Milí hosté našeho mikrosvěta labea,

po zveřejnění svého rukopisu labea, k vám i k sobě cítím určitý dluh.
Nepropracovala jsem dost do hloubky svou dospělou reflexi popsaných příběhů. Najednou jsem se totiž dostala do fáze absolutního vyčerpání z mnohaletého hloubání sama v sobě. Vrchovatě sice splnilo svůj účel, ale jakoby nikam dál už moc nevedlo.

Nicméně, aktivního hledání životního partnera jsem nezanechala. Biblické hledejte a naleznete mě neopustilo, naopak, přineslo své ovoce v podobě nalezení muže mých snů. V necelých padesáti letech jsem se podruhé vdala za námořníka Randolpha. Umřu tedy s vědomím, že ta VELKÁ LÁSKA MEZI MUŽEM A ŽENOU může existovat, že je jen třeba podniknout kroky tím správným směrem. V mém případě to znamenalo vypravit se na druhý konec světa, do Jihoafrické republiky.

V rukopise labea si už, bohužel, nepřečtete nic o mém fatálním setkání s hudebním skladatelem Karlem Svobodou. To, co se rozpoutalo v českém bulváru v souvislosti s jeho smrtí, mě umlčelo. Jakkoliv hříšný a chybující se Karel Svoboda mohl jevit, mě nechal nakouknout do svého křehkého a zranitelného člověčenství, a to způsobilo mou velkou slabost pro něj. Milovala jsem ho jako Člověka.

Těsně pře odjezdem do Jihoafrické republiky, před čtyřmi lety, 2004, se mi dostala do rukou zajímavá knížka a reakce na ni, je splátkou toho, co jsem nám všem dlužila.


Fenomén ženství a mužství
Jan Poněšický
TRITON 2003

Jakoby

Matka, která svádí svého syna a současně odmítá jeho otce, povzbuzuje tak iluzi, že syn nemusí vyrůst ani dosáhnout zralosti.


Janine Chasseguet-Smirgelová


A přece je to všechno jen poklička, za kterou se skrývá děsivé zanedbávání.

James Hillman


Celkem už po páté začínám formulovat svou reflexi Fenoménu ženství a mužství, Jana Poněšického, psychologie ženy a muže, rozdíly a vztahy. Důvodem takového dlouhého, časově náročného procesu, je má neschopnost urychlit postupné trávení a zpracovávání myšlenek a zkušeností v knize uvedených, do výživné potravy pro mou duši.. Z tohoto úhlu pohledu je pro mne Fenomén velkou výzvou a prostředkem vedoucím k dalšímu obohacení v oblasti, kterou se od svého rozvodu (9 let) intenzivně (autopsychoterapeuticky) zabývám.

Jan Poněšický si dělá nárok na to, sladit dosavadní nesourodé názory na ženský a mužský vývoj, na to, co jej ovlivňuje, co je konstantní a co je měnlivé, ovlivněné kulturou, naším převážně patriarchálním uspořádáním. Jde mu o praktický význam takového projektu, o zlepšení kvality spolužití, ba našeho života vůbec.

Vychází ze čtyř "zcela pochopitelných" principů Sigmunda Freuda, týkajících se zdravého a chorobného fungování osobnosti.

1. Lidské chování je determinováno více nevědomými pohnutkami nežli našimi vědomými cíly a ideály.
2. Člověk nemůže nic ze své minulosti potlačit, je ovlivněn průběhem svého vývoje od narození, zvláště pak zážitky, které nestačil dostatečně zpracovat...
3. Člověk je do značné míry omezen dosavadními vztahovými zkušenostmi, perpetuuje ony staré, vztahové vzorce chování a přenáší je stále do nových meziosobních situací...
4. Dospělý hotový člověk se brání změně, kritice, obhajuje svůj způsob žití a nazírání, jako by šlo o ohrožení jeho psychické existence, stability...

Thomas Moore konstatuje (1992), že jsme tak poznamenáni vývojovou psychologií, založenou na matce, že se domníváme, být tím, čím jsme, protože to tak způsobila rodina, ve které jsme vyrůstali. Jistě každému, kdo prošel nějakou formou psychoterapie, psychoanalýzy (já tou svou auto...) se ulevilo ve chvíli kdy měl pocit, že se mu najednou otevřely nové obzory, prostřednictvím nichž mohl proniknout do složitých struktur své osobnosti a individuální vztahové podmíněnosti jejího vývoje. James Hillman (1996) k tématu dodává:
Pokud nějaká představa drží naší současnou civilizaci v pevném sevření, je to ta, že jsme děti svých rodičů a že primárním nástrojem našeho osudu je chování naší matky a našeho otce.
Také jsem se dostala při své autoterapii do fáze, kdy jsem celý svůj vývoj, ztroskotání svého manželství i následné neúspěchy ve vztazích s muži, interpretovala na základě vztahu se svou matkou, v domnění, že už to mám, že jsem konečně přišla na to, proč mi to nejde. To byl hlavní výsledek mého několikaletého psychoanalyzování. Moje matka (psycholožka) se bránila tím, že není tak jednoduché hodit celou odpovědnost na matky. Její námitku následně podpořila slova Diane Eyrové: Pouto mezi matkou a dítětem je vědecká fikce. Přesněji je to součást ideologie, podle níž jsou matky chápány jako primární architektky životů svých dětí a jsou jim kladeny za vinu všechny problémy, které je potkají nejen v dětství, ale i v průběhu jejich dospělého života.
James Hillman rezonuje s takovým viděním, sám ho nazývá rodičovský klam a domnívá se, že mnohem více než rodiče náš život formují jiné faktory.


Jan Poněšický se ve svém díle pečlivě vyhýbá delšímu pohledu za scénu, do zákulisí, zřejmě v obavě, aby se rodina nestačila zjevit v celé své nedokonalé nahotě. Za sentimentální oponou normality, ukrývá iluzionista Poněšický naše četné úchylky. V takovém přítmí se pak jeví psychopatologie, zúžená na rozklad, u žen deprese, anorexie a bulimie a u mužů srdečního infarktu, hypertenze a alkoholismu jako sekundární, podružná a na hony vzdálená pojetí např. Janine Chasseguetové-Smirgelové. Perverzi vnímám jako obecnou dimenzi lidské duše, jako vnitřní pokušení, které nám je všem společné. Studium a klinická zkušenost mě vedly k přesvědčení, že každý z nás má v sobě latentní perverzní jádro, které se za určitých podmínek může aktivovat.


Jan Poněšický z nějakých důvodů ani nerozvíjí jednu z ústředních myšlenek svého učitele C.G. Junga. Každý psychologický problém je koneckonců náboženská záležitost, a tak se zřetelně nevymezuje vůči modernímu pojetí oddělujícímu náboženství a psychologii, duchovní praxi a terapii, odsouzenému stejně jako psychosomatické pokusy o izolování, výklad a následné vykořenění jednotlivých příznaků nemocí, k neúspěchu. Darem duše jak říká Thomas Moore , je například úleva od symptomů. Jako společenský symptom nás například anorexie může učit, že potřebujeme původnější duchovní život, ve kterém je místo pro zdrženlivost, ale ne pro neurózu. Takovým prizmatem bychom pak mohli nahlédnout bulimii jako nutkavou (neurotickou) potřebu zajíst fundamentální životní zmatky, vším co je momentálně k dispozici. Hlavně nic nepropást, v domnění že je to životně důležité a uklidní to naší duši. Vzápětí to jako nepotřebný odpad, který naší duši pouze zahltil, ale nenasytil, naopak jen více rozbolel, vyvrhnout. Kdyby Jan Poněšický uvažoval v podobných intencích, možná bychom se v jeho knížce mohli dočkat jen jediné diagnózy - nedostatek spirituálního vědomí a cítění. Žádné vážnější slovo o trýznivých bolestech naší duše, která se všemožně bouří proti zanedbávání, proti tomu, že není milována, jsem v jeho textu nenašla. Vzbudit zájem o vlastní duši je ten nejlepší způsob jak se v sobě a současně v druhých naučit milovat právě to, co se nezdá být úplně normální, někdy se naopak jeví jako šílené až zvrácené. Většina z nás věnuje zbytečnou energii tomu, jak obelstít svůj stín, potlačit ho, a tak uniknout jeho věčnému pronásledování. S úsměvem idiota a zaraženými větry pak předstíráme, že zrovna my žádný stín nemáme, že vlastně vůbec nerozumíme o čem je řeč a nevidíme žádný smysl v tom, hledat problémy, kde nejsou, zkrátka zbytečně si komplikovat život. Doma, v závětří, si nahlas ulevíme a v očekávání věcí příštích se vztekle či apaticky zhroutíme, se svou denní dávkou jakýchkoli antidepresiv, na pohovku. Péče o duši je ocenění paradoxních tajemství, která světlo a tmu, v sobě mísí ve vznešenosti toho, čím může být lidský život a kultura, (Thomas Moore).
V takovém pojetí je náboženství uměním paměti, jednou z možností, pro mnohé možná více uspokojující, jak si uvědomit posvátnost každého prožitého dne, každé živé bytosti i všeho neživého, co nás obklopuje a všeho, co děláme. Pojednání o psychopatologii (o psychologii obecně) bez souvislosti se spiritualitou, s vyloučením zakázaného v návaznosti na svaté, je neúplné, naivní. A je to právě to, co nás dostává do nepřekonatelných těžkostí. Možná nebude pro čtenáře bez zajímavosti, že ke znovuobjevování "reformované spirituality" (nástroje pro přenesení vnější zkušenosti hluboko do našeho nitra) mohou vést i taková kontroverzní díla jako je Funkce Orgasmu Wilhelma Reicha (1942), kde autor definuje komplikovanost a mnohovrstevnatost lidské osobnosti následujícím způsobem:
Patriarchálně autoritářská éra lidské historie se pokoušela asociální pudy držet v šachu prostřednictvím nutkavých moralistických zákazů. Kulturní člověk (smí-li se právem nazývat kulturním) tak vyvinul strukturu, tvořenou třemi vrstvami. Na povrchu má nasazenou umělou masku sebekontroly, nutkavé, neupřímné zdvořilosti a umělé sociálnosti. Ta překrývá druhou vrstvu (Freudovo ´nevědomí´), kde jsou drženy v šachu sadismus, lakota, chlípná poživačnost, závist a perverze všeho druhu atd., aniž by však byly zbaveny své energie. Tato druhá vrstva je artificielním produktem kultury znevažující sex a vědomě je obvykle prožívaná jako zející vnitřní prázdnota a bezútěšnost. V hloubi pod ní existuje a působí přirozená sociálnost a sexualita, spontánní radost z práce a schopnost přijímat lásku. Tato třetí a nejhlubší vrstva, reprezentující biologické jádro lidské struktury je nevědomá a vyvolává strach. Je v rozporu s každým aspektem autoritářského způsobu výchovy a řízení společnosti. Současně však je to jediná naděje, jíž člověk má, že jednoho dne zvládne bídu společnosti.
Kdyby nám tak poněšického Fenomén alespoň naznačil, jak se oprostit například od doslovného chápání internetového inzerátu typu Meet the Woman to Fuck Tonight, které se dobývají dnes a denně do našich emailových schránek (jedno zda jsme muži či ženy). Kdybychom byli s to rozpoznávat v takovém sdělení i v daleko provokativnějších nabídkách zanedbanost našich duší, ponechaných jako neudržované zahrady ladem, dožadujících se eroticko-sexuální fascinací (pornografií) naší pozornosti, možná bychom se vyhnuli extrémním reakcím jako je nutkavá potřeba vyzkoušet všechno to, co ostatní, či odmítající moralistické zhnusení a dokázali zpracovat takový surový materiál poeticky, obohatit jím naší sexuální představivost. Intenzivní studium Funkce Orgasmu, za které jsem si od určitých lidí, o obsahu knihy potuchy nemajících, vysloužila označení sexuchtivá, či na šikmé ploše se zřejmě domestikující, ve mně vůbec poprvé obnovilo bytostnou potřebu sestoupit do hlubin vlastní duše a pátrat tam po té Reichově třetí vrstvě, která by mi pomohla zvládnout těžké pocity viny z vlastní existence, vnějšně se projevující jako zásadní rozpor mých potřeb a očekávání mého okolí, které se prakticky na každém kroku pokoušelo vědomě či nevědomě, spoutávat a umlčovat mé instinktivní ženství archetypálně v mnohém rezonující spíše s postavou divoké a bláznivé Viktorky než s kněžnou Zaháňskou či schovankou Hortensií (Božena Němcová). Takovou polohu jsem ve Fenoménu, nenašla. Kdybych na ni nenarazila o několik let dříve, asi bych se propadla do stavů totální beznaděje ze své odlišnosti od ostatních "typických" žen a nevyhnula se pocitům, že mezi ně ve skutečnosti nepatřím. Slova divoká a žena způsobují, že se ženy rozpomenou, kým jsou a co v nich vlastně dřímá...Divoká žena (hluboká ženská živočišná duše, podstata ženství) je nespoutaná, má ohromnou životní sílu a moc, rodí, tvoří nový život, náruživě se stará o své potomky, své partnery a blízké. Má ostré smyly, hravého ducha, je zvídavá, vytrvalá... Je si vědoma svého území, je věrná, toulá se... Může stopovat a hnát, vyzývat i odhánět. Může cítit i hluboce milovat. Je svérázná a má řád...Ona je hlasem, který říká: Tudy, touto cestou. Divoká žena znamená zdraví všech žen... Psychologie, která opomene umístit tuto duchovní bytost do centra psychologie o ženách, vlastně ženy zrazuje, klame jejich dcery a dcery jejich dcer daleko do budoucích mateřských pokolení. (Clarissa Pinkola Estés 1992) . Asi není pochyb o tom, že spiritualita jde ruku v ruce se zralostí, protože člověk, ze své podstaty, směřuje k dosahování stále zralejší úrovně vědomí a bytí. Absence obsáhlejšího pojednání o duchovní dimenzi ve Fenoménu tedy osvětluje proč Jan Poněšický přikládá podstatně menší význam i problematice lidské zralosti, v porovnání s některými svými oborovými kolegy. V kapitole Vývoj k mužství se u ní zastavuje opravdu jen na skok a navíc, z mého pohledu, velmi zmateně a zjednodušeně... typ věčného chlapce není též východiskem, ledaže by narazil na maskulinní ženu.
Právě obnovení archetypu věčného, pohlaví si nevybírajícího chlapce, (projevujícího se idealismem, romantickým nadšením, smyslem pro spravedlnost, vnímáním čisté krásy, oddaností malým věcem a zájmu o velké otázky), jehož volání přestali hlavně muži věnovat pozornost, se jeví jako jedno z východisek. I když by se to na první pohled nemuselo (muselo) zdát, uprostřed halasného vymezování se mužů, Já budu pořád kluk, já nikdy nevyrostu, nebudu dospělý, (tím pádem nezestárnu a neumřu) i jejich vyděšené reakce na případné obdobné profilování se žen, vůči kterému se vymezují muži, s výrazem dvouletého, k smrti vyděšeného caparta:
Ty ne, Jááá... Většina mužů zřejmě nevnímá zásadní rozdíly v rámci chlapectví. Patriarchát, jak uvádějí Robert Moore a Douglas Gillete je reprezentací toho, co nazýváme psychologií chlapce (infantilního - zakrnělého na ranějších vývojových stádiích, nikoliv přirozeného). Není projevem zralých mužských potencialit ve své podstatě, v plnosti bytí... Patriarchie tedy skutečně je puerarchií, vládou infantilních chlapců, kteří upřímně předstírají, že jsou muži, nikdo jim totiž neukázal jak takový zralý muž vypadá.. Robert Moore a Douglas Gillete hovoří o tragických rozměrech hluboké krize mužské identity, které jsme začali čelit na konci dvacátého století. Zjistili, že v niterném životě mnoha mužů, kteří vyhledali psychoterapeutickou pomoc, cosi bytostného chybí. Z valné většiny jim nechybí to, o čem je řada psychoterapeutů přesvědčena, že jim chybí - tedy adekvátní vztah k jejich niternému ženství. V mnoha případech tito mužové hledající pomoc byli, a stále jsou, ženstvím zahlceni. Zdá se, že je teorie založené na matčině vlivu nejen utěšují, ale zároveň i nesnesitelně dusí. K tomu jistě přispívají i nejnovější výzkumy, že muži jsou vlastně zmutované ženské zárodky, (Jaroslav Petr) . Nebo jak uvádí Jan Poněšický ve své knížce, Mužský typ je odvozen od ženské praformy, které je mužnost vnucena (D.Crews).

Zkoumaným mužům tedy chyběl adekvátní vztah k niterným a instinktivním mužským energiím, potenciálům zralé mužnosti. Přístup k těmto potenciálům jim byl odepřen samotným patriarchátem a také tlakem feministů na to, aby v životě užívali co nejméně mužnosti. Tento přístup byl blokován také tím, že jejich život postrádal smysluplné a změny navozující procesy (rituální praktiky), prostřednictvím nichž by došli smyslu dospělosti...To vše vede k politování hodnému faktu vytrativšího se otce. Jeho nepřítomnost, ať už emocionální či fyzická, či se jedná o kombinaci obojího, působí psychologickou újmu dětem obou pohlaví. Slabý či nepřítomný otec ničí schopnost svých dcer a synů nabývat identity vlastního pohlaví a stýkat se v intimní a pozitivní poloze s příslušníky vlastního a druhého pohlaví. (Robert Moore a Douglas Gillete). James Hillman říká: Našim psychologickým úkolem je prozkoumat tuto nepřítomnost, která se skrývá za obviňováním z opuštění rodiny, workoholismu, nevšímavosti, neplacení na děti, dvojího metru a patriarchální pýchy, které po právu dopadá na hlavu mnoha otců. Důrazně apeluje, abychom přestali s obviňováním a raději se zeptali, kde by táta mohl být, když není doma. Kde je ve své nepřítomnosti, kde jinde by mohl být přítomen? Co ho odvolává pryč? Jaká je kvalita jeho přítomnosti - hněv, nenávist? Proč je otec takový hrubý , brutální ničitel rodiny? Co je ten jeho vztek? Je to opravdu jeho žena, kterou nenávidí, jeho děti, které chce bít, protože nikdo nedělá, co on říká, a všichni ho stojí tolik peněz? Nebo je tu ještě jiný faktor, méně osobní a více démonický, který ho svírá a nepustí? James Hillman je přesvědčen, že muž, který ztratil svého anděla se stává démonem... Bez božského vnuknutí zbývá holá bezcílná zuřivost. Bez touhy po ideálu zbývá chtivá fantazie a vábení volně se vznášejících obrazů, které nenacházejí zakotvení ve skutečných plánech...Takový okleštěný muž cítí svůj vnitřní rozvrat a představuje si ve své pasivitě extrémní agresivitu a touhu, kterou musí potlačit. Řešení: víc práce, víc peněz, víc pití, víc váhy, víc věcí, víc zábavy.
Thomas Moore se dostává až k neuróze z nepřítomnosti otce. Bez otce je jen chaos, konflikty a smutek...Zkušenost otce zahrnuje i jeho nepřítomnost a touhu po jeho návratu. Pokud se zdá, že otec v dnešních rodinách chybí, může to být proto, že chybí jako duchovní postava v celé společnosti...Kulturně trpíme zhroucením patriarchátu... Politický patriarchát není totéž jako patriarchát duše. Patriarchát znamená absolutní, hluboké a archetypální otcovství. Otcovské postavy nutně potřebujeme. Robert Moore a Douglas Gillete rozebírají po svém (politický) patriarchát, ale dospívají k obdobným závěrům jako Thomas Moore. Domnívají se, že patriarchát je útokem na mužnost v jeho plnosti, stejně jako na ženskost v její plnosti. Pravým důvodem těchto útoků je nezralost lidských bytostí, které se cítí být ohroženy našimi pokroky na cestě k mužské či ženské plnosti bytí. Patriarchát je založen na strachu - na strachu žen samozřejmě, ale také na strachu mužů. Chlapci se bojí žen. Bojí se však také skutečných mužů. Patriarchální muž nevítá plný rozvoj mužnosti u svých synů či svých mužských podřízených, stejně jako nevítá plný rozvoj svých dcer a ženských zaměstnankyň. (Do jaké míry může hluboce zakořeněný strach a z něj vycházející faleš se záviděníhodnou schopností vytvářet umělý vesmír, zabarvit výsledky širokých dotazníkových a klinických výzkumů, Jane Poněšický?) Nepřítelem obou pohlaví, jak zdůrazňují Robert Moore a Douglas Gillete , není opačné pohlaví, ale infantilní grandiozita a z ní vyplývající rozpad niterného Já. Jediným klíčem ke zralosti, k přechodu od psychologie chlapce k psychologii muže, je stát se pokorným, porozumět skutečné pokoře, která sestává ze dvou věcí: první z nich je důvěrná znalost vlastních limitů a druhou je přítomnost pomoci, kterou nezbytně potřebujeme.

Staňme se individualisty,
vyzývají Robert Moore a Douglas Gillete (1991) a umocňují: Vychovávejme a přejme velkým osobnostem. Takovým osobnostem, které budou s laskavostí starověkých králů, odvahou a rozhodností starověkých válečníků, moudrostí kouzelníků a vášní milovníků energicky jednat odhodláni zachránit tento svět, který byl našimi předky sražen na kolena. To jak se dokážeme vyrovnat s nástrahami naší vlastní nezralosti, bude mít zásadní vliv na další vývoj naší planety. Krize zralé mužnosti přispívá ke globální krizi přežití, které čelíme jako lidstvo. Máli mít naše rasa vůbec nějakou budoucnost, bude náš nebezpečný svět zralé muže a zralé ženy nezbytně potřebovat. Aby se duševně rozpolcené ženy, nucené sloužit všemožnému uspokojení a radosti všech, mohly vážně podílet na spoluvýchově takových zralých mužů, budou se muset také přestat obviňovat a dětinsky vzhlížet ve svých mužských nezralých protějšcích. Budou se muset vyvázat ze zbytků pevně utažených šněrovaček, které jim často ještě ani dnes nedovolují se na veřejnosti svobodně nadechnout, natož něco říci a hlavně, a to je nejdůležitější, budou se muset přestat vydávat jen za hodné ženy a žít jako maskovaná stvoření v účelových aliancích s nervózně defenzivními muži a společně označovat ty ženy, které už se osvobodily (ponechaly si holkovství typu věčného chlapce) a směřují ke zralosti, jako agresivní, nevyzpytatelné, neženské a kruté. Ochabující ženská vitalita může být občerstvena pouze navázáním intenzivního spojení ženy se svou nejzákladnější přirozeností. Cílem jejího manžela, partnera, otce či bratra, ale i sestry a matky pak musí být vyzdvihování (bez závisti, že nám se to tehdy nepodařilo) krásy zralé ženské duševní formy.

K závěru Fenoménu ženství a mužství, v duchu sečteno a podtrženo, lze říci, že se povaha člověka za posledních 2000 let příliš nezměnila, se mi chce dodat, že viděno z perspektivy infantilního chlapce zamotaného do vysokého věku v máminých sukních, jistě ne. Co nám řekne zralý muž a zralá žena až nechají mýtus matky za sebou, na to si počkáme. Myšlenky, které mě provázejí na mé nejednoduché životní cestě a které zde zmiňuji (má duševní potrava, pečlivě vybíraná převážně z překladů zahraniční literatury běžně dostupné na našem trhu), jsou sice v textu Jana Poněšického obsaženy, avšak nemohu se ubránit pocitu, že jakoby jen náhodou spadly do předloženého klasického vývojového rámce muže a ženy. Autor si v Úvodu tak důkladně vyčároval hranice prostoru, ve kterém se hodlá pohybovat, že jsem z jeho díla nabyla dojmu zářivého a suchého (slunečního) odstupu postrádajícího temnou a vlhkou (měsíční) životnost utvářenou právě všemožnými přesahy a ponory do bažin lidské duše, do hnoje, do humusu, ve kterém to vře a žije a v němž jsou krásně rozpoznatelné zárodky nové budoucí formy. Jen musíme na začátku překonat trochu smradu a špíny možná, tedy nepohodlí. Jakoby Janu Poněšickému chyběla větší odvaha soustředit klíčové myšlenky na jedno místo, do větších celků a uvést je do potřebných souvztažností bezprostředně se týkajících mužů a žen tady a teď. Větší přímost by zajisté podpořila důvěryhodnost jeho proklamované kritiky Freudových závěrů a aplikací, udržujících marginalizaci ženy výkladem ženské sexuality a jejího vývoje, který nezachází s ženským genitálem jako s autonomním a mužskému genitálu rovnocenným prvkem, protože jej formuluje jako chybění penisu, tedy jako něco, co je pouze odvozeno od prvotní dokonalé entity a co je vůči ní podřadné
(Jacqueline Rousseau-Dujardinová) , ale také by zmírnila riziko, že by Fenomén ženství a mužství mohl být nahlížen jako mělká terapeutická manipulace, usilující o sladění života podle nějakého uznávaného standardu, jehož hlavním aktérem by měla být "slušná normální osobnost" povrchně přizpůsobená obrazu statisticky zdravého jedince. Patří snad Jan Poněšický k terapeutům, kteří se jen tak nevědomě předvádějí a doufají, že se jim nějakým zázrakem podaří překlenout propast mezi vodou a vínem? K těm, kteří nevědomě potlačují jedinečnou individualitu svých klientů a tlačí je do učesané konformity, protože když by mělo dojít na objasňování jejich jedinečnosti a museli by vyrukovat s pravdou ven, byli by v koncích? Nebo k těm, pro které se stal nevědomě současný konzumní život tak pohlcující, že vědomě vnímají zrádnost velkých hloubek, ve kterých by se mohla utopit všechna ta pozlátková uspokojení, která si jejich klienti i oni sami touží dopřát "v pevné víře", že náplast na bolest je lékem?

Představivost nemá začátek ani konec, nachází potěšení ve své době a převrací zaběhaný řád podle libosti.
William Carlos Williams

Magdalena Kratochvílová (45)
rozvedená,
matka dvou dcer
V Praze, 2003



 mobil: +420 777 293 015, e-mail: labea@labea.cz

go home