Eli



Sjíždím Net. Pomalu se nořím do virtuální reality. Vyhledal mě On. Na internetové Seznamce. Inženýr.


Srdečně Vás zdravím, milá Labeo!
Napadlo mě, jestli bychom se mohli někdy setkat. Pokud budete moci, můžete mi zavolat. Pokud nebudu v akci, budu mít zapnutý telefon.
Kolem se dějí samé zajímavé věci. Tak například, když jsme se vraceli z "Polního dne", tak starší syn, který prováděl navigaci při couvání, objevil na lesní cestě skákající ptáče. Bylo celé pokryté chmýřím s několika pírky a skákalo jako lasička a ospale mžouralo očičkama. Váhali jsme, jestli jej vzít do rukou nebo jej nechat v lese. Ale vzhledem k tomu, že vypadlo z hnízda, bylo notně hladové a vystavovalo se nebezpečí lesa a také vzhledem k dřívějšímu poznatku z obdobné situace, rozhodli jsme se o jeho záchranu vlastní péčí. Přirozený způsob záchrany měl podle nás jen malou šanci. Trošku jsme měli obavy, z toho co je to za druh ptáčka-zpěváčka a co mu dát k jídlu. Ale nakonec jsme riskli žloutek se šrotem a později mušky a nakonec i kousek masa. Po 8 dnech se z našeho chmýřatého holátka vyklubal pěkný opeřeneček maličký jako vrabeček, ale vrabec to není. Ještě jsme jej přesně neidentifikovali. To se ještě ukáže.
Důležité je, že už mu rostou křidélka a dokonce už uletí asi 5m a to i směrem nahoru. Létat se mu chce, jen když je hladový. Je čilý a má zdravá a bystrá, dokořán otevřená očička. Horší, že je velice krotký a vůbec se nikoho nebojí. Takže je snadno zranitelný. Je ale velmi milý a stačí mu jen před zobáčkem ukázat nějaké sousto a on hned ví jak reagovat. Trvalo to však skoro 3 dny, než v něm moji kluci probudili tento reflex. Zpočátku bylo velmi složité do něj cokoli dostat. Stále jenom pípal, vypadal ospale a nechtěl o jídle ani slyšet. Pokud neulítne, tak jej vyfotím a možná nám budete moci poradit, co je zač? Kluci jsou na jeho vypiplání náležitě hrdi. A já zase na ně. Přeji Vám pěkný den a hodně úspěchů!
Eli


Děkuji Eli...

... posvátnost každého prožitého dne, každé živé bytosti i všeho neživého, co nás obklopuje a všeho, co děláme... Takováto spiritualita, tak obyčejná a blízká domovu, duši zvlášť sytí. (Thomas Moore). Její praktické fungování si ověřuji třeba právě nyní při práci na tomto materiálu; jsem doma, po operaci, která by v určitém smyslu mohla znamenat významné znejistění mého ženství, více než půl roku nemám práci ani peníze, což by mohlo vyvolávat úzkost z neúspěchu, dcery opouštějí hnízdo, muži se v něm nikdy neusadili. Pro pocity, že mě nikdo nemá rád a že jsem vlastně nepotřebná, optimální podmínky. A přece, právě nyní prožívám snad nejkrásnější období svého života - narození štěňat (Simba, Sam, Sara a další, pro něž ještě nemám jména) mé krásné Princi, kterou jsem si, jako citově deprimovanou a fyzicky týranou loveckou fenku před časem osvojila. Přála jsem jí, aby alespoň jednou měla štěňata a stala se matkou. Byla jsem přesvědčená, že jí to celkově posílí. Přišlo to přesně ve chvíli, kdy já se musela s možností dalších potomků definitivně rozloučit. Její těhotenství i mateřství pro mne byly tou nejúčinnější psychoterapií, jaké se mi v dané chvíli mohlo dostat a celý ten zázrak, který jsem ve dne v noci, s hlavou v boudě sledovala, pro mne byl zatím tou nejpřesvědčivější lekcí trpělivosti, pokory a moudrosti. Nikdy před tím bych nevěřila, kdybych to nezažila na vlastní kůži, že zvíře, by mě mohlo přivést k úvahám o životě, o jeho smyslu a jak se ukázalo, tak nejenom mne. I lidé ze sousedství, s kterými jsme prostřednictvím těch malých v trávě téměř neviditelných živých tvorečků najednou navázali spojení, si zřejmě něco uvědomili.


labea blog archive 2008
go home