Kat



Reagovala jsem na inzerát o adopci.


Je večer, v umyvadle se leskne ticho, tma přilepila na okna svoji černou ošklivou tvář. Upíjím kávu: odkudsi slyším hluboké tóny, bučivou melodii jazzu. V zahradě za oknem cinká padající listí. Myslím na Shelleyho, myslím na lorda Byrona, myslím na tisíc věcí. Čas za mými dveřmi astmaticky sípá, škvírou v okně protahuje bílou chlupatou ruku první letošní mráz. Možná si kladeš otázku, proč zrovna Tobě píšu tyto hlouposti. Proto. Proto...že mne nebaví předstírat, že jsem něčím jiným než bláznem, zlodějem hvězd, majitelem kolotoče života, vágusem a tulákem ve vlastním osudu. Nebaví mne hry na taťku a maťku, nemám rád šedivé a průměrné dny. Já vím, že takové jsou, jen říkám, že je nemám rád a je-li v mojí moci proti tomu něco dělat - dělám. Po chodbách chodí smrt a kosmatým hnátem ťuká na dveře světnic a já nechci předstírat, že nic není slyšet. Je mi líto některých žen, přerostlých diblíků, které uvěřily v nesmrtelnost, je mi líto některých mužů s přehazovačkou na lysé hlavě, kteří přízrak s blankytnýma očima (smrt má modré oči) odhání módní bundičkou do pasu. Je mi zima. Zapálil jsem dřevo v krbu. Tiše praská a oheň vykreslil na stěnách bizarní stíny duchů. Z fotografie na stěně nad stolem mne okouzluje Pupenka, jež pocítila být ženou. Ne, není mojí dcerou. Nemám děti. Hudba se nocí nese jako křídla.
Když se ptám Tebe, měl bych říci, kdo jsem já. Malíř, sochař, grafik et cetera. V katalogu je psáno:
jeden z nejoriginálnějších žijících umělců. Fuj. Vnímavý a inteligentní. Fuj dvakrát! To není vychloubání, nýbrž výčet záporných vlastností. Kdo je má, ví o čem mluvím. Mám i několik vlastností dobrých, ale ty se při konečném účtování většinou nepočítají. Konečné účtování...mi asociuje Mauthausen. Cestou do Alp jsem se zajel podívat do pověstného koncentračního lágru. Za vstup na místa, kde denně byly ubity a zmučeny desítky lidí a každý kámen je nasáklý krví, se platí vstupné! Neuvěřitelná perverznost. Myšlenky mi těkají jako metronom sem tam a jinam. Zaštěkal pes a polekaný ozvěnou vlastního hlasu zmlknul. Na klávesnici počítače mi svítí bílá neonová lampa. Baudelaire měl na lampě černé stínítko, které vydávalo světlo jako žluč. Cosi z toho je i v jeho verších. Studený Čechov psal pod chladným stínidlem zeleným, Dostojevskij při prasklé lampě. Kellerman u světla ohniště. Anatol France potřeboval slunce. Já také. Ale to šlo umýt oči někam do Středozemního moře.
Chvíli jsem se díval do ohně a do jeho hry barev a tvarů a přemýšlel, jak Ti vysvětlit, že
nepotřebuji bytnou, netoužím po služebné ani po kuchařce. Nechci vztah ušpiněný mými ponožkami a Tvými vložkami Always. Chci dělat svojí práci, společně se toulat světem, činit věci mravné i méně mravné a zatahovat si vzájemně do života jen nezbytnou míru špatnosti. Což ale neznamená, že když je ach ouvej, nedokážu druhého držet v podpaží tak dlouho, dokud zase nestojí pevně na svých nohou. A děsí mne představa, že na to všechno máme méně roků, než ukazují prsty na rukou. Ne, neoponuj, byla by to lež. Před pár měsíci jsem viděl, jak chatrný je plamínek lidského života. Necítím se opuštěný, osamocený, nikdo mne nezklamal. Naopak. Dost lidí a myslím, že právem, mi závidí, že si dělám co chci, kdy chci a... s kým chci. Nezastírám a pro Tebe není žádným tajemstvím, že v tzv. světě umění, se pohybuje mnoho žen. Atraktivních, excentrických, mondénních a dalších mnoho "ích". Jenže - je to stále týž svět. Malinko hypertrofovaný, malinko hysterický, malinko falešný, malinko barevně přemrštěný, pomlouvačný, závistivý, prostě je takovým, jakým vždy býval, je a bude. Ale mně dávno nestačí panoptikum a masopustní masky. Tak, chce se mi spát. Zítra odešlu a pokračování příště, bude-li jaké příště. Omlouvám se za opožděnou odpověď. Musím v poslední době dost cestovat a někdy prostě nevyjde čas. Ale slibuji, že to napravím.
Podepisuji se písmenkem K. Jsem křtěný Kat, z čehož jedni odvozují Katakomba, Katadromouse, Katafalka, jiní Katapulta, jedna stará dáma mne vytrvale oslovuje Kataraste, snesu a vymysli si klidně i vlastní mutaci, avšak jediné jméno nesnáším - Kataplex. Jsem-li takto nazván, stávám se arogantním a hrubým. Přeji Ti když ne krásný, tak příjemný den. K.


Katakomb, Katadromous, Katafalk, Katapult, Katarast? Těžké rozhodování... Mám, nemám, mám, nemám, mám?


Madam,
Váš dopis je militantním výlevem zestárlé učitelky kreslení, přesvědčené, že její představy o pravdě a kráse jsou pravdou a krásou samotnou. Na nic jsem se Vás neptal, ale když už jste pocítila potřebu ventilovat naší skutečně vykastrovanou korespondenci, dovolte, abych reagoval. Na rozdíl od Vás nemám cituji: bohaté zkušenosti s internetem. Nemám zkušenosti vůbec žádné, ale to málo co jsem poznal, mne hluboce znechutilo. Hloupost, nevzdělanost, malost atd. atd. Fuj! Mimochodem - není pro Vás neblahým znamením fakt, že máte ony bohaté zkušenosti, přesto jste nedokázala navázat pevnější vztah? Proč se Vám snadněji komunikuje s muži ze zahraničí, na to najdete lehkou odpověď v demografických statistikách. Žádný zázrak ani výjimka z pravidla se nekonají.
Nevím, zda při setkání tváří v tvář by mezi námi přeskočila jakási jiskra. Pochybuji.
Jste příliš fixovaná ke svým komplexům a proleženinám na duši. Já jsem se do žádné " zbroje" neoblékal ba dokonce mě nic podobného ani ve snu nenapadlo. Co taháte na zádech Vy, je mi jedno. Na svém hřbetě tahávám ledacos, ovšem o "back-packu" nic nevím.
Naprosto jste mne Madam vyděsila, když jste napsala, že jsem Vás "breath takingoval" a že jsem se před Vámi rozprostřel jako páv. Uf! Není Vaše domýšlivost již patologickou? Nebo, promiňte mi,
jste tak hloupá? Napsal jsem Vám dopis o smutku a reflexích, docela obyčejný. Naopak, činí mi problém psát tak, jako právě teď. Že jsem Vaše myšlenky a spojnice zpochybnil, je možné. Když učím, nutím studenty, vyřknou-li i chronicky známou pravdu, aby ji nepapouškovali, ale dokázali ji ustát a obhájit. Fušujete do výtvarného umění, tudíž sama víte, že nikde se nelže tolik jako tam. U mne neprojdou takové blafy jako: já to tak vidím, já to tak cítím. Umění není náladová momentka. A život - tak ten už vůbec ne! Buďte vděčná osudu za to, že v sobě máte-li jakýsi vývoj. Znám mnoho těch, kteří ve dvanácti letech zakrněli. Ženy většinou končí svůj vývoj mezi šestnáctým až osmnáctým rokem, pro zbytek svých dní jsou čekárnou na lepší příští. Mnoho žen touží poznat muže ukotveného mimo rámec schémat, ale když tento muž chce po oné ženě neschematický způsob sexu, žena zděšením omdlévá. Dle Vašeho přiznání jste poznala dlouhou řadu mužů. Nebyla to trochu ztráta těla a času? Musím opakovaně vznést pochyby ohledně Vašeho intelektu. Kde jste vzala slávu, peníze?! Obojí vyměním okamžitě a rád, za pěkný dívčí prs. Odpusťte mi, ale Vy víte, jak říkal strýc Pepin prdlačky, o čem mluvíte. Kdybyste znala a uměla víc, byla byste povznesená nad "zbrojení", "backy-packy"," breath takingy" a jiná nabubřelá slova. Na co si potřebujete hrát? Jaká je Vaše profese? Učitelka? Úřednice na ministerstvu vševědoucnosti? Čekatelka na kočár bohatého cizozemce?
Můj inzerát byl o adopci, protože mému egu bylo líto před smrtí naházet všechno na hromadu a zapálit nebo rozjezdit buldozerem. Já blbec na chvíli uvěřil, že může být něco jiného než ponožky a vložky. Slušně zaopatřený nejsem majetkem, ale vlastní hlavou a to mi stačí. Část života jste strávila na farách. A co má být? Stala jste se svatou? Samozřejmě, že jsem nepochybně zajímavý člověk a jak píšete, by náš případný vztah byl komplikovaný.
Vy neumíte přijmout, že Vás někdo nebo něco převyšuje. Rvete se a vyčerpáváte na žabomyších válkách, místo abyste začala dřít a vyzdvihla se tím, co znáte a umíte. Jenže ono je snazší na někoho plivnout, než dokazovat, že je lepší než on. Tak. Teď vyjděte mimo rámec, osvoboďte se a směřujte ke mně, svlékněte duši do naha a ukažte mi tvář i tělo. Já vím, že Vás irituji, ale když Vám budu říkat lichotky s růží v zubech, budete spokojená? Tak co s tím uděláme?!


Ano.
Chtěla bych svou duši svléknout do naha a dlouho po ní nechat stékat očistný noční proud a ráno pak...
Ano.
Vážím si lidí, kteří jsou lepší než já. Dobře vím, že některým bych nemohla zavázat ani tkaničku u bot. A právě to vědomí je mým vnitřním motorem. Jdu vytrvale za poznáním, ale na vyšlapaných cestách mne nenajdete.
Ano.
Jsem světicí i hříšnicí, učitelkou, úřednicí, čekatelkou... a neklidnou klisnou bořící vymezený prostor, tryskem se ženoucí za vnitřní svobodou a přirozeností, odmítající prohrát svůj závod s časem.
Ano.
Jsem domýšlivá, hloupá, nevzdělaná, fixovaná ke svým proleženinám na duši i pochybného intelektu, nikoliv však pochybné pověsti. Žádná ztráta těla a času, stejně jako žádné zděšené omdlévání.
Ano.
Zdá se být vnitřně svobodný a má integrita již dostatečně pevná. Mohli bychom se pokusit o setkání třetího druhu?



Ano.
Je příjemné po dlouhé době číst řádky o něčem. Je příjemné pást tučné představy jako modré koně na růžové louce. Chci abys byla nahá, se mnou, vedle mne, pode mnou, nade mnou...chci vyloupit a vydrancovat bílé ženské tělo, znesvětit chrám mezi sloupovím stehen proudem chlípných myšlenek.
Ne.
Nejsem solí ani cukrem země. Jsem její hořkostí, výčitkou, palčivou bolestí, nadávkou a prokletím. Nevážím si lidí, nezajímají mne ničí tkaničky u bot. Snad jen ta, jediná, uvázaná na smyčku a omotaná kolem krku.
Ano.
Drtivá většina lidí je mi lhostejná, několika z hloubi duše pohrdám, několik miluji víc jako sám sebe. Netoužím po plácání po ramenou,
netoužím po laciném obdivu. Věci co dělám, dělám sobecky pro sebe, je to moje privátní onanie, privátní radost, smutek, i smrt a je mi jedno, jestli jsem za ně chválen, popliván, či nestojím za mávnutí rukou. JÁ VÍM a to je nedůležitější. Člověk prohrál závod s časem již v momentě svého zrození. Život je sen, který se zdá mrtvým. Když je někdo chytřejším než já, nezavazuji mu tkaničky u bot. Nenávidím, když jsem za blbce a dělám všechno proto, abych nebyl.
Ano.
Miluji hříšné světice, hříšnice se svatozáří, učitelky života, čekatelky na věčnost, miluji ženy schopné se odrazit a skočit, nevzlykat, že je dole čeká pád, ale být šťastné z toho, že alespoň jedinkrát letí.
Ne.
Pověst? A ještě k tomu dobrá? Čuš! Co na ní záleží?! Pověst vytvářejí jiní. Podstatné je, co si myslím o sobě já sám.
Ano.
Každý muž, mne nevyjímaje, je ztrátou času. Je hlupák, trubec, neschopný rafinovanosti. Nemám rád homosexuální muže, obdivuji ženy, schopné lásky podobojí.
Ne.
Nejsem svobodný. Osvobodí mne smrt. Možná. Zatím jsem spřažen s tím co dělám, jaký jsem, omezený schopnostmi, retardovaný nevěděním.
Tvá integrita není dostatečně pevná. Jednou bude. Až se Tvoje tělo v žáru jednoho tisíce sedmdesáti stupňů změní v biblický prach. Tehdy bude Tvá integrita dokonalá. Ale do té doby
je Ti souzeno trápit se otázkami, na něž není odpověď, děsit se vlastních myšlenek, být nešťastnou ze zmrzačených rukou, jimž je postupně odnímám cit, třást se strachem o oči, z nichž vyprchává zrak. Svlékni se do naha a postav se před zrcadlo. Vidíš povislá prsa, stryje na vystouplém břichu, névy na stehnech, první šedivé chlupy v klíně? Vidíš svůj obličej? Proč jeho vrásky netvoří vzácný vzor? A bude hůř! Ale než bude, chci všechno trhat obouma rukama, nacpat si plnou hubu ženského prsu, žít tryskem pozpátku, končit (začít?) jako gróf a grand. Setkání třetího druhu? Fuj! Nejsem sci-fi příšera, mutant ani klon vymknutý z řádu. Já jsem já!
Ano.
Setkat se? Proč? Přijdeš a obejmeš mne? A co pak? Rozpaky, řeči o ničem? Dobrá. Kdy a kde?
Vezmu si Tvoji duši. Zatím mi dlužíš tělo a tvář. Ukaž mi je.
K.


Vezme si moji duši, abych ji neztratila? Bude o ni pečovat? Bude ji milovat? Její vzpomínky, přání, touhy a obavy? Její stíny i nedostatky?

Jako noční můra letím za světlem a temnotám přenechávám loupení, drancování, znesvěcování, nevzlykám, když padám, je to součást letu vzhůru, vidím mateřská prsa, symboly svého naplnění.
Nebude hůř!
Chci se uskutečňovat, jako modrý kůň na růžové louce, dotýkat jako dva motýli v neznámé krajině, schopni zachytit trvání v prchavosti.
Ne, nechci ztrácet čas...



Vítr tluče do oken jako žebrák, co zbloudil ve tmě. Hledám Měsíc, ale ve skle se plácají cáry mračen jako mokré hadry. Magdalena... Jsi Děvka?
Chceš něco víc...Co je něco víc? Manželství? Společný život? Oh to ne! Utrápil bych Tě! Tuláctvím, melancholií, touze po velikosti nesdělitelných věcí, perverzností, tváří klauna, výčitkami srdce, bláznovstvím, obrazy hřbitova.
Láska? Vždyť Ty se jí bojíš. Víš, že bych Ti všechno dal, ale také všechno vzal. Máš strach a možná právem, že jsem jako ten vítr za oknem. Nikdo jej nezval a on přesto mlátí pěstí do skla. Jsem zkažený, nemravný a taková je i má láska.
Pokrytecká počestnost mne děsí, kopulace se zavřenýma očima pod peřinou se mi hnusí.
Vydržíš tempo? Nechtěl bych, abys jednou sípala na kraji cesty a nenáviděla mne za to, že lezu do nebe.
Dokud se po betonu plazíš a padneš na hubu, vyrazíš si maximálně zuby. Pokud nad ním poletíš a padneš, zabiješ se.
Živočišnost? Co to je? Miluji ženy, které se nestydí za svoje tělo. Nesnáším konfekční paničky, předstírající, že nikdy v životě neonanovaly a o clitorisu pouze náhodou četly. Nikdo po Tobě nechce abstrahovat tělo od duše. Bez duše, je Tvoje a číkoliv tělo k ničemu. Mrtvý kus masa.
Že na sobě tvrdě pracuješ - fajn. Co když pracuješ špatně? Nebo dobře na špatném materiálu?
Znal jsem a znám několik lidí, kteří na sobě dřou jako přísloveční koně, ale výsledkem je vždy - nic. Jen ztracený čas. Nedal-li Ti Bůh do kolébky prokletí talentu, je Tvá dřina zbytečná. Vydřeš si jen zoufalství a pocit zahozeného a zbytečného života. Nedři. Žij jako ostatní. Hloupě a zbytečně.
Máš-li talent,
obětuj se.


Obětuj se, nepočítej a zřekni se svého klidu ve prospěch nového pohybu, zřekni se spánku pro nové bdění, strnulosti pro nové napětí a utváření.


Nech se pozřít jako Jonáš velrybou. Stejně zahyneš. Talent je horší než rakovina. Ta alespoň v terciálním stádiu bolí. Talent ta kurva, je do poslední chvíle stejnou rozkoší jako soulož, je šašek, klaun a blázen, lež a proradnost, nahota a bída, slzy a past a nejedna talentovaná ruka si projektilem roztříštila lebku, uvázala pevný provaz na skobu ve zdi, či sklonila hřbet k pásu kolejnic. To v dobrém případě. V tom horším, talentovaný jedinec končil v blázincích celé Evropy, nebo jako dobytče pošel hladem.
Jsi jako člověk, který vidí slunce odražené ve skle a svléká se, aby se opaloval. Na mne si chtěla udělat dojem svým blízkým okolím? Jsi k smíchu. Pošetilá...I kdyby Tvoje okolí bylo slavné jako křesťanství a bohaté jako blahoslavení duchem, i kdyby Tvá matka a otec měli křídla jako andělé, Tobě to neposune ani pihu na nose a mně? Mně je to fuk. Fuck.
Magdaleno, jsi k zbláznění krásná, nebo Děvka? Proč se stále snažíš schovávat? Proč ta dětinská tajemnost? Proč píšeš v náznacích? Potkáš mne. Avšak
jestli se bojíš a máš strach z bolesti mlč a zůstaň kde jsi.


Jestli mám strach z bolesti, která by mě mohla přepadnout a jako zlodějka odcizit mou žalostnou prázdnotu? Z bolesti, která mě může donutit hledat hlubší smysl a poznání? Nebo je mi málo příslib její budoucí odplaty?


Miluj mne. Je mi jako psovi, kterému podřízli krk a pomalu z něj vykapává život. Miluj mne. Moc.


Mám, nemám, mám, nemám, mám, nemám.


Nic jsi nepochopila. Nepotřebuji plakat na Tvém rameni. Nemám strach. Z ničeho. Ani ze sebe. Ano, mám mimořádný talent, mám mimořádné vzdělání. A moje duše, ta je černá jako peklo. Jenže co ty o tom víš? Kde se v Tobě vzala odvaha posuzovat mne?! Kdo jsi bezejmenná, co umíš?!


Moje duše, je také černá jako peklo, spíš jako kominík. Jen na povrchu. V nejhlubších vrstvách je čistá, křehká. Žije sluncem. Kvete.


Chce se mi smát. Snad jsi mi nechtěla nabídnout obchod?
Peníze?
Talent je bolest. Chceš se živit mojí bolestí? Na, vezmi si! No ber!
Chce se mi křičet, jak je všechno hloupé. Fuj!


Mám strach. Mám strach, že v konfrontaci přijdu o iluze. O sobě, svých schopnostech, o životě, malém a zbytečném. Malí lidé mají malé smutky i bolesti. Mám strach z pohledu do zrcadla, protože s tím koho tam vidím nechci mít nic společného? Bojím se, abych nemusela ze svého života udělat něco více než doposud? Aby mě to nepřišlo příliš draho?


Mojí duši a tělo nech na pokoji. Nic nevíš a ničemu nerozumíš.
Slova, slova, slova...


Slova, slova, slova... Máme jen tak pozřít a zase vyvrhnout co nás zraňuje? Stát se hořko-sladko-kyselými? Nebo dát něco k lepšímu a vytvořit ze slov most, který nás navzájem propojí?


Ano, jsem cynický, jsem nemocný blbostí jiných, je ve mně hnus a pohrdání...Jsi tak ubohá, že se bojíš i milovat.
Chceš být nepoznaná?...Chtěl jsem Tě snad poznat já?
Bože...jsem unavený...Schovávej se jak chceš, třeba v záhrobí. Ve chvíli, kdy jsi mi přestala být lhostejná, začala si být hloupá. Proč? Proboha proč?!
Ne, neodpovídej. Mlč.


Mlčím. Přestávám si cokoliv namlouvat. Horkou lázeň vystřídám ledovou sprchou a přivítám nový den, nový začátek, nový konec...


Děkuji Kate...

Celoživotně jsem oscilovala mezi polohou asexuální madony a sexuchtivé děvky a sváděla vysilující skryté či otevřené boje se svým okolím, nutícím mě (vědomě či nevědomě) ke svobodnému rozhodnutí pouze pro jednu z obou variant. A současně mě (vědomě či nevědomě) vybízející vždycky k té druhé než s jakou jsem se pokoušela v tom kterém období identifikovat. Na základní škole mi jednou při vyučování třídní učitel řekl, Magdaleno, nestyď se, dej tu hlavu nahoru, to je jedno, že máš opar přes celou pusu, stejně vypadáš jako madona. Třída vyprskla a já zrudla (dcera faráře). O několik let později, okomentoval můj třídní profesor na gymnáziu obdobně hromadnou maturitní fotografii, Nojó, Magdalena, aby zas neměla nějaké extra buřty, všichni ve sborovně se shodli na tom, že prej vypadáte jako madona. Třída vyprskla a já si pomyslela, kdybyste tak do mne viděl, pane profesore, možná byste byl docela překvapenej. Zajímavé bylo, že ženy v mém okolí se s takovým mým označováním vyrovnávaly podrážděně, měly patrně dojem že se vytahuji, že si o sobě moc myslím a že je nejvyšší čas, aby mi trochu spadl hřebínek. Já to naopak vnímala jako své prokletí, protože jediné, co jsem si přála, bylo ukázat i druhou stranu mince. O co intenzivněji se mi snažilo mé okolí v tom zabránit, tvrdošíjným pasováním do polohy madony (dokonce i můj ex-manžel pro mne složil skladbu Madona a pak mu to přišlo přirozeně zcestné, tak ji věnoval svému profesorovi hudby), o to intenzivněji si žádala ta druhá poloha - sexuální ("sexuchtivá") o své naplnění. Nikdy jsem si nepřipadala jen jako bílá nebo jen jako černá, a proto jsem začala intenzivně pátrat po teorii, která by potvrdila mé bytostné přesvědčení, že můj anděl s ďáblem koexistují a navždycky mě zbavila sžíravých pocitů méněcennosti při mých neúspěšných pokusech o identifikaci s tou či onou polohou. "Péče o duši je ocenění paradoxních tajemství, která světlo a tmu, v sobě mísí ve vznešenosti toho, čím může být lidský život a kultura" (Thomas Moore). Jakmile jsem sáhla po, svého času, kontroverzní knize Wilhlema Reicha, Funkce Orgasmu, dostala jsem přes prsty. Tiché kroucení hlavou se zvednutým ukazováčkem jsem vnímala jako důrazné varování, abych si dala velký pozor, že to se mnou začíná jít pěkně s (z) kopce. Do jisté míry to byla pravda, protože právě tato kniha mi poprvé umožnila sestoupit, vrstvu po vrstvě, do hlubin své vlastní duše a spatřit tam, v krystalické podobě, její andělskou dimenzi. "Patriarchálně autoritářská éra lidské historie se pokoušela asociální pudy držet v šachu prostřednictvím nutkavých moralistických zákazů. Kulturní člověk (smí-li se právem nazývat kulturním) tak vyvinul strukturu, tvořenou třemi vrstvami. Na povrchu má nasazenou umělou masku sebekontroly, nutkavé, neupřímné zdvořilosti a umělé sociálnosti. Ta překrývá druhou vrstvu (Freudovo ´nevědomí´), kde jsou drženy v šachu sadismus, lakota, chlípná poživačnost, závist a perverze všeho druhu atd., aniž by však byly zbaveny své energie. Tato druhá vrstva je artificielním produktem kultury znevažující sex a vědomě je obvykle prožívaná jako zející vnitřní prázdnota a bezútěšnost. V hloubi pod ní existuje a působí přirozená sociálnost a sexualita, spontánní radost z práce a schopnost přijímat lásku. Tato třetí a nejhlubší vrstva, reprezentující biologické jádro lidské struktury je nevědomá a vyvolává strach. Je v rozporu s každým aspektem autoritářského způsobu výchovy a řízení společnosti. Současně však je to jediná naděje, jíž člověk má, že jednoho dne zvládne bídu společnosti". Od Reichových dob sice nějaký čas uplynul, ale jeho druhá vrstva - Freudovo nevědomí jakoby se právě dnes vylilo ze břehů.

Můj vleklý vnitřní rozpor ustálil i můj typicky rozpačitý úsměv, který mi zůstal do dospělosti a který většina mužů mylně četla jako nevinnost, nebo ho tak chtěla číst? Chtěla být klamána? Jeden bohatý podnikatel (49) mi nedávno svěřil, že chce být klamán, že se mu to líbí, že o žádnou pravdu nestojí. Janine Chasseguetová-Smirglová se domnívá, že "lidé mají sklon dávat přednost tomu, co je falešné, neživé, bez duše, před tím, co je skutečné, živoucí". Všimla jsem si, že dotyčný muž stále jakoby popíral svou identitu, barvením si vlasů, vyhlazováním vrásek a obklopováním se množstvím třpytivých replik. Stále mi podstrkoval nějaký honosný obraz, který si o sobě pracně utvářel a velmi ho znepokojovalo, že ten mě vůbec nezajímá, že chci vidět, co je pod ním. Kat mi poskytl velmi surový materiál, který ve mně ale nevyvolal žádné extrémní reakce jako třeba moralistickou obranu totálním zhnusením či nutkavou potřebu vyzkoušet úplně všechno. Naopak. Vydatně přispěl k mé autopsychoanalýze.


labea blog archive 2008
go home