Ivo



trčel mezi V.I.P., kteří si přišli ten večer poslechnout přednášku o reformě státní správy jako neopracovaný kus dřeva. Matematik. Všichni jsme se na sebe vřele usmívali a kynuli si na pozdrav, jen Ivo byl zakaboněný a přehlédnul mne jako krajinu. Dělala jsem totéž, ovšem formou živé účasti v diskusi. Nakonec jsem poprosila svého letitého přítele, zda by mě nemohl odvést domů. Byl ochotný, ovšem s tím, že ještě musí prohodit pár slov s ředitelem jedné počítačové společnosti a jestli bych se tedy nemohla posadit na chvíli k nim. K tomu, abych se záhy začala "prezentovat v tom nejlepším možném světle", stačila pouhá představa, že by snad Ivo mohl mít něco společného s tím počítačovým magnátem za velkou louží. Jeho zájem se mi podařilo vzbudit až krátkým expozé na téma polygamie. Vlastně jsem jen reagovala na slova svého předřečníka, že bych si takovou formu spolužití dokázala představit a za určitých okolností ji i uvítala. A to v roli zkušené mentorky pro ostatní mladší děvčata a zároveň jakési pravé ruky, či zástupkyně našeho společného šéfa, našeho pána... Ivo mě doběhl na cestě k autu a v nočním přítmí začal tichým a naléhavým hlasem zkoumat, čím se vlastně zabývám, co čtu a jaké mám zájmy. Za nějaký čas jsem mu poslala email s upřesňujícím seznamem manažerských publikací, které by mne eminentně zajímaly. Přesně v moment, kdy jsem odeslala ten svůj, dostala jsem jeho. S pozváním na oběd. Hlavou mi prolétlo You´ve Got Mail, můj nejčerstvější filmový zážitek. Lovestory jako řemen.
Ivo měl kratší ruce, menší dlaně i chodidla. Kdyby mě na to neupozornil, nevšimla bych si. A i kdyby, nechalo by mne to v klidu. Hledala jsem přece doplnění pro všechno své větší i delší.
Společný oběd můj žaludek na vodě neusadil, naopak. Pocítila jsem intenzivnější podráždění z poznámek typu ženský ať jdou k čertu, hlavně děti... a pak ještě o mulatkách, jak se mu strašně líbí. Začalo mě docela zajímat, co a jak takový matematický mozek sčítá a odčítá, a tak jsem zvolila metodu písemného frontálního útoku.



LaBeo,
do práce jsem přišel něco po sedmé, otevřel mail a první co jsem zkoumal, jestli nemám nějaký mail, který přišel z mailové adresy začínající na La... Přečetl jsem ho několikrát, když jsem mu ani tak moc neporozuměl, radši jsem si ho ještě vytiskl. Žil jsem v představě, že mám vysokou míru empatie, ale asi budu muset být poněkud konzervativnější při hodnocení svých schopností komunikovat. Naše setkání a především jeho Vaše vnímání je bezpochyby dost velkým nedorozuměním. Nebojím se nedorozumění.
Porozumění vystavené na předchozí (až) konfliktní situaci je perspektivnější než vzorný názorový soulad úplně od počátku.. Pokusím se odpovědět na Vaše otázky, i když pravděpodobně ne tak explicitně, jak jste je formulovala - asi by to neprakticky snížilo prostor, ve kterém se mohu pohybovat. Nejvíce vnitřního nesouhlasu musím projevit s všeobecným hodnocením svého postoje k ženám. Nepopíratelné je, že jsem použil výrok "ženskou vem čert, hlavní jsou děti", ovšem jako popis nastalé situace a nikoli jako jádro vlastního postoje. Domníval jsem se (a upřímně řečeno stále ještě domnívám), že formulace "znám mnoho žen, vedle nichž vypadají muži, kteří se považují za úspěšné, ukoptěně může vyvážit případný negativní stín z některých neformálních vyjádření. Možná, že jste měla přikládat větší váhu těmto pozitivním signálům. Mulatky. Nenapadlo mne, že se mohou stát tak kontroverzní. A přitom nešlo o specifickou barvu kůže nebo fyziognomické odlišnosti. Šlo možná mnohem více o odlišnost od běžně uznávaných hodnot a norem normálnosti a doufám, že se Vás opět nedotknu, ale zdálo se mi, že tohle se Vás tak trochu týká. Vezměte prosím na vědomí, že mi nepřipadáte jako zcela konvenční a průměrná žena. Zkuste se vžít do mé pozice. Komunikuji s někým, kdo se samozřejmým úsměvem prezentuje životní postoje, které mi připadají velmi vybočující z ustálených průměrů (chtěl jsem se vyhnout nadužívání slova nekonvenční, ale v souvislosti s Vámi je to dost těžké), a tak jsem měl možná potřebu se podobným postojem prezentovat. Dobrá, nebyl to pravděpodobně úplně nejšťastnější pokus, ale věřím, že při odlišné interpretaci se dá akceptovat. Postupně přicházím na nové myšlenky a doplňuji je do textu: jste pravděpodobně trochu jiná než se prezentujete, pochopte prosím, že jsem tento fakt až tak úplně dobře nepoznal a přizpůsoboval se více Vaší roli než Vaší podstatě. Je to srozumitelné? Nevím, kde se ve Vás vzal dojem, že naše setkání bylo nevydařené. Nesdílím Váš postoj. Já osobně jsem potkal velmi zajímavou ženu s až fascinující vitalitou. Žiji relativně dost konzervativním životem (ani nechatuji) a na signály názorového oživení reaguji dost dychtivě. Jsem podstatně citlivější k možnosti názorového obohacení než k ženským půvabům (všimněte si, že tomuto tématu se důsledně vyhýbám, protože bych ho písemně zcela nepochybně nezvládnul) a sejít se s Vámi jsem považoval (a pochopitelně stále ještě považuji) za jedinečnou příležitost nastavit si zrcadlo. Možná, že mne Váš dopis poněkud zaskočil, nicméně ho považuji za nedílnou součást komunikace, protože se zabývá otevřeně vyvstalými problémy a nutí mne k sebereflexi. Všechno, co jste napsala beru pozitivně a chci se nad tím zamyslet.
Stojím o Vás, jste žena, se kterou se chci ještě potkat, chci si s Vámi povídat, stojím o to, abyste mi nekompromisně dala najevo vždy, když překročím hranice snesitelnosti a vkusnosti. Jsem přesvědčen, že
nemám předsudky maskulinního šovinismu a že jsem buď já nevhodně komunikoval nebo Vy nadměrně citlivě vnímala. (Možná oboje)
Stojím o to se s Vámi znovu sejít, mám teď trochu nepříjemný pocit, že přímé pozvání by nebylo vhodné, a proto vyčkám na Váš případný pozitivní signál. Samozřejmě nemusí přijít, budu takový stav respektovat. Stojím o něj.
Ivo


Sešli jsme se několikrát a sblížili natolik, že jsem poslala SMS - Miluji Tě a byla připravena na nejhorší. Ivo se vzápětí ozval a lakonicky sdělil, že se k problému musíme postavit jako muž a žena, že za mnou přijede a všechno spolu probereme. Komunikace začala z čista jasna váznout. Ivo se loučil v poklusu a s pokřikem Já s Tebou nebudu do konce života. Nemůžu Ti dát to, co chceš. A co nejvíc nesnáším, je sdílení... nedělního nádobí a následné promenády v zavěšení parčíkem. Já budu pořád vod bahna, rozumíš? Osobní setkání ustávala, spíš tu a tam se na záznamníku objevovaly vzkazy, jak je Ivo zaneprázdněný a kde všude musí být, a také jak jsme mladí, jak nám nic neuteče, jak máme život před sebou. Nebylo mi jasné jak to Ivo všechno myslel, tak jsem mu zavolala. Žiju s Ivou vyhrknul. Já na to, ale říkal si přece, že je to ukončené. On, no to jsem si taky myslel, ale to není tak jednoduché... Já, tak snad můžeme být přátelé, ne? Nepamatuji si co odpověděl, vím jen, že jsem si vyhrnula rukávy a z gruntu začala budovat přátelství. Od lásky k nerozeznání. Ivo se stal mým důvěrníkem i osobním poradcem tiše se prohýbajícím pod tíhou mého nákladu. Nesl ho s pokorou. Jako vůl vydržel do konce. Za nějaký čas mi ztropil malý skandál, když se na mne vrhnul jako hladová šelma, uprostřed poklidného pracovního setkání vybraných V.I.P. a před zraky mého cizojazyčného přítele. Evidentně nevěděl, čí je. Šla jsem s ním stranou, abych mu vyčinila. Počkej, počkej, já Ti musím něco říct. Teď si v mých očích získala, LaBeo, teď vím kdo jsi, když vidím, do jakého člověka si se zamilovala. Žádný krasavec, ale sympaťák. Víš, ty ses vždycky snažila do mne proniknout, dopracovat se mý podstaty, myslela sis, že tam najdeš nějakej poklad, ale to bys byla zklamaná. U většiny chlapů bys tam toho totiž moc nenašla, rozumíš? A taky jsme sraby mi chlapi, nezavřeme oči a neskočíme do neznáma. Baby jsou silnější, nebojej se riskovat. Come on, přerušila jsem ho a pomyslela si in vino veritas. Fatální Ivo.


Děkuji Ivo…



labea blog archive 2008
go home