Hal



Proč se mi pořád lepí smůla na paty? Počkej, počkej, teď někoho mám. Je úplně z našeho těsta, to se zblázníš, vpadnul do vzrušený rodinný debaty o mý budoucnosti můj osobní poradce. V mžiku jsem byla zas připravena skočit šipku na beton. Hal se právě vrátil ze zahraničního studijního pobytu. Chtěl se usadit. Věnoval se horolezectví, a tak jsme měli jedinou možnost - políčit na něj vysoko v horách. Můj úkol byl dojednat s ním telefonicky detaily plánovanýho odjezdu na kombajnový horolezení. Měla jsem zařídit všechno tak, aby mě Hal taky pozval. To se nestalo. Chtěla jsem to vzdát. Můj poradce mě přemlouval, ať tomu dám ještě šanci. Hal se vobjevil u vrátek našeho domu, podal mi ruku, představil se a zeptal, jestli bych mu nemohla zašít kalhoty. Na prdeli.
Cestou do hor jsem se na něj zaměřila a vnímala, že von je zaměřenej na něco jinýho. Vyprávěl jednu historku, za druhou a pořád se chechtal. Měl krásný ruce, položený na volantu křížem. Říkala jsem si, že by nebylo marný, kdyby se ty jeho ruce s těma mejma držely nebo
kdyby ty jeho ruce měly moje děti nebo kdyby měly aspoň ty jeho zelený voči, daleko vod sebe. Když přišlo na věc, lezla jsem jak kamzík. Poprvé a naposled. Na Hala nade mnou jsem dělala keep smiling a poradce pode mnou, zkrápěla krokodýlíma slzama. Udělali jsme pár výstupů a jeli zas domů. Hala jsem očividně nevokouzlila. Na rozloučenou jsem pro všechny uvařila čaj a dala si cigáro. Bylo mi srdečně jedno, co si vo mně Hal pomyslí. Ty kouříš? Zeptal se vyčítavě. Ne, moc ne, spíš úplně výjimečně. Típla jsem to a myslela, že bude můj konec. Tak zas někdy, zahlaholil a vodfrčel. Vzápětí jsem si vzpomněla, že jsem v jeho kufru auta nechala veškerý svý voblečení do školy. Nevěděla jsem, co dělat. Můj osobní poradce jako vždycky věděl. Normálně mu zavoláš a domluvíš se s ním, kdyby sis to jako mohla vyzvednout. Snaž se, aby ti dal termín, co nejdřív. A prosím tě, nezapomeň, než k němu pudeš, stav se v nějaký hospodě poblíž a dej si panáka, ať se tam puberťácky neklackuješ. Na to není zvědavej. Uvědom si, že může mít jakoukoliv ženskou. Připrav se, že to spíš nedopadne, ale za pokus to stojí. Něco mi říká, že by to tentokrát mohlo klapnout. Otvírali v deset. Zamířila jsem se rovnou k výčepu a vobjednala si panáka. Mlha přede mnou, mlha za mnou. Z dálky jsem zaslechla hecování, abych si dala ještě do druhý nohy. Udělala jsem to. A pak vodvlála. Bez placení. Hal mi votevřel, místo v lezeckejch vodrbanejch pumpkách a ve vopraný flanelový košili, ve vypasovanejch džínách LS 501, v kožený koňařský bundičce do pasu a ve special Frye boots. Hned mě trklo, v jaký zemi studijně pobejval a proč působí tak sebejistě. Lehce rozvrávoraná jsem klesla do křesla. Cpala se sušenkama a snažila se udělat dojem. Tentokrát mě Hal podrobil výslechu - životní plány, přání, očekávání. Začala jsem v tom lítat. Přála jsem si jen, aby ten náš hovor dlouho nikdo nepřerušil. Zazvonil zvonec a....Hal mě kousek popovezl autem a slíbil, že zavolá a že bysme třeba mohli někdy vyrazit na skály. Sami dva. Vytuhla jsem. Budeš muset vystoupit LaBeo, já na tý křižovatce nemůžu tak dlouho stát. Za nějakej čas mě navštívil v práci. Šli jsme se trochu protáhnout. Zasvěcoval mě do filozofie. Doktor. Najednou se vodmlčel a začal z jinýho soudku. Hele, LaBeo, projdi se takhle přede mnou ať vidím jak jsi rostlá. Klátila jsem se teda rozpačitě vpřed. Dobrý, vysoký chcaní, velký kozy. Nemohla jsem věřit svým uším. Co si říkal? On: Nic, jen, že by naše děti mohly mít po tobě hezký dlouhý nohy a velký prsa. Byla jsem si stoprocentně jistá, že Hal je můj nastávající. V bivaku, v jeskyni jsme strávili první noc. Bylo zatmění Měsíce. Propadla bych nočním děsům nebýt s ním. V neděli vodpoledne jsme se vraceli domů. Hal uklízel věci do kufru auta a přitom poznamenal, jé, hele, tady je ten spacák, co jsem hledal. Já: Jakej spacák? On: To je spacák Halky. Já: Kdo je Halka? On: To je moje holka. Já: Ty s někým chodíš? Zamluvil to a choval se, jakoby nic. Já lehký spaní neměla. Za nějakej čas zavolal. Po pěti hodinách telefonování z něj vypadlo, že rozejít se s Halkou je jako utrhnout jí nožičky a ručičky, že je to boží člověk, kterýmu nedokáže ublížit. Podlomili se mi kolena. Na chvíli. Srdce hráče chtělo všechno nebo nic. Napsala jsem. Volba padla na mne. Pozval mě do bublin. Přijala jsem. Byl to počátek naší navždycky zpečetěný budoucnosti. Zadělali jsme na děťátko, připravili svatbu a ještě jednou zadělali. Děti měly všechno, co jsem chtěla. Po něm. Bydleli jsme na samotě u lesa. Hal hodně cestoval a když byl někdy doma, hodně pracoval. Stále vopakoval, nejdřív práce a pak zábava. Potřebovala jsem si s ním povídat. V diskusi si utvářet svý názory. Nebral to vážně. Vysmíval se mýmu bulvárnímu vědění. Strašil mě zvednutým ukazováčkem, rozum chabý, vůle slabá, touha po novotách veliká a vodkazoval k rozsáhlý knihovně s tím, že až ji celou pečlivě prostuduju, tak se mnou možná ztratí slovo. Snažila jsem se, ale po každodenní šichtě na rozlehlých latifundiích, kolem dětí a ve velkým domě často plným hladových individuí, to šlo ztěžka. Přiznávám, že lačná po vědění, jsem knihy otvírala příliš a jinak je devastovala, když jsem s nimi usínala. Hal se vztekal, že mi knihy do ruky nepatřej a vůbec, že si neumím vážit věcí, že jsem lehkoživka, příživník, člověk zbytečnej, společnosti neužitečnej. Oblomov.
Bylo mi jasný, že Hal se mnou není spokojenej, že jako manželka, máma, kuchařka, pěstitelka drobný drůbeže a jiný domácí havěti, sadařka, zavařovačka, moštovačka, čistička odpadů, skládačka koksu, vodklízečka sněhu, vyprošťovačka zapadlejch aut, a hlavně neposlušná studentka nejsem s to naplnit jeho očekávání. Začali jsme točit se v začarovaným kruhu. Když mi Hal po nějakým čase řek, že mu bráním ve štěstí, vyšla jsem z kruhu ven. Po patnácti letech, v den výročí naší svatby jsme se rozvedli. Byl to možná nejrychlejší rozvod v dějinách rozvodů. Napsala jsem dopis soudkyni, vylíčila podrobně celou situaci a ujistila ji o našem vážném rozhodnutí vychovávat děti rukou společnou. Zeptala se Hala, zda souhlasí s tím, co jsem napsala. Pak klepla kladívkem do stolu a bylo po všem. Hal mne pozval na brutální šampaňský. Připíjeli jsme si na svatbu i rozvod zároveň. Dopili jsme pohár hořkosti do dna a šli. Každej svou cestou. Ten den. Hal byl v našem novém domově taky jako doma. I se svým dalším přírůstkem. Za nějakej čas se mne jedno z mých dětí zeptalo, jestli si chci něco přečíst.






Nelhal?

Děkuji Hale...

Při své autopsychoterapii, kterou jsem se od rozvodu (1994) intenzívně zabývala, jsem prošla fází, kdy jsem celý svůj vývoj, ztroskotání manželství i následné neúspěchy ve vztazích s muži, interpretovala na základě vztahu se svou matkou, v domnění, že už to mám, že jsem konečně odhalila, proč to stále nevychází. To byl hlavní dílčí výsledek mého několikaletého autopsychoanalyzování, teoreticky završeného především studiem Alice Millerové. Moje máma (klinická psycholožka) se bránila tím, že není tak jednoduché hodit veškerou odpovědnost na matky. Její námitku následně podpořila i slova Diane Eyrové, na které jsem po rozhovoru s mámou, zcela náhodně narazila: "Pouto mezi matkou a dítětem je vědecká fikce. Přesněji je to součást ideologie, podle níž jsou matky chápány jako primární architektky životů svých dětí a jsou jim kladeny za vinu všechny problémy, které je potkají nejen v dětství, ale i v průběhu jejich dospělého života". Na internetu jsem se seznámila s antropologem (49), který právě procházel psychoanalýzou a zdálo se, že hledal partnerku na zbytek života. Uvedl, že je rozvedený s jedním pětiletým synem, což charakterizoval jako svůj pozdní výkvět. Z jeho celkové prezentace čišila přímost a důvěryhodnost, ovšem pouze do chvíle než vyšlo najevo (vylezlo jako z chlupaté deky) v telefonickém rozhovoru, že pětiletý syn se nikterak neváže ke zmíněnému rozvodu, nýbrž k velmi mladé ženě, prostřednictvím níž řešil muž krizi středního věku. Doufal, že je mi jasné o co jde a byl velmi nepříjemně zaskočen, když jsem se mu pokládala otázky na původní rodinu se dvěma syny, ke kterým se jaksi zapomněl přihlásit. Zmínil, že to je dlouhá a smutná historie, kterou nechce rozebírat, načež se vzápětí detailně rozhovořil o své matce: Svou matku jsem ztratil vlastně dvakrát, poprvé, když zlehčila mé zneužití, v pěti letech, katolickým knězem a obvinila mě, že jsem to určitě způsobil já svou zvědavostí a podruhé když jsem jí viděl umírat, v takových bolestech a tak mladou... Následoval sugestivní až podrážděný dotaz, zda jsem mateřský typ. Bylo jasné, že muž cítí naléhavou potřebu, navrátit se, po svých dobrodružných cestách, plných slastí i strastí a hlavně opakovaných selhání, do měkkých a bezpečných záhybů mateřských sukní. Tento můj dojem, antropolog umocnil podrobným výčtem všech předností svého bratra, v jeho představách, úspěšného muže. Napsala jsem mu pár otevřených slov; hlavně, aby si přestal vykládat celý svůj život přes matku a také opustil představu, že všechny ženy hledají jenom někoho jako je jeho bratr. Naznačila jsem, že znám možná způsob, jak by se mu mohlo dařit lépe a ať si moc neslibuje od psychoanalýzy. Po nějaké době mi antropolog poslal email, že má těžké deprese, že nemůže spát, poslouchá jen muziku, dívá se na obrazy a že si tedy musí nechat předepsat antidepresíva. Tím naše komunikace skončila. Nenápadné volání po otevřené mateřské náruči a porozumění jsem zachytila i od jednoho svého dávného přítele, lékaře (57), kterému jsem jednou volala do auta, abych si upřesnila nějakou diagnózu. Zrovna byl na cestě se svými přáteli do vinného sklípku a vzrušeně mi vyprávěl jak všichni vzpomínají na své staré kamarádky a první manželky a že by se k nim nejraději vrátili. Možná jsem měla zajásat - No, to je dobrá zpráva kluci, tak přece! Návrat ztracených synů. A kdy se chystáte, abych zadělala na buchty... V restauraci jsem se dala do řeči s velmi osaměle působícím cizincem - psychologem (49). Strávili jsem spolu mnoho hodin zajímavým rozhovorem, zakončeným jeho zoufalým posteskem, že už deset let s nikým nežije a nenávidí být stále sám. Rozloučili jsme se posíleni vědomím podobných nejednoduchých osudů. Za nějakou dobu mi psycholog napsal, že by se mnou rád strávil víkend, ať si vyberu nějakou zemi v Evropě a že o ostatní už se postará. Souhlasila jsem za podmínky, že mi zaplatí letenku a samostatný pokoj. To ho očividně pobouřilo. Odpověděla jsem tedy na rovinu, co si o jeho nabídce myslím a komunikace se přerušila. Za čas se opět přihlásil, jakoby nic a že by mě chtěl přece jen navštívit. Pozvala jsem ho na víkend a slíbila, že se o něj kamarádsky postarám. Vzala jsem ho do rodiny i ke svým nejbližším přátelům. Udělala jsem mu program jako nějaké vládní delegaci. Před odletem, při poslední kávě mi začal psycholog roztřeseným hlasem vyprávět svůj životní příběh, o krásné matce, která tyranizovala a fyzicky napadala otce. O zdevastovaném rodinném domě, rozbodaných dveřích a o tom, jak své první manželství nezvládl a ženu těsně po porodu jejich jediného syna opustil tak, že před domem potkal náhodně jinou ženu, se kterou odešel. Jiný muž, inženýr (48), se kterým jsme se marně pokoušeli rozvinout vztah, přešel také hned v úvodu na matku. Víš, když jsem vezl jednou mámu z nemocnice po operaci rakoviny prsu a ona mě poprosila, abych zastavil, že si musí zakouřit, tak jsem se pozvracel. Pomyslela jsem si něco o velké křehkosti inženýra a nepřiměřeně silné vazbě na matku, což se projevilo ve spoustě jeho reakcí, které nakonec vyústily v jednu zásadní. Víš, já ti nemohu dát, to co chceš, prostě to nejde. Inženýr opustil jednu rodinu se dvěma svými syny, poté žil s další rodinou, kde byly dvě děti, o které se staral a nakonec to někde zkouší znovu.


labea blog archive 2008
go home