Nedávno jsem zaslechla zmínku v Českém rozhlase Plus o arteterapii realizované pro válečné veterány a zraněné vojáky (vojačky?) na Ukrajině. Začalo to instrukcí: „Tak dnes si namalujeme Španělsko“… Tam ukázka bohužel končila. V té souvislosti mě napadla jen Španělská občanská válka. Už jsem si ale nedokázala představit, jakým vlastně způsobem s těmi fyzicky a psychicky zraněnými muži, kteří se právě vrátili z fronty, někdo arteterapeuticky pracuje. Když jsem zaslechla, že ti vojáci dostali instrukci malovat Španělsko, trochu mě to zmátlo.
Začala jsem přemýšlet o válečných veteránech a vzpomněla si na dobu, kdy jsem se začala tématem zabývat intenzivněji. Opakovaná setkání s několika jihoafrickými veterány z Angolské války (potkala jsem i jednoho vietnamského veterána a snipera z Iráku, mě hluboce zneklidnila. Okamžitě jsem začala pátrat v JAR (kde jsem žila) po nějaké psychologické literatuře. V letech 2004-2007 jsem tam nic nenašla.
Později, když už jsem byla zpět v Česku, poslal mi Randolph (můj jihoafrický manžel) text Petera Tuckera and Mariuse van Niekerka BEHIND THE LINES OF THE MIND-healing the mental scars of war. (Mám v angličtině, mohu zaslat).
Americké prameny již delší dobu uvádějí, že arteterapie s válečnými veterány trpícími posttraumatickou stresovou poruchou (PTSD) funguje. Dále v textu se dozvíme, proč.
Na tomto místě je ale asi důležité zmínit, že ne u všech veteránů/vojáků se rozvine PTSD způsobující, že člověk je uvězněn v minulosti. Že je pronásledován specifickými traumatizujícími vzpomínkami(flashbacks). Znovu a znovu prožívá traumatické situace/momenty, jako kdyby se právě odehrávaly. Při PTSD člověk fyziologicky reaguje jako by skutečně šlo o reálnou událost. Chaoticky a zoufale bojuje o život.
Odborníci rozlišují mezi toxickým stresem, ze kterého se dá dostat snáze a mezi PTSD, což je chronická stresová porucha, ke které dochází (opakuju ne vždycky) když je trauma příliš velké, nastane neočekávaně, trvá příliš dlouho a je neošetřené. (In Magsamenová, Rossová, 2023).
Umění má schopnost člověka tzv. odzbrojit, dostat se do něj hlouběji a postupně jemným způsobem odbourávat obranné mechanismy. Vytvářet umění nebo se mu opakovaně vystavovat je dokonce některými buddhistickými učiteli považováno za jeden z nejúčinnějších způsobů meditace.
Psychiatr James Gordon (pracoval v Bosně, na Haiti, na Ukrajině) došel k závěru, že kreslení/malování je nejjednodušší a nejspolehlivější cesta, jak se dostat k traumatickým zážitkům. Několik jeho studií prokázalo, že během této aktivity se začne na více místech v mozku něco dít. Například se aktivuje levá mozková hemisféra, která vede ke schopnosti verbalizace, podporuje kognitivní procesy, pomáhá člověku nalézt slova pro popsání toho, co chce sdělit. Lidé mohou jako následek těžkého traumatu totiž prožívat něco, čemu se říká the speechles horror. Všemu rozumí, ale nemohou mluvit.
Arteterapeutka Melissa Walker píše o tom, jak se po generace špatně chápalo mlčení vojáků/veteránů. Důvodem neschopnosti vyjádřit se slovně, bylo vypínání funkce Brocova centra řeči ve chvíli kdy naskakovaly flashbacky.
Držením těžkých traumat v tajemství, člověk riskuje vážné psychické potíže. Studie Jamese Pennebakera ukázaly, že není ani tak problém v traumatu samotném, nýbrž v tom, že lidé mají pocit, že ho musí skrývat před ostatními, doslova ho v sobě pohřbít.(In Magsamenová, Rossová, 2023). Držet v sobě tajemství je podle Pennebakera forma aktivní inhibice. Utajování a zadržování silných emocí, myšlenek a chování je stresující. I dlouho trvající nižší hladina stresu může negativně ovlivnit imunitní systém a fyzické zdraví. Navíc působí jako kognitivní zátěž.
Pennebaker zrealizoval výzkum se dvěma skupinami studentů. Jedna skupina dostala za úkol napsat otevřeně a upřímně o svých myšlenkách a pocitech týkajících se největší prožité traumatické zkušenosti. Kontrolní skupina měla popsat nějakou běžnou životní situaci. Ti, co psali jen o něčem triviálním, byli častějšími návštěvníky kampusového zdravotního centra než ti, kteří psali o svých niterných pocitech a prožitcích. Četné studie prokázaly, že když člověk popíše své emoce, mohou se citelně zmírnit jeho mentální a psychické potíže.
Kreslení/malování v počáteční fázi léčby PTSD má schopnost rozpustit ten vnitřní zamrzlý strach, který se nedá dostat ven slovně. V 80-ti případech PTSD to údajně funguje.(In Magsamenová, Rossová, 2023).
Melissa Walker s klienty dekoruje (papírmaše) masky, skrze které klienti symbolicky a metaforicky sdělují jakýkoliv aspekt své zkušenosti, kterým se potřebují zabývat nebo ho znovu prožít. Klienti se musí cítit při práci absolutně bezpečně a musí mít jistotu, že nebudou souzeni. Tahle metoda dokáže jednak zvnějšnit/zviditelnit, co bylo "uzamčené" vevnitř a pak klienty často dokáže rozmluvit. Mozková centra pro obrazové vnímání a ztvárňování jsou evolučně starší než řečová a jsou umístěná tak, že nejsou při traumatu dotčena. Jejich aktivací se vrací řeč.
Před pár dny se na mne kdosi obrátil, že se chystá nějaká pomoc od nás směrem na Ukrajinu a jestli bych nedoporučila nějakého arteterapeuta. Uvědomila jsem si, že neznám nikoho, kdo by se v této specializaci nějak významně profiloval.
Já jsem se k PTSD dostala kdysi dávno (díky jedné mé známé) v knize Art Therapy and Clinical Neuroscience. Přeložila jsem si pro sebe jednu srdcervoucí kazuistiku. (V případě zájmu mohu poslat).
Neumím si dost dobře představit, že bez důkladné znalosti a velké zkušenosti s PTSD, by někdo mohl mít odvahu pustit se do arteterapeutické práce s touto skupinou.
Já nejsem lékař natož neurolog. Jako arteterapeutka a facilitátorka kreativního malování musím mít alespoň základní povědomí o těchto věcech.
S využitím knihy Susan Magsamenové a Ivy Rossové, Your Brain on Art, How the Arts Transform Us.
Comments