Kdo četl mou první knihu Hladce obrace nahodit sejmout, třeba si vzpomene na titulek(4) Hodně muziky za málo peněz. Na osmi řádcích zmiňuju, kromě jiného začátek i konec spolupráce s architektem Michaelem Klangem. Už tehdy jsem ale věděla, že jednou se k němu daleko podrobněji vrátím. A vezmu to pěkně popořádku.
Když mi ho můj bratr (Michael Kocáb) poprvé představil (1991), na moment jsem oněměla… a vzápětí vyhrkla: "Člověče, Vy se neuvěřitelně podobáte někomu, kdo pravidelně četl za minulého režimu poslední noční televizní zprávy. " S lehkým úsměvem a poznámkou, že si tímto způsobem přivydělával během studií, proměnil Klang moje zdání ve skutečnost. Rok 1977 byl pro mne rokem maturitním. Studovala jsem denně dlouho do noci. Vážně totiž hrozilo, že pokud nebudu znát vše na výbornou, kvůli tátovu podpisu Charty 77 na mladoboleslavském gymnáziu neodmaturuju. I přesto, že se mi únavou z toho nekonečného biflování klížily oči, na Klanga jsem si vždycky počkala. Připadal mi jak z jiného světa. Jako kdyby k těm zprávám vůbec nepatřil.
Krátce po sametové revoluci mi bratr, v té době poslanec Federálního shromáždění oznámil, že budu s architektem Klangem spolupracovat na zařízení poslanecké kanceláře. I když jsem v té době pracovala na Art Production K. v pozici produkční manažerka pro zahraničí, s nadšením jsem vykonávala všechno, čím jsem byla pověřena. Když nám Michal úkol zadával v čerstvě zrekonstruovaných prostorech na Národní třídě, nezapomněl několikrát připomenout, aby to bylo co nejlevnější. Jakmile nás Michal opustil, sedl si architekt Klang na zem, opřel hlavu o zeď a spustil: “Na okna bílé monofilové záclony až k zemi s šedou podšívkovinou na závěsy. Na stěny černou obývací stěnu, ta se rozdělí do obou místností. Do zasedačky dva velké stoly sesazené do písmene T, pohodlné křeslo pro bráchu a šest židlí kolem druhého stolu. Do místnosti k asistentkám dva psací stoly sražené předky k sobě a vedle nich malý kulatý kávový stolek se třemi různými dřevěnými židlemi. Tohle seženete na Libeňském ostrově (dnes již ty bazary neexistují). Koupíte balakryl a každou židli natřete jinou barvou. Růžovou, žlutou, tyrkysovou. Stolek bude černý a necháte na něj uříznout zrcadlovou desku. Bílý monofil seženete v divadelní službě na Vinohradech, řasí se dvakrát. Obývací stěnu vyberte podle svého, nezpomeňte, že musí být s dostatečně velkým a oddělitelným úložným prostorem, aby se dala rozdělit na dvě. Kdy máte čas?” Řekla jsem den, architekt doplnil hodinu a místo, kde mě vyzvedne a kam pojedeme.
Cíl naší první společné služební cesty byl obchod použitým kancelářským nábytkem LUNDÁK – VRINS, pár kilometrů od Příbrami. Když mě architekt uváděl do přeplněné haly, tvářil se jako když právě vstupujeme do země zaslíbené. Nechala jsem se tím jeho nadšením nakazit a po dohodě s Milošem Zapletalem, jsem kromě bratrovy kanceláře, vybavila použitým nábytkem od firmy LUNDÁK – VRINS i nově zrekonstruované prostory Art Production K. v centru Prahy. Miloš mě pochválil. Od kolegyň jsem si vyslechla pár štiplavých poznámek v duchu, že netušily, že jsem také interiérová designérka.
Vybavuje se mi jeden z řady mých neúspěšných designérských pokusů v domácnosti mého prvního manžela hudebního skladatele a praktikujícího muzikanta Martina Kratochvíla. Obývací pokoj v jeho domě (strávila jsem v něm 15 let) byla nudle. V jistý moment, těsně před rozvodem, jsem si usmyslela ho té "nudlovitosti", alespoň opticky zbavit. Jednoduchým řešením bylo přemístit zrcadlo z předsíně na určité místo v pokoji, což by mi pomohlo s tím, co bylo jinak neřešitelné. Rozhovor na tohle téma Martin zarytě odmítal. Nezbývalo než počkat na vhodný okamžik a předvést mu to názorně. Jednou večer, když měl Martin koncert a děti už spaly, sešoupla jsem opatrně se stěny na palec své pravé nohy dvoumetrové osmdesátikilové zrcadlo s těžkým zlatým rámem a pomalu naslepo jsem s ním odklopýtala na nové místo. Věřila jsem, že až Martin uvidí tu změnu, nadchne se pro ni stejně jako já. Omyl. Zkusila jsem to celkem třikrát. Bezvýsledně. Martin zřejmě tušil, že jedna změna vyvolá druhou. Nemýlil se. Můj další záměr byl zbořit příčku mezi kuchyní a nepřijatelně temnou předsíní. Kdo si počká, ten se dočká. Za nějakou dobu po rozvodu jsem byla pozvaná na Martinovy narozeniny. A musím konstatovat, že oba mé nápady zrealizoval na výbornou.
S Michaelem Klangem jsem podnikla ještě dvě další služební cesty po vlastech českých. Bratr od něj někdy chtěl, na zamýšlené koupě pozemků či nemovitostí, odborný posudek. Při společných výjezdech jsem zjistila, že mě baví si s ním povídat a že on mi naslouchá. Ztratila jsem tedy prvotní zábrany a oznámila mu, že na ty dva stoly do téčka v zasedačce, nechám uříznout skla a Oskar Petr (zpěvák, básník, skladatel) je pomaluje. Nápad se architektovi líbil a Oskar nezklamal. Kanceláře měly šmrnc. Působily umělecky a odlehčeně. Po ukončení bratrova poslaneckého angažmá, se z kanceláří stalo dislokované pracoviště Art. Production K., kde jsem úřadovala hlavně já.
Architekt Klang se za mnou občas zastavil na kus řeči. Od něj jsem jednou dozvěděla, že měl bratrovi navrhovat dům i to, že se nakonec nedomluvili. Architekt to interpretoval tak, že bratr má výborné nápady, ale chybí mu zkušenost. Jinými slovy, že každý dobrý nápad nemusí vyjít ve své zhmotnělé podobě.
V jistý moment jsem z vlastního rozhodnutí ukončila pracovní poměr s Art Production K. a odstěhovala se z Prahy (kde jsem chvíli žila s dětmi v odloučení od Martina) zpět na venkov slepovat rozklížené manželství. Marně. Přesně na den 15. výročí naší svatby bylo naše manželství rozvedeno (23.6. 1994).
Pronajala jsem si malinký domek v Újezdě nad lesy nedaleko rodičů a usilovně přemýšlela jak naložit se svým dalším životem. Původní nápad odstěhovat se s dětmi co nejdál od Martina i od rodičů, jsem zavrhla. Pro děti by bylo zničující odtrhnout je od táty i širší rodiny. Začala jsem si tedy pohrávat s myšlenkou na nějaký pěkný pozemek v okolí, kde bych si tzv. postavila.
Tehdy jsem samozřejmě neměla ponětí o Jungově: “zasadit strom, zplodit syna a postavit dům”, respektive jeho ústřední myšlenku, že v první půli života by člověk měl zapustit kořeny v tomto světě, aby se pak mohl vydat na vnitřní cestu, jsem neznala, jen ji nějak intuitivně cítila. Stromů jsem pár vysadila, na svět jsem přivedla místo jednoho syna dvě dcery. Do uzavření první půle života chybělo tedy jen postavit ten dům.
Štěstí v podobě prostorného rohového pozemku se na mne usmálo v Klánovicích. Jako malá jsem tam podnikala časté výpravy na kole. Líbily se mi ty prvorepublikové vily ponořené do borovicového lesa. To prostředí ve mně evokovalo blízkost moře. A to je nálada, kterou jsem si od dětství potřebovala ve svém životě opakovaně vyvolávat. Moje babička Klánovice ráda neměla, říkala, že už za první republiky se tam stahovali samí zbohatlíci. Pevně rozhodnutá pozemek koupit, zavolala jsem Michalovi Klangovi, jestli by ho nepřijel před podepsáním smlouvy ještě skouknout. Přijel.
Pokračování příště.
Comments