KNIHA O MALÝCH UMĚLCÍCH
Ladislav Švarc: Výtvarné projevy dítěte:
"Jest mi skutečnou radostí, že mohu ohlásiti knihu tak krásnou a šťastnou. Musím se přiznati, že jméno autorovo četl jsem na této knížce poprvé; ušlo mi Svítání, a co jsem před válkou vídal z kreslířské pedagogiky v Našem směru, zmrazilo můj zájem o školu po stránce umělecké úplně; zůstala mi jen lítost, že dětské umění, živá sestřička mrtvého umění lidového, studánka kouzelná a neznámá, je ubito školskou rutinou. Viděl jsem, že moderní směry umělecké výchovy skoro bezvýhradně zastávají usmrcující akademism kreslířského krasopisectví; viděl jsem trapné stylizace, tak nedětské ve své pravidelnosti; viděl jsem naturalistní kresby, trýznivé kopie výseků přírody, tak naprosto cizí celosti a plynulosti dětského života představového. S láskou a radostí setkával jsem se s pošpiněným cárem papíru, na kterém se dítě pokusilo nakresliti panáka, ale na němž skutečně nakreslilo ryze a typicky obraz dětství. Nenašel jsem takových dětských papírů u učitelů, nýbrž u umělců, kteří je chovali s pietou a vážností; a vzpomínám zvláště na jednoho z nich, na pomateného génia, který plakal nad kresbou holčičky. Vidím ještě tu kresbu, pastelový obrázek bílé kopretiny; vidím starého mistra, blázna pařížských ulic s hlavou apoštolskou, v jeho podstřeší mezi jeho uměleckými poklady: antickým reliéfem náhrobním a prchavou, polo už setřenou dětskou kresbičkou. Antický mramor náhrobní, přečkavší dvě tisíciletí, a letmá hříčka dítěte – to je krajní rozpětí umění, se kterým jsem se dotud setkal.
Nyní děkuji autorovi za sličnou knihu, za překrásné objevy, které učinil, za radostnou vyhlídku, kterou otevírá. Doufám, že nebude učitele a školského pracovníka, který by se nad ní nezamyslil, ani umělce, jenž by se jí neosvěžil, ani spisovatele, který by nenahlédl do této nejdokumentárnější knihy o dětství, kterou znám. Kniha Švarcova je mi nad tucty psychologií o dítěti; už ty kresbičky samy budou vám úžasným zjevením, jaké nekonečné bohatství, jaká netušená jemnost a básnivost je skryta v dětské duši. Současně autor vás provádí rukou neobyčejně taktní a vřelou tím světem dětských obrázků.
U každého obrázku poví, jak vznikl, jaký klouček či děvčátko jej vytvářelo; a činí to tak mile, s takovým pochopením a láskou, s takovou psychologickou jemností dokonalého učitele maličkých, že jeho knížka se vám stane zrovna kvetoucí zahrádkou dětství. Je vzácným požitkem pročísti ji.
Avšak věcné, odborné jádro knihy je nadmíru vážné. Jde tu o reformu kreslířského vyučování na obecných školách, a v důsledku ještě o více: o reformu školské výchovy vůbec. Autor provádí vás dětskými kresbami, jež vznikly naprosto bez odborné ingerence učitelovy, čistě z dětské umělecké spontánnosti, a ukazuje vám s dokonalým porozuměním, jaké samorostlé, líbezné a pružné umění vzniká touto hravou, obrázkovou zpovědí dítěte. Tím, že nechal děti kresliti zcela po svém, bez ovlivnění, předloh i oprav, získal řadu obrázků, o kterých neváhám říci, že tak, jak jsou, jsou skutečnými a ryzími uměleckými dílky svěží, primitivní, kouzelně nadechnuté krásy. Předpokládám, že toho dosáhl výjimkou, u dětí nejvýše výtvarně nadaných, – ačkoliv těch malých umělců našel počet překvapivě veliký. Všechny kresby však, bez výjimky, ukazují jiskrnou bohatost a živost představ, schopnost těšiti se z věcí, kombinovat, vystihovat skutečnost, citově se vyslovit, zkrátka objevovat fakta v životě i v sobě; tím – nehledě k otázce uměleckého nadání – slouží volná kresba k tomu, spoluvytvářet člověka i svět v dítěti. Obrázky ve Švarcově knize mluví o tom s roztomilou jasností.
Odtud žádá autor, aby kreslení na obecných školách nebylo svázáno těžkopádnými osnovami; aby učitel hleděl odstraniti rušivé vlivy a nechal dítě samu sobě, očekávaje více od živé inspirace a hravé zaujatosti dítěte než od kreslířské rutiny. Nejde tu o to, vychovávat z dětí umělce, nýbrž neporušiti lahodnost svobodné dětské práce, nechat dítě, aby se ve výtvarném projevu vyžilo podle vlastních zákonů, s vlastní objevitelskou a snivou invencí. Není tu vůbec cílem vychovati z dítěte korektního kreslíře, nýbrž vnitrně bohatého člověka. Je to spíše hra než školení, spíše okouzlení než metoda, ale především je to živost sama. Nutno ovšem předpokládati dokonalého, rozeného učitele, nesmírně důvěrný styk s dětmi, takt, srdečnost a jarost na straně učitelově. Autor právem odmítá zvláštní hodiny kreslení; přijde šťastná chvíle, děti jsou zaujaty pohádkou, kterou slyšely, podívanou, již viděly, – nuže, honem papír a pastely sem, pokud šťastný okamžik trvá! A pak není žádné klasifikace: nelze oznámkovat dílo duše. Nemohu jíti do těch přejemných podrobností, kterými názor Švarcův oplývá; čtěte je a posuďte krásné výsledky.
Neváhám tedy říci, že metodu Švarcovu považuji za jedinou dokonale správnou, – při splněném předpokladu učitele ideálního. Nikoliv učit děti kreslit, nýbrž nechat je kreslit; a živit jen jejich vrozené výtvarné vzrušení, důvěrně osvěžovat jejich přirozený, divošský pud vyjadřovací. A co škola? Co praktický život? – Tu myslím návrh Švarcův potřebuje doplnění. Staniž se dosavadní kreslení na školách dětskou tvorbou v jeho smyslu, bez osnovy, bez výcviku k prázdné rutině. Pro prakticky život je však potom záhodno hned od nejnižších tříd začíti s technickým rýsováním; zde dítě by se učilo kresliti přímky, křivky, geometrické tvary rovinné i prostorové a konečně předměty, ale ruku v ruce s elementární geometrií a s praktickou výchovou řemeslnou, jež snad už konečně bude vyučovacím předmětem ve všech třídách. Ať dítě současně s rýsováním stříhá a lepí, řeže a hobluje, ať provádí své nákresy prakticky, ať rutina kreslení se organicky přičlení k manuální obratnosti a praktické dovednosti vůbec. Avšak mezi technickým, účelným rýsováním a výtvarným projevem inspirace budiž na školách hned od počátku učiněn rozhodný a definitivní řez. Je hříchem proti citu mísiti to obé, jako se děje v osnovách dosavadních. Je ovšem pravda, že moderní škola má co nejlépe vyzbrojiti dítě pro život praktický; ale stejně důležitá, a snad i důležitější pravda je, že škola má všemožně působiti proti vyprázdnění a ochuzení života, jež jsou stínem moderní civilizace. Oba ty úkoly lze sdružiti, aniž by se křížily. V každém směru myslíme nyní na své, české, moderní a šťastné školství; neváhám veřejně zdůrazniti, že tací lidé jako autor této knížky mají se nejpečlivěji vzíti v potaz".
Strana: 580-582Cesta 20. 12