Fan



Pamatuju si, jak jsem klábosila s jedním filozofem O transsibiřský magistrále a malý Johance z Arku a Fan mě při tom ze zadu pořád tahal za kabát. Chtěl si se mnou furt na něco připíjet. Tak jsem to dělala. Domů jsme se vraceli nad ránem. Koupil mi dárek. Ameriky. Dala jsem mu telefonní číslo. A sama se trochu přeptala na fotografa, designéra, kytaristu... Náhodou jsem pak narazila v krámě na gramofonovou desku, na který Fan hostoval. Týdny jsem jí drhla popředu pozadu a začala šílet. Za nějaký čas mě kontaktovala jeho manažerka, jako abych co nejdříve přijela do studentskýho klubu, že mě Fan musí znovu vidět. Bylo jasný, že jde do tuhýho. První co mě napadlo bylo, jaký děti by z toho spojení vzešly. Když jsem zjistila, že dobrý, tak už mne nic, co se týkalo přímo Fana, nepřipadalo jako nepřekonatelnej problém. Do klubu jsme dorazili ještě s jedním kamarádem. Fan zas hostoval. Tentokrát vystavoval svý narkomanský vobrazy a vypadalo to, že je hodně v nich a voni v něm. Ten večer. Závěrečný číslo, simulovanej lyžařskej slalom z kopce nad městem, mu nevyšlo. Dole se rozplácnul jak širokekej, tak širokej. O co těžkopádnějc se z tý země sbíral, vo to lehčejc plánoval, co bysme spolu mohli dělat druhej den. Vlastně týž den. Zvítězil Podraz. Film jsem moc nevnímala, za to svýmu perifernímu vidění jsem nedala pokoj. Předjímala jsem každej emociální záchvěv Fana a snažila se dát průchod tomu svýmu přesně v moment, kdy to udělal von. Nemohla jsem se dočkat přestávky až spolu budem stát ve frontě na limonádu a eskymo. To se brzo stalo. A Fan při tom ze sebe rozpačitě vysoukal, že už by mě chtěl představit svejm rodičům. Došlo mi, že nemůžu couvnout. Další klubovej večer. Plnej nadějí a očekávání. Najednou jako bych dostala cihlou do hlavy, složila jsem se svýmu kamarádovi do náručí. Slyšels to? Co? Že se Fanovi narodilo dítě. Tys nevěděla Labeo, že je Fan ženatej? No, to jsem teda nevěděla. To je konec. Jakej konec, prosím Tě. To není nemoc, Fan Tě miluje. Zábava pokračovala. Pilo se, zpívalo a voslavovalo. Narození dítěte. Nikdo nakonec nevěděl, čí je, jen já zas na potvoru jó. Fan ze sebe provinile vypravil, že musí rychle sjet do porodnice a až se vrátí, tak že si spolu zase můžem povídat. Chtěla jsem jet za každou cenu s ním. Vidět to baby. Dalo mu práci mi to rozmluvit. Vodjela jsem domů. Snažila se zapomenout. Co nejrychlejc se vymanit z dalšího citovýho zmatku.


Ahoj LaBeo,
     Promiň, že jsem nepsal dřív, ale to ti vysvětlím až ústně. Čekám tě tedy ve čtvrtek okolo 18 hod. Zavolej mi domů, budu čekat. Budu sám. Zavolej i kdybys snad (probůh) nemohla.
     Čau.
Fan


Když jsem položila sluchátko, bylo jasný, že se vezu. Vobjevovala jsem s Fanem nový světy. Nový cigarety. Řídili jsme auto ve stoje, lítali a pili. Hořčák. Mý rána ztěžkly.


Čau Labeo,
     Po několika hodinách jsem se dozvěděl, že to co jsem psal předtím možná nebude pravda.. Proto tě prosím, zavolej i přes to, snad to vyjde. Můžeš to zkusit i dříve. Když to nevyjde, tak příští den.
Fan


A ještě jeden šlafrunk, pane vrchní. Na dobrou noc.


Čau LaBeo,
     V sobotu nebudu moct přijet asi na 80%, v neděli taky. Jestli budeš mít náladu, zajdi tam okolo 16 hod. Jinak napíšu a už se moc těším, ale tohle je strašná domluva bez telefonu. Je mi trapné něco domlouvat a potom to nesplnit. Jinak počítej koncem týdne.
     Čau.
Fan


Už jsme se nemohli udržet ve vzduchu. Začali jsme padat. Na beton. Zahučeli do lesa. Nadejchat se trochu čerstvýho vzduchu. Vyvrhnul nás s vodřenejma kolenama. S držkou zarytou v zemi... Za nějakej čas přijal Fan pozvání na mou svatbu. Měl rád celou mou rodinu i mýho nastávajícího. Brzo po tom vodcestoval. Na dlouho. Za nějakej čas jsem ho navštívila. Zavzpomínali jsme, pokouřili, popili a já zas letěla. Fan vzápětí volal. Měl něco na srdci. Řekla jsem mu, ať to hodí na papír.


Jsi pryč a nic po Tobě nezbylo...
     Jen dotyky věcí rozpřemisťovaných do úhledných kupiček a Tvá duše navštěvující zimní zahradu pod složenou dekou. Mé tělo se zmítá v horečkách, voda se dere do očí, trup je nadměrným srdcem čekajícím na osvobozující švih ostrou šavlí, ale uvolnění nepřichází.
     Dívám se po okolí a hledám někoho, kdo by tě nahradil, ne spíše připodobnil na tu minutu, aby mě ujistil, že nejsi tak vzdálená a pro mne speciálně drahá. Marnost je matka tohoto nápadu.
     Sedám ke stolu v pravé poledne překrásného podzimního dne a vylévám ze sebe čerstvé dojmy do znaků, už také proto, abych si udělal částečně jasno v tomto souboji rozumu a citu, který jsme nemohli a nechtěli (až na malé výjimky) rozdmýchat a vypustit ven.
     Neuhýbáš očima jako dřív, prošlá školou života v nadtřídě toho city posedlým a současně citů zbavených státem, do kterého zákonitě patřím, ale už nepatřím, ale možná opět budu patřit.
     Já na povrchu stažený rozrůstajícími se jizvami neviditelných soubojů, oddychující jako sopka před výbuchem, který se může a nemusí uskutečnit, citově a existenčně připoután ke své ženě; koupající se v neuskutečňujících se závazcích seberealizace a vyjádření k celému tomu pohádkovému místu v dálkách i zde.
     Jsi pryč a nic po Tobě nezbylo. Jsi nenahraditelná, Tvé místo zůstává prázdné, vše je křehké, nechci nic slyšet.
     Tvůj vtip, chytrost, dobrota a lehkost měnící se občas v tíhu pozemského života převažuje krásu Tvého těla, která plně rozkvete až s mlčením, které nepřichází. Fascinuje mě ta souvislost a posloupnost příběhů života a lidských vztahů, které nás opředly. Mrzí mě, že jsem tou původní konstelací proplul až příliš rychle; jakoby někým veden, pociťující současnost, nehledíce na zbytečnou minulost a nedohlednou budoucnost, mající asi zcela jiné poslání. Budoucnost, ta se mi jeví na síly jedince až moc komplexní a děsí mě občas pomyšlení, že času, na to vše plánované, je už beze zbytku.
     Znovu odvíjím příběh Tvého pobytu zde; kdybych tak mohl kousek po kousku vrátit zpět a připravit se na něj, opravit ho!
     City jsou čerstvě rozorané radlicemi reality. Nechci s nikým mluvit, alergie na lidský hlas mě vypojila z funkcí.
     Měl jsem o Tobě krásný sen v zimní zahradě, kde jsem prospal celé tohle ráno. Byl lehký jak pěnová koupel.
     Bloudím polonahý po domě, připomínající pacienta v uzavřeném prostoru chodby pavilonu číslo 3.
     Vím, že bych neměl tohle všechno psát, nevím jaký to přinese výsledek, já žádný ani nečekám, ale Ty jsi mě k tomu potom, co jsem Ti řekl, že dopis napíšu, jemně přinutila (jak Ty to umíš)..."dřív než to čas rozmělní."
     Dnes jsem se probudil do úplně jiného, relativně krásného světa. Po dvou dnech plných horeček, tápání a zneužívání se, léčbě šoky.
     Mám chuť psát o obyčejnostech, opět o Tobě, o záporech a výhodách minulosti, o nejněžnějších podrobnostech, o mém svědomí; ale to bych musel nastoupit papírovou cestu černé, nekonečné přerušované linky slov.
     Nevím, jestli jsem Ti řekl, že bych rád začal psát knihu plnou těchto vět navěšených na kostry příběhů a vzpomínek, zavěšených na kostru života, včetně času stráveného na dosah opravdové smrti, vlekoucí se hodiny na hranici nekonečna a reality tohoto světa...
     Nebyl ani čas si popovídat o maličkostech (o těch se snad nikdy nemluví). Vrací se mi Flash z těch dvou rychle strávených dní a jedné noci a jednoduchost mizí v nedohlednu.
     Ty jsi v pohybu energická, silná, přesvědčivá (až na výjimky v "legračních" společnostech), někdy nervózní, šmahem kritizující, hodnotící, ale i chválící. Já mám k tomu Tvému světu blízko (proboha co to píšu), teď ten svět vidím také z druhé strany, dovedu se do něj vžít a opustit ten můj, ale hlas za mnou mi hlásí, abych se ještě nikde neopíral a neopouštěl...
     Vůbec nevím, co s Tebou budu mluvit, když skoro vše vypíšu. Stále se učím toleranci, která mi nebyla zcela vrozena, a doufám, že dojdu v tomto směru co nejdál.
     Tak končí má sáhodlouhá výpověď, hlouběji jsem už jít ani nechtěl, momentálně se blíží existenční otázky a ty MÚZY částečně umlčí. Musím něco zaznamenat a nějak proplánovat život, jsem zvědav, co mi Ty poradíš, napíšeš. Třeba se to vše skloubí v jeden monstrózně zajímavý a krásný projekt tohoto bezvadného života a budeme zírat co se nám chtě/nechtě povedlo z něho vypáčit.
     LOVE YOU FOREVER!!
Fan


Jeden dopis a poslední věta stačily k tomu, abych začala na troskách svého manželství vážně promýšlet jeden monstrózně zajímavý a krásný projekt bezvadného života. Jakmile se Fan po etapách začal vracet domů, měla jsem připravený plán, co by se asi tak dalo dělat. Zrealizovali jsme pár zajímavých věcí. Najednou se Fan začal chovat nepředvídatelně. Neuměla jsem si to vysvětlit a zároveň to nedokázala snášet. Napsala jsem mu něco zásadního.


     Opět jeden z Tvých nekontrolovaně-kontrolovaných bílých útoků na mou duši, LaBeo. Naučil jsem se je odrážet už nějak z menších hloubek než dříve, jenom proto, že jsem je už párkrát zažil a kdybych já měl být soudcem, musel bych si uštědřit pokutu, ale v žádném případě vězení.
     Přál jsem si, abys na ten koncert nepřišla, abych byl jen sám, ale jakoby něco chtělo urychlit ten proces odseknutí Tvých citů ke mně. Tys přišla. Jseš tak krásná a já si někdy ničeho nevážím, neměl jsem ani kousíček místa v sobě pomoci někomu v nouzi. Jsem prostě plný citů a stačí aby někdo škrábnul a z rány prýští a tryská něco, co jsem měl v sobě když mi bylo 15-18.
     Cestuju si vesmírem a můžu být v té samé vteřině zpět a kontrolovat ten cit, což mně vadí, ale what the fuck. Svádím vnitřní boje a nemám nikoho, kdo by mohl vyslechnout co se ve mně odehrává a ačkoliv se snažím těchto pro praktický život nepotřebných pochodů zbavit, někdy prohrávám.
     Sedím ve "velkém" pokoji a poslouchám muziku a cítím se zároveň supersilným, ale také zranitelným téměř kýmkoliv a čímkoliv. Možná fakt, že jsem byl tak blízko smrti, centimetr, možná částí duše za, nebojím se jí. Mám chuť se škrábnout silně přes hřbet mé ruky a jít pryč a bloudit.
     Včera jsem prostě odešel před koncem koncertu pryč s těžkým srdcem, ale bez strachu z následků, já se prostě už nechci bát, můj strach mě vždycky bránil před sebezáhubou, ale také nedával průchod pravdě.
     Na každého útočí ďábel pokušení, ale nenechám po sobě šlapat, ať už je to se záměrem nebo v úzkých citových uličkách. Víš, že Tě obdivuju a že vím, že jsi nenahraditelná a so special, pomohla jsi mi často a já se budu snažit Ti tuto pomoc vrátit v mých světlých budoucích dnech, ve které plně věřím, protože je vidím.
     Podle Tvého tvrzení jsem nula, ZERO, nothing. To je přesně to, co jsem si včera přál být. Zavřít oči a pfff. Odletět dveřmi a rozplynout se do celého vesmíru mezi molekuly a menší částice v NIC. A tím bych se stal zároveň VŠÍM. A ten, který o mě tvrdí, to co o mně tvrdí by mě musel dýchat a já bych se stal každým. To ale nebyl záměr, jen důsledek toho být nulou.
     Jen o jedno Tě prosím, ačkoliv jsi mi řekla, že Tě už nemám do konce života vyhledávat, chci abys mě podporovala v mých uměleckých záměrech. Včera jsem opět cítil, že bych měl na hodně, ve všech možných žánrech. Ale to záleží na Tobě. To cítím a tam by se mohla vložit ta nadměrná síla mých citů, konfliktů atd..., tam se může moje duše očistit.
     Love
Fan
     P.S. Dej mi vědět, pakliže se situace v Tvých rozhodnutích byť částečně změní.


Ze zbytků minulosti a nejisté budoucnosti jsem spletla současnost. Podobala se děravé vestě s mnoha zašmodrchanými uzly. Zlikvidovala jsem ji. Fan přežil a žije dál. S novými i starými závazky.

Děkuji Fane...

Léta jsem byla přesvědčená, že ve vztazích s muži opakuji stále nějakou stejnou chybu. Okolí se mě snažilo přesvědčit, že si vybírám špatné muže, že jsem příliš náročná, nedostatečně zohledňuji kvalitativní hlediska a naopak stavím na povrchní přitažlivosti či společenské úspěšnosti. Mně se ale zdálo, vzhledem k velké charakterové rozdílnosti mužů, se kterými jsem se jako s potenciálními partnery v životě setkala, že problém vězel úplně jinde a sice v jejich jakoby programovém odmítání dospělosti a odpovědnosti z ní vyplývající. Začala jsem tedy pátrat po nějakém odborném textu, který by mé úvahy fundovaně podpořil. A při tom jsem, nic netušíce, narazila na zásadní společenský problém. "Patriarchát, jak uvádějí Robert Moore a Douglas Gillete, je reprezentací toho, co nazýváme psychologií chlapce. Není projevem zralých mužských potencialit ve své podstatě, v plnosti bytí... Patriarchie tedy skutečně je puerarchií, vládou infantilních chlapců, kteří upřímně předstírají, že jsou muži, nikdo jim totiž neukázal jak takový zralý muž vypadá".


labea blog archive 2008
go home