• Magdalena Westman

Nevyslovené pochybnosti psychoterapeuta

Updated: Apr 15



Údiv, Magdalena Westman, digital collage, A3, 2007


“Chceme-li se dnes řídit moudrou radou starověku a poznat sami sebe, nemá smysl mařit čas filozofií, meditací nebo psychoanalýzou, je zapotřebí jen systematicky shromažďovat biometrická data, poskytnout je algoritmům k probádání, a ty nám už oznámí, kdo jsme a co máme dělat. Sebepoznání se nachází v číslech.”


Yuval Noah Harari



Úvod


Útlá knížečka psychologa/psychoterapeuta Zbyňka Vybírala Co je nového v psychologii (2017) doslova přetéká odbornou literaturou. A to nejen "použitou", ale i doporučující.


Vybíral (2017) v jedné pasáži představuje závěry výzkumu Scotta O. Lilienfelda a kol., kteří zjistili, že spousta psychologů málo čte. Zjednodušují si práci; spoléhají se na své zkušenosti a řídí se intuicí, která není dostatečně kombinována s kritickým myšlením a ochotou něco na svých původních hypotézách měnit, či je ověřovat.


Když mě před časem nadchla kniha Jamese Hillmana a Michaela Ventury Máme za sebou sto let psychoterapie a svět je čím dál horší (1992/2016), narazila jsem. Jedním nejmenovaným odborníkem z oblasti psychologie jsem byla poučena, že kniha se přece týká americké psychoterapie a s tou že my tady v Evropě máme jen málo společného. Mé pochybnosti týkající se “staré” psychologie/psychoterapie byly “profesionálně” zamítnuty.


Během studia na blíže nejmenované vysoké škole mi bylo opakovaně doporučováno, abych méně četla a více prožívala. V knize Homo deus, historika Yuvala Noaha Harariho (2015/2017) jsem se dočetla, že dataismus (nové techno-náboženství = vesmír se skládá z toků dat) sice nemá nic proti lidským prožitkům, jen nevěří, že mají samy o sobě nějakou hodnotu. “Prožitky, které opěvuješ, jsou jen zastaralý biochemický algoritmus. Na africké savaně před sedmdesáti tisíci lety to tehdy byl nejvyspělejší algoritmus a ještě ve 20. století měl klíčový význam pro armádu a hospodářství, ale už brzy budeme mít mnohem lepší software”. (Harari, 2015/2017, str. 391). Podle dataismu by například Pátá Beethovenova symfonie měla být hodnocena na základě dat, jež obsahuje, nikoliv na základě prožitku. Jedná se o matematický vzorec. A matematika dokáže popsat každou skladbu i její vztah k jinému hudebnímu výtvoru. Podobně je tomu s láskou. Jako většina našeho života je plná různých vzorců, které se podle Hannah Fryové, autorky knihy Matematika lásky, Vzorce, důkazy a hledání té správné rovnice ( 2015/2016), dají naštěstí matematicky vyřešit.


Jako klientka psychoterapie bych velmi trpěla v situaci, kdybych si se svým terapeutem nemohla povídat o žádné z knih, které mě zajímají. Výběr četby o člověku jednak mnohé vypovídá: “Řekni mi, co čteš, a já ti řeknu, kdo jsi” (TGM) a také, a to považuji snad za ještě důležitěšjí, diskuze nad knihami jsou vždycky obohacující, člověk si v nich může ověřovat, cizelovat, ale i korigovat své názory.


Můj příspěvek ke Kolokviu 2018 bude tedy o několika vybraných knihách, jejichž myšlenky považuji za hodné šíření.



Část I.


Čtyřletý pobyt v Jižní Africe (2004-2007) měl na moje vnímání a posuzování západní psychologie/psychoterapie nezanedbatelný vliv. S Freudem by tam člověk absolutně neuspěl. Paradoxně tato skutečnost u mne vyvolala po návratu do Čech zvýšený zájem o Freudův život a dílo. Studovala jsem je tři roky ze všech možných zdrojů a v praxi si ověřovala na sobě i okolí použitelnost Freudova učení v dnešních společensko-politických souvislostech. “Zkoumat člověka vytrženého z kontextů, v nichž žije, téměř nemá smysl”. (Vybíral, 2017, str. 7)

K prvním větším pochybnostem ohledně Freudova učení mě přivedla knížka Josepha. B. Fursta Neurózy a společnost (1954/1961). Ostrá kritika Freudova individualistického pojetí neuróz tvoří rámec Furstovým úvahám o specifickém společenském původu neuróz. Furst neakceptuje Freudovy premisy, podle nichž je jednání člověka řízeno určitými pudy.


“Dnes není potřeba nikoho přesvědčovat, že Sigmund Freud neměl dostatečně podloženy teorie o sexuálních pudech ani o univerzalitě oidipovského komplexu, respektive, že je měl podloženy zkušeností, kterou on sám zažil ve vlastním dětství, a že ze své zkušenosti činil univerzální vývojovou zákonitost.” (Vybíral, 2017, str. 23-24)


Filozof Byung-Chul Han v knize Vyhořelá společnost (2014/2016) uvádí, že Freudova psychoanalýza se etablovala v disciplinární společnosti restriktivní sexuální morálky. Ta předpokládala negativitu vytěsnění a popření (model konfliktu). Dnes podle autora trpíme přemírou pozitivity, ztrátou vztahu ke konfliktu; můžeme všechno, jen nemůžeme říkat ne. “Skutečnost, že máme nyní takovou měrou na výběr, nás dělá všechny ustavičně pomíjejícími. Ale hlavně, každá jednotlivá volba je takřka nesnesitelně provizorní. Proč být tam, kde jsi, proč být tím kdo jsi, když můžeš stejně dobře být někde jinde, chovat se možná jinak?” (Hillman, Ventura, 2016, str. 116. Podle Hana (2014/2016) jsme se posunuli od neurotického konfliktu jako dominantní diagnózy k depresivní slabosti, která je střetem mezi neomezenými možnostmi a tím, co je neovladatelné. Jsme svědky ´všeobecné promiskuity´ (odbourávání hranic a zábran) a propadáme se stále hlouběji do dobrovolného sebevykořisťování. Subjekt výkonnosti konkuruje sám sobě, neustále překonává sám sebe ve snaze dohnat svůj stín. Tento vražedný sprint se manifestuje jako svoboda. Podle Hana je třeba nově hledat příčiny i terapii nemocí jako jsou deprese, vyhoření, porucha pozornosti s hyperaktivitou apod., k nimž psychoanalýza nezjednává přístup. Han je dokonce přesvědčen, že podmínky pro existenci psychoanalýzy již dávno neexistují.


Poznámka k diagnóze:


“ Diagnózy fungují jako počítačové viry, mění a vymazávají paměť.” (Hillman, Ventura, 2016, str. 74).



Několik myšlenek k tradičnímu psychologickému konceptu “posvátné” lidské svobody:


“Svobodná vůle se nachází pouze v lidské představivosti a v příbězích, jež vymýšlí. Poslední hřebík do její rakve zatloukla teorie evoluce… Kdyby lidé byli svobodní, jak by jejich vývoj mohl být určován přírodním výběrem?” (Harari, 2015/2017, str. 279) Otázka nezní, zda lidé jednají podle svého přání, ale jestli o něm rozhodují. Harari nás přesvědčuje, že neexistuje žádná vnitřní lidská esence, vlastní ego, takže je bezpředmětné zkoumat, jestli člověk rozhoduje o svých přáních. S tímto názorem přišel téměř před sedmdesáti lety P. D. Ouspensky. “Ve skutečnosti v člověku jednotnost neexistuje, chybí mu řídící centrum, permanentní ´Já´či Ego. Každá myšlenka, cítění, vjem, přání, každé mám rád a nemám rád je jedním ´Já´. Tato ´Já´nejsou žádným způsobem spojena a koordinována.” (P. D. Ouspensky, 1950/1998, str. 15) Takže o sobě nemůžeme nadále mluvit jako o jedincích, ale jak říká Harari (2015/2017) jen jako o rozdělencích. “Naše ´svobodná vůle´ je jen zpětná racionalizace – téměř sebeklam.” (in Vybíral, 2017, str. 69)

“Pohyb neuronů naznačujících chystanou akci přichází o několik milisekund až o několik vteřin dříve, než si člověk vůbec stačí uvědomit, co hodlá učinit.” (Harari, 2015/2017, str. 281).



Část II.


James Hillman (1992/2016) problematizuje starou představu endogenní deprese (s vnitřními příčinami): “Dříve jsme věřili, že stres pochází z vnitřního pacientova psychického pole osobních vztahů (smrt blízkých lidí, stěhování do nového domu, rozvod nebo rozchod, bankrot, neúspěch nebo vyhazov – a studie to ´potvrzovaly´… Teď ale nové studie ´ukazují´, že stres pochází z velké části z podráždění v každodenním životě, jedná se o nemoci zapříčiněné vlivy prostředí (rasismus, hluk, přelidnění, doprava, kvalita ovzduší, strach ze zločinu, policejní auta, strach z násilí, vyhrožování soudy, hyperkomunikace – přemíra informací, zahlcení, zhroucení a frustrace ve školním systému, placení daní, byrokracie, nemocnice a obavy o to, že si nevyděláme na nájem a základní potřeby.” (Hillman, Ventura, 1992/2016, str. 82). Hillman se domnívá, že terapie – a to i ta nejlepší hlubinná terapie – přispěla ke zničení světa. Vychází při tom z přesvědčení, že kdybychom se méně zabývali sami sebou a věnovali více pozornosti světu, nezhoršoval by se. Podle Hillmana jsme se propracovali do situace, kdy je se společností něco zásadně špatně, stala dysfunkční stejně jako politický proces. Novým úkolem terapie by tedy mělo být pomáhat lidem probouzet a udržovat vědomí dysfunkčnosti společnosti. Hillman cítí nutnost zaměřit se na léčbu toho, co je za hranicemi individuálního uzdravení. Zdůrazňuje, že je třeba léčit kolektiv. Léčit svět! Hillman popisuje symptomy současnosti: – hmyz na jablkách; azbest kolem trubek ústředního topení; olovo v barvě, kterou je vymalovaný strop ve třídě; rtuť v rybách; konzervační látky v párku rohlíku; cigaretový kouř v restauraci; záření mikrovlnky; spreje; kuličky proti molům; radon; dezinfekční prostředky; voňavky; zplodiny; lepidlo a umělá hmota pohovky; antibiotika a hormony v hovězím. Hillman navrhuje, aby se např. ve svépomocných skupinách nemluvilo o osobních záležitostech, nýbrž o zemědělství, hnojivech, pesticidech, obalech potravin, reklamách, školních obědech, rychlém občerstvení a dietách. Skupinová terapie se musí změnit. Místo, aby byla skupina zaměřená na jedince, zaměří se na potravu. To podle Hillmana vede do světa. K politické uvědomělosti. K politické akci. Hillman se důrazně vymezuje vůči psychologii, která dělá lidi průměrnými. Svět podle něj potřebuje co možná nejradikálnější a nejoriginálnější extrémy cítění a myšlení, aby se se svou krizí mohl vypořádat v odpovídající intenzitě. Hillman apeluje, aby se terapie vydala jinou cestou - od vědy směrem k umění. Navrhl pro terapii “umělecké” paradigma, protože vnímá, že umění nepotlačuje šílenství, spíše ho formuje, často hraje roli citlivé antény sociální spravedlnosti a morálního rozhořčení a udržuje duši bdělou vůči pokrytectví, represi a šovinismu. Hlavně Hillman věří, že umění je úhlavním nepřítelem průměrnosti. (Hillman, Ventura, 1992/2016. Hillman mění superego z morálního principu na estetický. Terapeuty vnímá jako dekoratéry interiérů, architekty a návrháře. Arteterapeuty staví nad psychiatry. “Hrůzu je třeba zahrnout do krásného celku… Dobrý design pracuje se syndromy tak, aby patologizovaná psyché mohla nalézt domov ve světě”. (Hillman, Ventura, 1992/2017, str. 125) Kozultační místnosti přeměňuje Hillman na revoluční buňky, útočistě pro revolucionáře, ve kterém bude něco z jejich patologie považováno za politický protest a odmítnutí přizpůsobit se. Sem řadí společenské poruchy/symptomy jako je opilství, absentérství, negramotnost a odchod ze školy, podvody, ničení veřejného majetku, nedodržování předpisů, podvádění úřadů apod. Aby to ovšem zafungovalo, musí podle něj psychologie upustit od současné módy v psychoterapii – ´vnitřního dítěte´. “Zdůrazňováním archetypu dítěte a tím, že děláme z našich terapeutických sezení rituály evokace dětství a rekonstrukce dětství, se oddělujeme od politického života.” (Hillman, Ventura, 1992/2016, str. 13).



Část III.


Přes všemožné snahy poukázat na slepé skvrny psychoterapie a definovat znovu její východiska si psycholog Hillman uvědomuje, že loď se definitivně potápí. Západní kultura umírá, respektive se transformuje takovou měrou, že už ji pak nebude možné nazývat západní civilizací. Za nositele zkázy považuje Hillman technologie. S tím nesouhlasí Harari (2015/2017). Podle něj za tím obrovským technologickým pokrokem 21. století, který může skutečně vzít lidem vládu nad chodem jejich životů, nestojí softwaroví vývojáři, ale biologové. “Jakmile biologové zjistili, že organismy jsou algoritmy, rozbořili zeď mezi světem organickým a anorganickým a počítačová revoluce přestala být čistě mechanickou záležitostí. Stala se z ní biologická hrozba. Lidé již dnes zcela dobrovolně předávají kontrolu algoritmům ve všech oblastech života, v naprosto běžných osobních rozhodováních. Důvěřují jim, protože pro ně připravují řešení šitá na míru a těm nebude ani ta nejlepší psychoterapie schopna do budoucna konkurovat. Umělá inteligence, genové inženýrství, nanotechnologie a propojení mozku s počítačem změní svět k nepoznání. Kolik místa v něm zbude pro psychologii/psychoterapii asi dnes ještě nikdo nedokáže odhadnout. Jedno je ale asi jisté, pokud ten celý obor psychologie/psychoterapie nezanikne, promění se daleko dramatičtěji, než jak to navrhuje ve svých zdánlivě provokativních textech James Hillman.



Závěr


Jediné, co podle Hillmana (1992/2016) můžeme v této přechodové fázi dělat, je předávat dál to co milujeme, což může znamenat také aktivitu – politickou aktivitu, občanskou neposlušnost, i když víme, že prohrajeme.



Literaura:


Hannah Fryová, Matematika lásky, Vzorce, důkazy a hledání té správné rovnice, TED knihy, 2015/2016


Joseph B. Furst, Neurózy a společnost, Orbis Praha 1954/1961, str. 15


Byung-Chul Han, Vyhořelá společnost, Rybka Publishers, 2010/2016


James Hillman, Michael Ventura, Máme za sebou sto let psychoterapie a svět je čím dál horší, Malvern, 1992/2016, str. 13, 82, 116 125


Yuval Noah Harari, Homo deus, Leda, 2015/2017, str. 279, 281, 391,


P.D. Ouspenski, Psychologie možného vývoje člověka, Křížek Praha, 1950/1998, str. 15


Zbyněk Vybíral, Coje nového v psychologii, Nová beseda, 2017, str. 7, 23-24, 69



Magdalena Westman

pro 37. kolokvium PVŠPS


72 views