký avantgardní počin, který vyústí do něčeho nepředvídatelného a že zřejmě na zjevnou lidskou ubohost moderátora Buriana bude nějakým mimořádně originálním způsobem poukázáno jako na odstrašující příklad toho, jak bychom se k sobě navzájem neměli chovat. Dodnes pro mne zůstává otázkou, jak si pan Burian mohl vydobýt prostor ve veřejnoprávním médiu ČT pro své agresivní ponižování a ostouzení roztomilé paní Šípkové, která je upřímně přesvědčená o své životní cestě. Jistě by o ní bez ustavičného a hlavně konfrontačního přerušování dokázala zajímavě povyprávět a tipla bych si, že by se ani žádné vážnější diskusi na téma Péče o tělo nebránila. Zdálo se mi, jakoby Burian chtěl svou kořist uhnat za každou cenu a pak mě napadlo, že je možná chytřejší než si myslím, protože svou prezentací naplno odkryl v českých zemích další přehlížený, avšak hojně rozšířený fenomén krize mužské identity, což je k feminismu, domnívám se, druhá strana mince.

Před několika dny mě doslova šokovalo hodnocení ministerské kvalifikace paní Parkanové panem Paroubkem a opět ve veřejnoprávním médiu a hlavně to, že jeho urážka - že snad pěkně zpívá, zůstala bez větší odezvy. Jedno jsem si na tom uvědomila, a sice, že čtyřmi lety absence v České republice jsem žádnou změnu k lepšímu ve zmíněné oblasti nepromeškala.

Jen tak mimochodem - Jihoafrická televize SABC poskytuje seriózním diskusím na genderova témata, krizi mužské identity nevyjímaje, velký prostor. U nás jsem něco podobného nezaznamenala.

Věřím, bratře ministře, že se nezařadíš mezi celé generace "veřejných mužů", trpících trýznivými pocity méněcennosti a přebujelým sebevědomím, kterým se dařilo a stále ještě daří držet "soukromou ženskou otázku" mimo politiku jen proto, že nejsou ochotni zkoumat výsady a moc svého postavení. Že se nezařadíš mezi ty, slepé muže, kteří nevidí svá privilegia, a proto vědomě či nevědomě zabraňují jakémukoliv zpochybňování konvenční představy o tom, co je politikum. (Tady někde se dá hledat i jádro problému, proč je žen v politice tak málo). Nahlížet rozdíl mezi oběma pohlavími ve světle politickém, odrážejícím mocenský vztah mezi muži a ženami vyžaduje určitý druh osvícení a následného prohlédnutí, že totiž pohlaví je stejně hlubokým sociálním dělítkem jako společenská třída, rasa či národ.

Opakovaně pohřbívaná, zesměšňovaná a nikdy dostatečně osvětlená feministická ideologie (to platí nepochybně i o jiných potlačovaných ideologiích) zanechala v našich krajích semínka, která by mohla za určitých vhodných podmínek vzklíčit a rozvinout se do pěkné fundamentalistické šlamastiky. Cesty ke zmírnění latentního či manifestovaného a do budoucna stále se stupňujícího sociálního konfliktu, ne jen v genderové oblasti, existují, ale jakoby šly nad rámec toho co dnes vnímáme pod pojmem liberální demokracie (striktní oddělení státu, jeho mocenských struktur od občanské společnosti), která jak se zdá nebude mít dostatečné páky na zvládnutí kulturně kosmopolitního globálního světa, kterého jsme dnes všichni součástí.

Žijeme v post-tradičním sociálním (ne)řádu, což nás na jedné straně zneklidňuje, protože ztrácíme referenční body; tradiční hodnoty, autority i společenství, o které bychom se mohli automatiky opřít, eventuálně se za ně schovat. Na druhé straně, jako bychom všichni byli na jedné lodi, a to v tom smyslu, že se budeme muset naučit filtrovat to množství protichůdných informací, které na nás ze všech stran útočí, vybírat z nich ty relevantní pro náš život s vědomím, že ten výběr bude definovat kým vlastně jsme. Staneme se tak čitelnějšími, autentičtějšími. Budeme se muset naučit důkladněji reflektovat své jednání a postoje ve vztahu k druhým, protože to jediné bude našim vztahům dodávat důvěryhodnost, tedy kvalitu s výhledem nějakého jejich trvání. Tohle vše je nemyslitelné bez permanentního veřejného, otevřeného a nenásilného dialogu skupin či jednotlivců, kteří jsou si vědomi, že na jednu otázku dnes neexistuje jediná odpověď, a že na svou pravdu máme nárok všichni bez rozdílu a jde jen o to, jak ty naše různé pravdy skloubit, aby nebyly v přímém střetu, abychom vedle sebe dokázali žít v toleranci a nepobili se.

Lidská práva, jak vidno, nabývají na stále větším významu. Samy o sobě však nestačí, nejsou samospásná. Právo mi dává pouze možnost se nějakým způsobem zachovat, potom musím sebrat veškerou morální sílu a zavázat se k tomu, že se tak skutečně zachovám, že se na mne druzí mohou spolehnout. A konečně, že s plným vědomím důsledků, které mé jednání může vyvolat, za ně převezmu odpovědnost.

Pokud dokážeš, bratře ministře, v tomto duchu vést svěřené ministerstvo a působit na své kolegy, tak je docela možné, že se jednou podaří z tohoto světa udělat skutečně lepší místo pro život a někteří z nás konečně v této společnosti budou schopni najít své místo.

Magdalena Westman




Reakce:

Ahoj Magdaleno,
je to chytrý, moudrý a krásně český! Vidím, že na poli (re)konstrukcí identit jsi skvělá!
Jen bych se nebál "militantího f." (který přeci automaticky nemusí být agresivní), naopak bych jej vítal, protože současným gendrovým sociálním smírem se ničeho nedosáhne.
Jestli to nevadí, Tvůj text jsem předal (je přeci míněn jako veřejný) přes svou ženu do sféry českých autentických feministek. Právě včera jsme měli takové malé setkání při vítání knihy Práce a péče.

Zdraví do dálky
Jiří Ryba

P.S. Pokud jsi opravdu v Praze, tak bychom se mohli vidět...







 mobil: +420 777 293 015, e-mail: labea@labea.cz

go home