Dan



Proč Ty? Proč ne tamten nebo tenhle. S Tebou bych děti mít nechtěla. Co na mne tak civíš? Seš celej takovej oduševnělej, to je fakt. Jako by v Tobě svítilo tisíc sluncí... Seděli jsme v hospodě s jeho spolužákama a přátelema z konzervatoře. Právě absolvovali. Harmonikáři. Na záchodě jsem ze sebe servala vypůjčený šaty, abych je moc nezřídila. Jako voko v hlavě je pak vopatrovala, zežvaněný, v zápaďácký igelitce. Ztratily se. Dan mě v tom nenechal. Šel hledat se mnou. Vysoký napětí, který mnou projelo, způsobilo, že jsem stiskla a nepustila. Tak jsme se loudali nočním městem ruku v ruce, klimbali jeden druhýmu na rameni, na lavičce u vody a padali si do klína. Chvílema to začalo nabírat nebezpečný vobrátky. Ne, ještě ne, šeptala jsem. Zároveň jsem nechtěla, aby to skončilo. Nechtěla jsem nikam jít. Chtěla jsem zůstat. Navždycky. Nekonečný mlčení mne začalo dusit, připadalo mi podezřelý. Je pozdě, měli bysme se pomalu zvednout, zítra přece musíme hledat ty šaty. Zašpital Dan. Vpadla jsem do toho, dřív než stačil dokončit. Já už tu zítra nebudu, musím do školy a bydlím daleko. Tak pojď k nám. Vytlačil. Zbláznil ses, co by tomu řekli vaši? Přála jsem si, aby řek nic a von to řek. Rozloučili jsme se s tím, že šaty bude hledat sám a dá mi vědět. Dal mi pusu na čelo a mně bylo jasný, že stejně nezavolá, že už se nikdy neuvidíme.


Milá LaBeo,
     víš včera, když jsi odjela rozhostil se ve mne takovej zmatek, že jsem začal pozbývat veškerých nadějí ve smysl a význam vztahů mezi klukem a holkou, připadalo mi všechno jako zbytečnost, malichernost. Jediná jiskřička v těchhle chmurnejch rozpoloženích byla zpráva, že se našly šaty. Měl jsem radost jako blázen.
     Ale nakonec mi zbylo jenom jedno. V mé mysli začalo něco hlodat a vrtat. Bránil jsem se, neustále si namlouval, že veškerý starosti s láskou jsou k smíchu, že je třeba obrnit se, stáhnout do ulity a věnovat se práci a důležitějším problémům, než je osobní štěstí, neštěstí nebo zmatek. Byl to stesk, LaBeo, a nebyl k zahnání, protože jakákoliv rozumová úvaha nebyla s to ho zaplašit. Byl to stesk po Tobě, až k breku. Styděl jsem se a stydím se, i když vlastně ani nevím proč.
     Vzpomínám na to, jak ses snažila dostat se z toho začarovanýho kruhu, jak Ti to nešlo, jak jsi byla upřímná, jak jsi nechtěla podlehnout a bránila sama sebe rozumem, a ono to nešlo. (Ty ani nevíš, jak v tomhle k sobě máme blízko.)
     Ale nejen to, já si vzpomínám a z hlavy mi nejde ani jeden Tvůj pohyb, úsměv. Pořád mi zní v uších Tvůj rozkošnej způsob řeči. Tvoje vlasy, oči...
     Kdybys věděla, jak jsi vzácná, jak sis uchovala dětskou duši při vší svý inteligenci. Kolik lidí je dneska takovejch? Jak málo je potkáváme. Kdybys věděla, jak jsi čistá, křehká zranitelná.
     Já vím, je to zoufalé, co říkám, zraňuju tě sám. Ani nevíš jak mi je, když nedokážu naplnit tak jemnou a vzácnou, půvabnou nádobu štěstím. Jak by stačila jen jedna věta, místo tohohle žvatlání.
Všechno, co ve mně zůstává, je pocit nenapravitelný křivdy a bezpráví, kterého jsem se na Tobě dopustil díky existenci svý osoby. A přesto se marně snažím udržet neudržitelné. Jak mě může ospravedlnit, jak by mě vůbec mohlo ospravedlnit něco tak nehoráznýho, ale věř mi pravdivýho, jako to, že Tě mám rád. A mám Tě rád. Pro Tvojí hlubokost, upřímnost, s kterou ses mi vydala napospas, pro tu jednu noc, která byla tolik krutá a tolik krásná, že na ní v životě nezapomenu. Nemůžeš o mně vědět nic, nic o tom, co je ve mně, čím žiju, čím trpím, čím se raduju, ale můžeš mi věřit. Můžeš mi věřit, a dát tak smysl mým slovům, která by byla bez Tvý důvěry jen planými žvásty, frázemi a házením hrachu na zeď.
     Labeo, odpusť mi prosím, že jsem si pustil hubu takhle na špacír, ale já už nemůžu zůstat v tom vězení rozumu, v tom hoři z rozumu. Aspoň někdy chci dát volnej průběh tomu všemu a nekontrolovat se. Možná se mi budeš smát, ale pro mě je zadostiučiněním to, že jsem upřímný.
     Měj se moc hezky, dávej na sebe pozor a jestli budeš chtít, napiš mi.
Dan


To jsem nečekala. Probrečela jsem celý vodpoledne a pomalu se začala připravovat na zásadní životní změnu. Rozhodla jsem se ho milovat. Nebyl dokonalej, ale byl umělec a měl vlnitý vlasy, který by mejm dětem jistě slušely. Sedla jsem a pojednala to, z jedný vody na čisto. Žádná vodpověď - pátek...pátek... pondělí...Chvílema jsem propadala panice, chvílema si byla jistá, že se Dan taky připravuje... Byla to trýzeň, nevědět, co se děje. Nemohla jsem se na nic soustředit a v celým těle cejtila strašnou bolest. Musela jsem ji vykřičet. Na papír.


LaBeo,
     děkuji Ti moc za dopis. Ten můj, co jsem Ti poslal, jsi měla přece jen nečíst. Ale už se stalo a já nejsem schopen nenapsat Ti další. Vzpomínám na Tebe. Nezlob se na mě, budu asi zase psát nesmysly, a Ty mi pak budeš říkat, že se ti to líbí.
     Nemysli si, ani já se neumím vymanit z toho, co se událo, z našeho setkání, kdy jsem byl zase vedle Tebe. Ale řekni mi prosím Tě, copak si vůbec zasloužím náklonnost někoho takového jako jsi Ty? Když jsi seděla vedle mě a občas ses na mě podívala nestačil jsem odvracet oči, abych se náhodou nepřipálil.
     LaBeo, ve mně je moc bolesti. Ta je jediná, která je jistá. Láska je marná, protože se ztrácí? Ač jsme chytili okamžik za vlasy, drželi jej, byli blízko něčemu, jako je štěstí, nic z toho jsme nezachytili, a právě teď je zase všechno jinak. Přichází zase něco jiného, čemu se nelze bránit a co nelze uchovat. Představ si, že já jsem kdysi taky naléval sílu. Jak je to možný? To se sám ptám. Nic mi není jasný. Moje nový citový roztoužení. Je to jen čekání na jeho zánik?
     My jsme spolu přece mluvili o smyslu toho všeho, mluvili jsme matně, protože známe málo z tajemství světa. Ptali jsme se, zda je naše setkání zbytečné, protože pomine. Až spolu přestaneme hlídat svý pohledy, až si budeme úplně cizí, bude to co je teď totálně marný?! Ale my přece chceme uchopit okamžik do ruky a nepustit ho. Je to naším přáním. Já vím, nejde to, ale bude to vždycky naším vášnivým přáním. Ano, touha v zašlý svět bude vždycky marná, ale touha v nový svět nemůže být přece zbytečná. Naše úpěnlivé chtění nás ponese pořád kupředu, dokud nás nepohltí něco, s čím splyneme. My zřejmě toužíme se sebou splynout, milovat se šílenou láskou a nenaplníme-li tuto touhu, ponese nás to dál, a proto nebude zbytečné to, co je teď mezi námi. Zamilování může skončit, touha po lásce nikdy ne.
Kéž bych byl vyvedenej z bludiště myšlení a rozumu. Z černě poznání a ze zajetí intelektu. Kéž bych byl vyvedenej a vytrženej ze spárů moderní doby, která pohlédla na dno, aby uviděla peklo. Kéž bych byl vyvedenej ze sítí pesimistických filozofů utvrzenej v tom, že jejich touhou bylo hledání nebe a že jejich zápas o ně byl plnej zoufalství a krásy. Kéž bych byl vysvobozenej z vězení podmínek času a bezmoci. Chtěl bych mít víc víry a chtěl bych překonat bolest něčím hmatatelným. Chtěl bych najít slova vděčnosti za novej den, za přátele, za věci kolem sebe a za život. Chtěl bych bejt tolik vděčnej Tobě, Labeo...
     Já tolik moc toužím po klidu, ale týrají mě zážitky posledních dnů. Všechno soustředění je to tam. Nervozita, roztěkanost a přecitlivělost mi nedávají spát. Chvilkami rezignuju, vždyť nic jinýho mi vlastně nezbývá, chvilkami to se mnou zalomcuje, to při vzpomínce na Tvůj neuvěřitelnej smutek, když jsem jel od Tebe, a na tu atmosféru jak z jinýho světa.

Já tolik moc toužím po klidu. Cítíš únavu? Ztrácíš odvahu? Nebo by sis chtěla posvítit na cestu, abys věděla kam vede?

     Lásko, proč přicházíš právě k těm, kteří tě nemohou unést? Vybíráš si vždycky ty nezranitelnější, kteří nekřičí, ale v tichu a šeptem sdělují do tmy tvou hrůzu. V tichu a po tmě se svíjejí a bez hluku nesou tvou hořkost. Nepřeju nikomu, aby se zamiloval. A sám nejsem schopen vyškubnout se ze sevření tý nemyslitelný krásy.
     LaBeo, když jsem odjížděl, byla jsi v extázi smutku. Vypadalo to, jako bys mi svěřovala nejhlubší temnoty svý duše a proto jsi byla jiná, ještě krásnější, než jindy a tehdy jsem Tě chtěl sníst samou láskou...
     Ale já zase žvaním a nekontroluju se. Napiš mi, prosím Tě, ještě jednou.
Dan


Chce se mi řvát.


Labeo,
     napsala jsi mi dopis, který mě velmi zarmucuje. Pociťuji obrovskou lítost, ale zaháním ji a naprosto ji nepodléhám, protože vím, že láska a soucit nejdou k sobě. Přeješ si, abych Ti napsal něco konkrétního, a to tedy dělám. Chtěl bych Ti poradit, i když vůbec nevím jestli si to mohu troufnout. Píšeš mi, že jsi už nevěřila tomu, že existují lidi jako já. Jak málo jsi zkušená. Existují lidi, kterým já bych nemohl zavázat ani tkaničku u boty. Existují lidi, kteří jsou krásní a bohatí, ale ne tak jak my si to představujeme. Existují lidi, kteří jsou solí země, bez nichž by náš svět úplně ztratil smysl. Kteří v sobě nosí větší bytosti než jsou oni sami, a kteří sami sebe spalují láskou. Jak bych se já jim mohl, prosím tě, rovnat! Ale já vím, těžko Ti teď mohu říkat, abys sňala růžové brýle zamilovanosti. Těžko Ti teď mohu cokoliv říkat, když už jsem se jednou provinil pravdou. Kdybych Ti ji tenkrát neřekl, kdybych zapřel svou lásku k Tobě, neprovinil bych se. Tady vidíš, že pravda není vždycky to nejčistší. A proto i teď musím zcela konkrétně prohlásit, že Tě mám rád, a zároveň stejně konkrétně prohlásit, že nemůžeme být spolu. Co je ve mně při tomhle rozhodnutí, nemá cenu nijak popisovat, ani nikomu sdělovat. V těch minulých dopisech jsem už o tom napsal jakési zlomky.
     Snažím se psát stroze a cudně, protože píšeš, že můj minulý dopis Tě rmoutí. Věřím Ti a vím, že Tě zarmoutí i tenhle dopis. Nakonec se musím zmínit ještě o jedné věci, o níž jsem se nechtěl zmiňovat, ale je to nutné. Sama jsi to ve svém dopise naznačila. Píšeš, že přes rok poctivé práce hodit za hlavu je těžké. Jenomže to není jen poctivá práce. To je taky láska.
     Rád bych toho napsal ještě mnoho, ale nemělo by to význam. Ubližoval bych Ti, protože bych mluvil zas jen pravdu.
     Vím, že na mě asi nikdy nezapomeneš, tak jako já nikdy nezapomenu na Tebe. Vím, že nemá cenu nabízet Ti nějaké kamarádství, jak se to snad dělává, protože to by bylo jen ochuzení něčeho daleko většího, co je mezi námi. Buď všechno anebo nic. (Jak příšerně kruté je to ode mne, když tě připravuju o lásku a sám mám náhradu, ale lítost nad tím si nemůžu připustit, to bych se musel zbláznit...)
     Ptáš se, zda bych tě nechtěl vidět? Toužím po tom nejkrutějším a nejnesnesitelnějším setkání, ani nevíš jak.
     Labeo, napiš mi když budeš chtít, ale od této chvíle budu už asi jen lhát.
  Dan


Nedožitých sedmnáct a jako bych umírala. Nedokázala jsem ho ztratit.


Milá LaBeo,
     Tvůj dopis mě nesmírně potěšil. Mám velkou radost z toho, že nejsi zarmoucená. Věř mi, ale Tvůj smutek je i mým smutkem a Tvá radost mou radostí. Opět jsem se jen utvrdil v tom, že jsi velmi vzácná, jedinečná. Píšeš, že žiješ povrchně, konzumně, ale Tvé srdce je jiné. Jakoby z jiného světa, plné čistoty a lásky. Dnes už je mi jasné, že to, že jsme se potkali, bylo velmi dobré. Setkání s každým člověkem, který je krásný ve svém srdci, je dar. Každé takové setkání zmnožuje, umocňuje toho druhého. Podobně jako každé setkání se zlobou a nízkostí mně dává poznat i moji slabost a nicotnost.
     Píšeš velice krásně o lásce. O té, která skutečně vyhrává nade vším světem, která není jen smyslovým okouzlením či citovým roztoužením, ale o té, skrze niž je všechno na světě. Souhlasím s Tebou. I já věřím tomu, že pravá láska je jen jedna . Ať se jí říká erotická, přátelská, mateřská, bratrská, či kolik je ještě těch různých variant. Je to ta, která k nám přichází všemu navzdory. Ať mi o ní třebas nechceme slyšet, ať ji vykopáváme, ona se k nám plazí jako ten nejbídnější červ, žije v prachu a přesto je první, poslední věčnou a nenahraditelnou jistotou v tomto světě, ve vší existenci.
     Prosím tě, ale nevyhýbej se klukům, kvůli mně. To by bylo pro mě to nejhorší. Nesmíš kvůli našemu vztahu anulovat erotickou lásku. Protože jak říkám. Je-li erotická láska pravá, pak je to zase jen ona jediná, první a poslední mezi všemi, tak jako máme-li se my dva opravdu rádi (přestože negujeme erotiku v našem vztahu, což je především Tvá oběť a Tvá výhra), je mezi námi pravá první, poslední láska.
     Měj se moc hezky.
Dan
     P.S. Vzpomínám na Tebe a moc si přeju, abys prožila něco hezkého. Odpusť mi prosím případné nešikovnosti ve formulacích . A nelžu. Ujišťuji Tě.


Prase po porážce už taky asi nic nebolí, když tiše dodělává. Je mu teplo? Já cejtím zimu. Mráz. Za nějaký čas jsem Dana potkala ve studentským klubu na svatbě našeho společnýho kamaráda. Dostali jsme voba stejnou šlupku jako na začátku.
Vo co větší byla radost té noci, vo to větší smutek se přikrad s ránem.



Milá LaBeo,
     neočekával jsem dopis od Tebe a věř, jsem přiveden do značných rozpaků, když Ti mám odpovědět. Nemám čisté svědomí a velmi mě to trápí.
     Labeo, nebylo to ode mne vůbec hezké, jak jsem se k Tobě choval a moc Tě prosím o prominutí. Alkohol není žádná polehčující okolnost, to vím, i když je mi také jasné, že ve střízlivém stavu bych se nikdy tak nezachoval. LaBeo, prosím Tě, nemysli si, že já jsem klidný když Tě vidím, když se s Tebou potkám. Nemůžeš do mě vidět, nemůžeš naprosto poznat co se ve mně děje. A já se musím chovat buď "formálně", anebo musím "otvírat Tvé zacelené rány." V obojím případě trpím, protože vím, že Ti ubližuji. Že jsem na Tebe zapomněl, to je špatné slovo. Spíš jsem zaplašil vždycky myšlenky na Tebe, abych se nezbláznil.
     Mohl bych Ti toho o sobě napsat hodně, ale nechci. Nezlob se na mě, nedokážu říci, proč jsem se vlastně na tý svatbě choval tak špatně. Prosím Tě, nemysli na mne a neidealizuj si mě. Uvědom si, do jaké míry mě máš opravdu ráda, a do jaké míry mě máš ráda jen proto, že nejsem Tvůj. Mé nejvroucnější přání je, aby my dva jsme byli nejlepšími kamarády. (Já tomu ale bohužel nevěřím, protože na světě existuje ta zpropadená tělesnot, která je někdy skutečně na přítěž.) Hlavně já se o to musím snažit. Ty jsi mnohem lepší než já.
     LaBeo, můžeš-li nepiš mi teď v dohledné době a pokus se na mě zapomenout. Napiš mi jen, kdybys to nutně potřebovala. A odpusť mi, prosím.
     Dan


Nepsat? To nejde.


Milá LaBeo,
     děkuji Ti za dopis. Nevím, zda víš o tom, co se mi přihodilo a v jakém se nacházím stavu. Nesmírně rád bych si s Tebou pohovořil. Nemá cenu vůbec to psát na papír. Jsem totiž tak otupělý, že vůbec nevím, co psát. Ty si o mně myslíš, že jsem bůhvíjaký člověk, ale to bys mě musela vidět. Jsem zbabělec, baba, která se neumí zvednout nad malichernosti, stále se jen sobecky zaobírám sám sebou a tohle vězení sebe sama mně nedovoluje dívat se nezkresleně na všechny věci a události.
     Před prázdninami jsem se rozešel s Danou (respektive ona se mnou). V době, kdy jsem si už beze všech pochybností vytvořil mýtus, že k sobě patříme, odebrala se na brigádu a už se ke mně nevrátila. Neměla mě ráda a já ve své zaslepenosti nic nepoznal. O tom příšerném "Příběhu lásky" by se dal napsat jeden velký sentimentální román. Chci Ti jenom stručně oznámit, že za svůj krátký život jsem se ještě neocitl v tak žalostném duševním stavu. Myslím, že bychom se měli setkat. Nerad bych ovšem, abychom se vzájemně utopili ve svém smutku, ale spíš, abychom se utvrdili (jak jsme slabí, že se pořád musíme utvrzovat) v tom, že na světě existují HODNOTY. Jsem velmi ubohý, ty moje nafoukané dopisy, co jsem Ti posílal, nestojí za zlámanou grešli. Už si nepamatuju co jsem v nich blábolil, ale vím, že to nemohlo být příliš pravdivé, když v tom nebyla zkušenost, kterou teď mám. Nebudu dále psát. Nevím, zda bude dobré, abychom se sešli, ale myslím, že ano. Zatelefonuj mi, prosím. Ale nečekej ode mě moc pomoci, já ji sám hrozně potřebuju.
     Dan

P.S. Hlavně ke mně, prosím Tě, nepřistupuj jako k někomu výjimečnýmu. Znám všechny možné zásady a neřídím se jimi tak často, jak bych měl. A mám slabou vůli. Jsem v zajetí pochybného citu. Jsem otrok. Vězeň.


Je to schíza.


Milá Labeo,
     vidíš jakej já jsem. Slíbil jsem Ti, že Ti napíšu a dosud jsem nebyl schopen poslat ani řádek. Ale mělo to svůj důvod. Vím najisto, že bych se zase nezdržel nějakejch svejch citovejch výlevů, který si jako blázen píšu do šuplíku. Jsou většinou velmi monotematický a nechci s nimi nikoho obtěžovat. Mohl jsem Ti však napsat docela obyčejnej, normální dopis. Přiznám se upřímně, že na to jsem zase hrozně línej.
     Proč Ti však píšu teď. Chci Ti sdělit svou novou zkušenost. Je to zkušenost posledních dnů mého vnitřního života a musíš mi věřit, že to je doopravdická zkušenost, že to nejsou jen plané věty. Nikomu se s tím nesvěřuju, píšu to jen Tobě.
     Tady to je.
Dal jsi mi břízy, meze, potoky a louky. Dal jsi mi skálu s diviznou a ryby, hvězdy a bezpočet květin. Dal jsi mi jahody a lesní zvěř. A obzor, dálky a rybníky. Dal jsi mi lupení a slova a tóny. Dal jsi mi pryskyřici a její vůni i vůni vody, sena a léta. Dostal jsem od Tebe sníh a mráz a déšť. A klády i slepičí skořápky. Dostal jsem mnoho brouků, motýlů a kamenů. Daroval jsi mi třešně a Měsíc i mlhu. Dal jsi mi ticho. A taky mraky a slunce.. A žízeň a spánek. Daroval jsi mi orosené pivo a smích a slzy. Dostal jsem od Tebe večer a ráno a pot. I noc i den. A dal jsi mi sebe sama, abych si s Tebou udělal, co se mi zlíbí. A co jsem udělal já? Ukřižoval jsem Tě svým sobectvím, nevděkem a lhostejností. Nepochopil jsem Tě, přestože jsi mi slíbil daleko víc než to všechno. Dal jsi mi sebe, který jsi milionkrát krásnější než celý svět a já jsem tě odmítl. Tvá trpělivost je však bezmezná. Kdykoliv za Tebou přijdu, kdykoliv Tě potřebuju, Ty mě přijímáš. Ty zapomínáš na to, že jsem to byl já, kdo Ti ještě včera natloukl hřebíky do rukou a nohou a to zřejmě z vděčnosti za břízy, nebe a potoky. U koho jiného bych mohl najít pomoc, nežli u Tebe, který jsi vydržel vše; i nevděk a neporozumění a lhostejnost těch, které jsi nekonečně miloval a miluješ. Před kým jiným, nežli, před Tebou mohu rozbalit celou svou duši i s tím nad čím by kroutili hlavami i ti nejshovívavější z lidí, zatímco Ty ji přijímáš, neodsuzuješ a odpouštíš. A Ty jsi slíbil, že se vrátíš. Navzdory tomu, že jsem Tě vyhnal, že jsem Tě nepoznal. A teď sedím toužebně u lesa na pařezu, vedle mě cvrliká saranče luční a já čekám na Tebe. Rozmlouvám s Tebou, chci jít tou těžkou úzkou cestou plnou střepů a harampádí, kterou jedině je možné se k Tobě dostat. A pak sestupuji do vsí a měst, kde žijí lidé, moji kamarádi, k nimž patřím a z nichž mnozí Tě nevidí a nepoznávají, když sedíš vedle nich ve školách, v laboratořích, v hostincích, na ulicích a na koncertech, tak jako já Tě častokrát nevidím a nepoznávám, když se snažíš svou šílenou trpělivostí prorazit mé srdce laserovým paprskem své lásky.
     Ahoj Labeo. Napiš mi, když budeš chtít.
Dan


Nechci.
Za nějaký čas jsem potkala Dana ve studentským klubu. Byl vopilej. Když mě viděl, vylez na stůl. Rozhazoval rukama, nohama, skákal do vejšky. Ječel. Brečel. Miluju Tě, pojď ke mně. Šla jsem, blíž k orchestru, abych si vychutnala sólo svý nový lásky.


Děkuji Dane...

K otázce víry se stále vracím. Naštěstí ta má nijak zásadně neutrpěla, a to hlavně díky rodičům. Nevzali mi víru v jejich lásku ani ve chvílích, kdy jsem řadu jejich teorií a životních postojů nekompromisně zpochybňovala, z důvodu bytostného zklamání, že nejsou tak dokonalé a velkorysé, jak jsem si ve své bohapusté naivitě představovala. Za velmi bouřlivých, nekonečně se opakujících rozhovorů, ve kterých jsem rodičům nemilosrdně předkládala ke strávení ten nejsurovější materiál, zůstávali otevření, a tím mě znova a znova ujišťovali o svém, mimořádně tvořivém přístupu k životu. To mi pomáhalo postupně si uvědomovat, že do své pevné víry v nějaké pojetí, hodnotu či vztah, budu muset integrovat i obdobně intenzívní pochybnost, že všechno nemusí být přesně tak, jak bych si přála, jak očekávám. Učila jsem se prožívat bolest, která se, v souvislosti s opakovanými zklamáními, zejména ze vztahů s muži, dostavovala. Dnes zjišťuji, že se bolesti přestávám bát, netoužím se jí zbavit, ale naopak se jí vystavuji, když mě navštíví a trpělivě naslouchám jejím sdělením. Mám pocit, že určitý typ bolesti dokáži již docela dobře transformovat do spontánní radosti z nového poznání. Více věřím sama v sebe, ve svou silnou ženskou identitu. Jako dcera evangelického faráře, jsem po zkušenostech, opustila vody, tradičního náboženství. Pojetí nedělního sabatu a sekulárního týdne, převažujícího všude kolem, mě neoslovilo. A tak jsem se nechala nějakou dobu jen volně unášet svými náboženskými vzpomínkami, které se mi nesmazatelně vryly do paměti a toužila najít nějaký vhodný prostor ke svému novému ukotvení. Pomohl mi Thomas Moore, jako by pro mne vymyslel řešení šité na míru: "V tomto druhém smyslu je náboženství uměním paměti, způsobem jak si uvědomit posvátnost každého prožitého dne, každé živé bytosti i všeho neživého, co nás obklopuje a všeho, co děláme..."




 mobil: +420 777 293 015, e-mail: labea@labea.cz

go home