Meditativní hra s kameny

Meditativní hra s kameny Darji Kocábové

"Když člověk klade kámen ke kameni,

vytváří tím ticho".

A N T O I N E D E S A I N T – E X U P É R Y

Je nás mnoho, kteří si vozíme z dovolených – strávených zejména u moře nebo řeky – kameny jako suvenýry. Vynořuje se tu bytostný vztah člověka k neživé přírodě, vlastně k jednomu z jejích základních prvků, kterými jsou země, voda vzduch, oheň.

Živí tvorové jsou časově ohraničeni zrozením (počátkem) a smrtí. Kámen je reprezentantem prahmoty, jejíhož počátku a konce nedohlédneme. Pod vlivem vody, vzduchu a ohně (slunce) prochází jen pozvolnými změnami. Daleko přesahuje náš individuální lidský čas, zaujme krásou, barvou, strukturou, jedinečností. Je částečkou podivuhodné vesmírné hmoty, která dává stabilitu našim krokům po tomto světě. K vnímavému člověku mluví beze slov.

Toto setkání s kameny (hru) nazývám meditativní ve smyslu rozjímání, hloubání, přemítání, nemá to být modloslužba. Celá psychoterapeutická aktivita probíhá ve skupině, ale bez jediného slova. Teprve po ukončení vyhradím dostatečný čas na sdílení prožitků.

Užívám uklidňující, spíše monotónní a nepříliš strukturovanou hudbu. V úvodu sděluji výše uvedené podněty pomalým, tichým hlasem, lidé si mohou zavřít oči.

Předcházet by měla příprava hledání kamenů v okolí (minimální počet devět). Měl by to být výběr, ne náhodné sebrání jakéhokoliv kamene. (Pokud to okolí neumožňuje, musí terapeut cestovat s pytlem kamenů.) Další postup je rozčleněn na devět kroků:

Slovní uvedení do meditativního stavu (viz výše). Nejvhodnější polohou při této aktivitě je sezení nebo klečení na zemi, nejlépe na trávě, v místnosti na podlaze a v kruhu.
Čas na navázání kontaktu s kameny, se sebou samým ve vztahu k jednotlivým kamenům.
Výběr centrálního kamene – toho, který nejvíc rezonuje s mým vnitřním rozpoložením či s důležitou potřebou ve mně nebo s něčím, co mne nejvíce charakterizuje.
Uvědomění si jedinečnosti všech dalších kamenů a vytvoření určité struktury ve vztahu k základnímu centrálnímu kameni, hledání jejího uspokojujícího tvaru.
Čas na eventuální změnu pod vlivem vnímaného, pod vlivem sebevyjádření druhých lidí, pokud mně přinese uspokojení. (Malá, tichá vernisáž v kruhu, pomalým krokem.)
Přistoupit k odložení kamene, který mohu nejsnáze postrádat, pak dalších – až k bodu, kdy nemohu dál, aniž by bylo destruováno jádro struktury, jádro ideje, kterou vyjadřuji svým výtvorem (zachovat pořadí odkládaných kamenů).
Podle uvážení darovat jeden nebo více kamenů někomu ze skupiny.
Pokusit se získat od určitého člena skupiny kámen, který mě zaujal a chci ho; pokud ho získám, začlenit ho do své struktury.
Vytvořit z kamenů, které jsem ochoten postrádat, společnou mozaiku celé skupiny.

Meditativní hra s kameny má probíhat v naprostém klidu, tichu, při maximální koncentraci. Každá sekvence potřebuje dostatek času, sladění individuálního času se skupinou. Nutno počítat s hodinou až hodinou a půl, pro závěrečný skupinový rozhovor počítejme s půlhodinou, celkem tedy maximálně dvě hodiny. Vyjádření prožitků v rozhovoru by mělo být řízeno terapeutem z hlediska postupu jednotlivých sekvencí (kroků), z hlediska zabránění diskusi nebo hodnocení, aby byl zachován meditativní charakter celého sezení. Měl by to být spíše rozhovor se sebou samým před tváří skupiny. Také interpretace (sdělené i nesdělené) by měly být ponechány jednotlivci. Terapeut může pouze stimulovat vyjádření zážitků k příslušné sekvenci otázkami.

Vznik této psychoterapeutické aktivity (techniky) byl inspirován oblázky na březích ještě našeho společného Dunaje, kde jsme trávili týden s Federální komunitou v roce 1987.

Koncepce „Meditativní hry s kameny“ je pokus o překvapivou zkratku. Psychoterapeutický okamžik vytváří prostor pro konfrontaci člověka s neživou přírodou v podobě kamene, pro identifikaci s ní, pro opětné sebevymezení mobilizací tvořivého procesu. Umožňuje citlivý zásah člověka, který jako kdyby hromádce kamení vdechoval svou duši. Postupně vstupuje do hry interpersonální dimenze – dorozumívání prostřednictvím kamenů – a s ní témata zříkání se, darování, přijímání, získávání, sounáležitosti a spolupráce celé skupiny v závěru.

Do jaké míry to praktická zkušenost z této psychoterapeutické potvrdí, je závislé na síle prožitku, který se podaří vyvolat.

Jsou jednotlivci nebo i celé skupiny, které se dostávají až do jakéhosi metafyzického rozpoložení (prožitku jednoty s druhými a s kameny), a jsou jiní, u kterých vítězí „mít“ nad „být“ spolu a spolu s neživou přírodou (v jedné skupině se dokonce několik lidí o kameny pralo).

Úkolem terapeuta je poukázat na tyto momenty (neinterpretovat), přivést skupinu ke společné reflexi toho, co se dělo, a pracovat s tím dále v psychoterapeutické skupině. Není vhodné aplikovat meditativní hru s kameny jako exkluzivní techniku, naopak – může být přínosem jen tehdy, pokud psychoterapeut bude vycházet z obdobných filosoficko-psychologických přístupů, které jsem se ve stručnosti pokusila načrtnout.

(1987)

Meditativní hra s kameny Darji Kocábové byla publikována v Konfrontaci - časopis pro psychoterapii, č. 4, 1995, přetiskla též Výtvarná výchova, časopis pro výtvarnou a obecně estetickou výchovu školní a mimoškolní, 4/1995-1996, v angličtině - Současná arteterapie v České republice a v zahraničí, díl I., Univerzita Karlova v Praze - Pedagogická fakulta, 2000 a V tichu Darji Kocábové - Eseje o přítomné minulosti, 2010.