Heterosexuální hegemonie
anebo homosexuální militantnost sterilních mravenců?
23.2.2010



Na takhle ostrou konfrontaci se ve svém příspěvku nechystám, jen si v souvislosti s návrhem zákona umožňujícím homosexuálnímu jedinci adopci dítěte rekapituluji vlastní postoje, zkušenosti i názory některých odborníků, které mi poskytují alespoň částečnou orientaci v tomhle, očividně, sexuálním zmatení.

Rodina, postavená, v západní civilizaci, na monogamním vztahu muže a ženy bere jednoznačně za své. Do složitých úvah a diskuzí o tom, zda je možné monogamii ne zachránit, ale obnovit, se "nečekaně" připojují homosexuálové s nabídkou náhradní "rodinné" péče. Zřejmě dost předčasně, jelikož nejisté a rozporuplné postoje odborníků nechávají jejich postavení zejména v tomto smyslu i nadále nevyjasněné.

Na dnešním obrazu homosexuality se neblaze podepisují problematické způsoby její prezentace. V mnoha případech nás totiž spíše vrací ke staršímu pojetí (deviace, nemoc) a oživují v nás právě ty nejhrubší předsudky, se kterými se upřímně pokoušíme vypořádávat.

V mediální prezentaci homosexuality nacházím dost málo přirozeného, naopak, její projevy na mne často působí teatrálně a infantilně. Nejen to mě vede k přesvědčení, že u homosexuality se opravdu jedná o ustrnutí v určité fázi vývoje, tzn., že dotyčný jedinec nenabyl zralé mužské identity, nikdo mu neukázal, jak takový zralý muž vypadá.

Znepokojující fenomén krize mužské identity v západním světě otevřeně diskutovaný, v českých zemích dosud silně tabuizovaný, osobně vnímám jako jednu z hlavních příčin narůstající homosexuality. Homosexuálů je mi upřímně líto, cítím s nimi, jsem přesvědčená, že se jim něčeho podstatného v životě nedostalo, a tak se tu díru v duši snaží všemožně zaplnit. Že by ale jejich poněkud rozvrávoraná existenciální situace byla dostačující kvalifikací pro adopci a výchovu dětí, o tom přesvědčena nejsem, i když texty popisující vyrovnané homosexuály jako laskavé pečující otce mé pozornosti v žádném případě neušly.

Jakým identifikačním vzorem může být ale homosexuál pro svého adoptovaného syna? Jak vybuduje synovu silnou mužskou identitu? Nebo ji napříště nebudeme potřebovat?

Nejedno dědictví patriarchálního systému nám ještě dlouho bude komplikovat život, a také v nových společenských souvislostech bude mutovat do nepředvídatelných poloh a rozměrů, se kterými si hned nebudeme vědět rady. Výskyt homosexuálů bude vždy záviset na vývoji heterosexuální většiny a tam je zakopaný pes. Moudrým řešením proto nebude zrychlené přijímání nových zákonů, nýbrž okamžité nastartování systematické práce se "zmrzačenými" heterosexuálními muži, což se jistě rychle projeví na poklesu množství dětí odkládaných do dětských domovů.


Příspěvky


POLEMIKA: K té homosexualitě
23. února 2010

Několik poznámek k článku Magdaleny Westman Heterosexuální hegemonie

Navzdory předpokládaným reakcím, které bych shrnul do věty jednoho bodrého a osobnostně značně nesložitého muže, kterou mě před lety po nějaké osvětové přednášce počastoval: "Doktore, vy se těch buzerantů nějak zastáváte!" to vezmu popořádku:

Rekapituluje-li autorka své vlastní postoje, tak je to v pořádku, pokud se ale odkazuje "na zkušenosti i názory některých odborníků, které jí poskytují alespoň částečnou orientaci v tomhle, očividně, sexuálním zmatení", bylo by vůči čtenáři přinejmenším zdvořilé, kdyby uvedla, které odborníky má na mysli. Hovoří-li pak o "sexuálním zmatení", nabízí se otázka, zda se jedná skutečně o odborníky, protože, ti kteří se danou problematikou zabývají, ji jistě neprezentují jako nějaké "sexuální zmatení".

Domnívám se, že model monogamního manželství dvou heterosexuálně orientovaných jedinců opačného pohlaví - nanejvýš komplikovaného rizikem případných extramatrimoniálních sexuálních kontaktů obou zúčastněných - plodících potomstvo není nijak zásadně ohrožen. Funguje to tu již řadu staletí, vcelku se to osvědčilo, společnost si na to zvykla a těžko nalézt důvody, proč něco takového měnit.

Je pochopitelné, že s postupnou dekriminalizací a demedicinizací tedy s jistou emancipací homosexuality jedinci homosexuálně orientovaní přicházejí s myšlenkou, že by i oni mohli a byli schopni adoptovat a pečovat o bezprizorné děti a poskytnout jim adekvátní citové i materiální zázemí. Homosexualita přeci nevylučuje touhu a schopnost pečovat o potomstvo, byť nikoli biologicky spřízněné.

Mám-li být upřímný, jsem v tomto ohledu poněkud na rozpacích. Na straně jedné - uvažuji-li jednoznačně racionálně - připouštím, že i dva muži osobnostně dostatečně vybavení jsou schopni adoptovanému dítěti poskytnout mnohem lepší materiální i citové zázemí než kupř. dětský domov (nic proti dětským domovům, jistě dělají, co mohou, ale upřímně řečeno mnoho toho nemohou a ani nezmohou) nebo než dissociální psychopat kriminálník a alkoholik, který v údobí mezi dvěma nepodmíněnými tresty oplodní ženu osobnostně podobně hrubozrnnou, jako je on sám. Nikdo jim pak nezabrání v tom, aby společně zplodili a následně "pečovali" o řadu dalších potomků. Jistě si dovedeme domyslet, jak ta péče bude vypadat. Jakého citového a materiálního zázemí se jim dostane a že není příliš pravděpodobné, že z nich vyrostou jemní, citliví a akademicky vzdělaní jedinci.

Přiznám se ale, že - když opustím tento čistě racionální úhel pohledu - pocitově se mi představa dvou homosexuálů vychovávajících adoptované dítko jeví prozatím jako přinejmenším diskutabilní. To je ale můj čistě subjektivní pohled. Nevydávám ho v žádném případě za jediný správný.

Za jistý kompromis bych považoval možná poněkud zpřísněný postup, který je v současné době realizován i u běžných adopcí. Žadatelé o adopci se musí podrobit psychologickému vyšetření zaměřenému na posouzení jejich schopnosti adopci zvládnout.

Doposud se bavíme pouze o adopci, o kterou by žádali homosexuální muži. Homosexuální ženy to mají jednodušší. Z dob, kdy jsem se věnoval gynekologii, vím, že žena toužící po těhotenství je schopna pro dosažení svého cíle podstoupit cokoli. Lze tedy předpokládat, že i homosexuálně orientovaná žena toužící po potomkovi dokáže zapřít svou skutečnou sexuální orientací a realizovat heterosexuální styky, aby dosáhla svého.

Poněkud jsem odbočil, vrátím se tedy k článku paní Westman.

Jednak nerozumím tomu, že se "na dnešním obrazu homosexuality neblaze podepisují problematické způsoby její prezentace. V mnoha případech nás totiž spíše vrací ke staršímu pojetí (deviace, nemoc) a oživují v nás právě ty nejhrubší předsudky, se kterými se upřímně pokoušíme vypořádávat."

Kdo takto homosexualitu prezentuje? Z jakých údajů pisatelka vychází? Pokud vím, tak se naopak v naší zemi postoj k homosexualitě podstatně změnil. Dle sdělení prof. PhDr. Weisse, který v tomto směru realizuje řadu výzkumů, zaujímalo před rokem 1990 homofobní postoje (tj. postoje vůči homosexualitě a homosexuálům nepřátelské či odmítavé) více než 50 % obyvatelstva, zatímco v současné době je to pouhých 6% obyvatel. Homosexualitu akceptují dokonce i lidé starší, méně vzdělaní, lidé z menších sídel (vesnic) a dokonce i lidé věřící. Lze říci, že jsme v tomto směru jedna z nejliberálnějších a nejtolerantnějších zemí na světě.

Pokud nějaký lidovecký poslanec - jeden z těch zbývajících 6 % obyvatelstva - označí homosexuály za prasata, chlíváky a ouchyly, svědčí to pouze o jeho značně omezeném duševním obzoru, ale nelze to hodnotit jinak, než jako zcela okrajovou záležitost.

Pisatelka se dále svěřuje s tím, že "v mediální prezentaci homosexuality nachází dost málo přirozeného, naopak, její projevy na ni často působí teatrálně a infantilně."

Odhlédnu od ryze subjektivní pisatelčiny snahy o posouzení, co je "přirozené" a co "infantilní a teatrální". Již ve svém nedávném textu na NP
Slušnost a zdvořilost postačí jsem se zmínil, že způsob prezentace homosexuality může souviset se snahou o zviditelnění homosexuální menšiny. Obratnost této snahy nemusí být vždy zaručena. Neshledávám ale důvody k nacházení přímé souvislosti mezi homosexuální orientací a "teatrální a infantilní" prezentací homosexuality. Jde jen o to, najít tu správnou "pí-ár" agenturu.

V čem se dle mého soudu autorka článku kardinálně mýlí, je její definice homosexuality, dle níž "se opravdu jedná o ustrnutí v určité fázi vývoje, tzn. že dotyčný jedinec nenabyl zralé mužské identity, nikdo mu neukázal, jak takový zralý muž vypadá".

Nevím a ani nechápu, jak k něčemu takovému autorka došla.

Připouštím, že něco jako krize mužské identity v současné době a v současné společnosti možná existuje. Pokud ano, je to problém výhradně sociologický. Na tento tenký led se ale nehodlám pouštět a vrátím se ke svému sexuologickému kopytu.

U každého člověka lze z hlediska sexuologického definovat a zkoumat jeho identifikaci a jeho orientaci.

Většinový muž je mužsky identifikován a heterosexuálně orientován. Jinými slovy takový muž nepochybuje o tom, že je muž. Sexuálně atraktivním objektem je pro něho žena.

Většinová žena je žensky identifikována a heterosexuálně orientována. Jinými slovy taková žena nepochybuje o tom, že je žena. Sexuálně atraktivním objektem je pro ni muž.

Homosexuální muž stejně jako muž heterosexuální nijak nepochybuje o svém mužství, pouze je pro něho sexuálně atraktivním objektem nikoli žena ale muž. Nic víc.

Naopak homosexuální žena stejně jako žena heterosexuální nijak nepochybuje o svém ženství, pouze je pro ni sexuálně atraktivním objektem nikoli muž ale žena.

Z toho vyplývá, že homosexuální jedinci obého pohlaví mohou mít problém se svou orientací, ale nemají naprosto žádné potíže se svou identitou či identifikací, jak se zcela mylně domnívá paní Westman.

Pro úplnost (a definitivní zmatení čtenáře) dodám, že existuje ještě něco jako transsexualismus. Transsexuální žena se cítí být mužem a transsexuální muž se cítí být ženou. To je ale zcela jiný příběh.

Obávám se, že autorka zmíněného textu vychází z dosud zcela neopuštěné a poněkud naivní (infantilní?) představy homosexuála jako zženštilého, převážně v růžovém oděného "teplouše" s mazlivým a nasládle charakteristickým způsobem vyjadřování, tak jak bývá začasté prezentován v nepříliš vtipných anekdotách.

V současné době přijímanou teorii, že vloha k homosexualitě vzniká již v prvním trimestru nitroděložního vývoje, přikládám jen pro úplnost.

Jakkoli tedy vedu vnitřní diskusi o tom, zda svěřovat homosexuálním párům bezprizorná dítka do adopce, soudím, že muž, který je sexuálně přitahován jiným mužem a nikoli ženou, má ve své sexuální identifikaci zcela jasno a může být pro adoptivní dítko mnohem kvalitnějším identifikačním vzorem než jednoznačně heterosexuální kriminálník.

Autor je sexuolog

Jiří Hrdlička


Příspěvky

polemika k POLEMICE

Mé první osobní setkání s homosexuály proběhlo v polovině osmdesátých let. V roce 1989 jsem u nich pobývala v L.A. a s oběma i s matkou jednoho z nich (psycholog) jsme toto téma dosti obšírně probírali. Dále jsem ho rozebírala s dětskou lékařkou z Floridy během společné dovolené v JAR v roce 2003, která potvrdila mou domněnku, že tak strmý nárůst homosexuality se americkým lékařům z jejího okruhu nějak nepozdává. Mně také ne, naopak. Připadá mi, že spíše čelíme jevu v západní společnosti, který bych nazvala pandemie homosexuality a v tomto zmatení a chaosu bychom mohli mít tendenci rychle se legislativně přizpůsobovat z břehů rozlité sexuální morálce.

Nemohu zásadně souhlasit s názorem, že monogamní manželství, respektive rodina není fatálně ohrožena. Ale přece na tomto místě nebudu sepisovat seznam světové literatury na dané téma pojednávající. Zkrátka celá vaše formulace jako odborníka - "vcelku se to osvědčilo, společnost si na to zvykla a těžko nalézt důvody, proč něco takového měnit" - je pro mne nestravitelná.

Dále. Ať homosexuálové pečují o své širší příbuzenstvo, v mnoha případech dosahují významných pozic i vyšších příjmů, takže taková pomoc bude jistě vítána. Ovšem zda by měli ve výchově dětí homosexuálové nahradit heterosexuální pár, o tom, znova zdůrazňuji, přesvědčena nejsem. Myslím, že dobrým řešením by byly instituce typu vesniček SOS, kdy by se o děti staral vybraný heterosexuální pár.

Postavit proti sobě osobnostně "dostatečně vybavené homosexuální muže a dissociálního psychopata kriminálníka a alkoholika...", mi připadá nefér ovšem zároveň mě to vede k myšlence, že jste nám vlastně žádným způsobem nediferencoval homosexuály, přece si je nemůžeme představit jako nějaký monolit. Kolik procent je tedy těch, kde se dá skutečně hovořit o genetické determinaci a kolik je těch přifařených?

Když se zeptáte homosexuálů, kteří s vámi jsou schopni mluvit upřímně a otevřeně, protože vám věří, tak připustí, potvrdí, že homosexualita je v mnoha případech promiskuitní, a zachází do praktik , které jsou klasifikované jako sexuální deviace. Co s tím? Představte si, že citově silně deprivované a traumatizované dítě z dětského domova se dostane do péče takových jedinců, tak to pak bude dílo zkázy dokonáno. Já mám to štěstí, že znám výborné vzdělané a citlivé homosexuály, ale jsou tohle ti většinoví jedinci v homosexuální komunitě?

K prezentaci homosexuality se už nebudu vyjadřovat. někdo to přesně zformuloval v jednom příspěvku, to bych ho opakovala.

S tím lidoveckým poslancem to je trochu rána pod pás. Snad ne cílená. Prezentace homosexuality žádnou PR agenturu nepotřebuje, spíše by ti rozumní homosexuálové za sebe neměli nechat mluvit ty, se kterými vůbec nechtějí být spojováni.

"My ji (homosexualitu) považujeme za variaci pohlavní funkce vyvolanou určitým ustrnutím pohlavního vývoje." Vypůjčila jsem si myšlenku od Freuda, protože na tu část homosexuálů, kterou osobně nevnímám jako geneticky determinovanou my to sedí a zapadá do celkového kontextu krize mužské identity.

V polemice zcela chybí dimenze filozofická a sociologická. Domnívám se, že je třeba si položit základní otázku, Je pro nás jako společnost adopce dětí homosexuály žádoucí anebo se s problémem odkládaných dětí budeme chtít vyrovnávat jiným způsobem?




 mobil: +420 777 293 015, e-mail: labea@labea.cz

go home