Po pěti letech výtvarného působení v denním stacionáři Stéblo v Boroticích si troufám říct, že na obrazech s klienty SPOLU-pracujeme. Jde o vzájemnou komunikační výměnu a inspiraci.  Nejsem v žádném expertním postavení a jeden obraz malujeme klidně ve třech. I když se snažím(e) dotahovat díla do esteticky soudržných celků vypovídajících o nás tady a teď, necítím(e) se svazováni žádnou tradiční či alternativní kategorizací umění. Za zásadní považuji sociální rozměr naší společné výtvarné aktivity. Posun od individuálního ke kolektivnímu. Od soutěžení ke spolupráci.

 

Člověk s uměleckými ambicemi, který se rozhodne pracovat s lidmi takovýmto způsobem, musí být připraven, že jeho “vlastní“ výtvarné představy a invence se postupně rozpustí v (ne)dokonalém, avšak nezpochybnitelně autentickém celku. Též je třeba si uvědomit, že tímto způsobem vytvořená díla nesměřují k tomu, aby se  stala komoditou. Spíše se snaží přispět, skrze svou kreativní otevřenost vůči jinému a “neznámému”, ke společensky vstřícnějšímu “mezikulturnímu” dialogu. Několikaletá výtvarná praxe s klienty Stébla postupně cizelovala mé pojetí práce.

 

Poslední dobou jsem se začala vážně zabývat myšlenkou na založení (inkluzivního) komunitního centra kreativního malování v Dobříši. Inspiraci jsem již před delším časem našla v americkém Creative Growth Art Center a rakouském Museum Gugging. K mému velkému překvapení jsem nedávno objevila, že obdobný umělecký projekt - Ateliér Radostné Tvorby -  primárně zaměřený na lidi se speciálními vzdělávacími potřebami a seniory již několik let úspěšně funguje i v Praze. Jsem si vědoma, jak náročné by bylo uvést další takový projekt v život. Kolik morální i jiné podpory by bylo třeba získat ze strany zainteresované veřejnosti.

 

Hledám proto spřízněné duše, které by  myšlenka na založení komunitního centra kreativního malování nadchla stejně jako mne.

 

M.W.