top of page
Vyhledat
  • Magdalena Westman

Reflexe druhého semináře/workshopu pořádaného PVŠPS

Aktualizováno: 6. 12. 2022


Embryo, slečna An/paní Ha1, metoda/hra Triangl, akryl na sololitu, A2

Po roce se opět scházíme v Ateliéru radostné tvorby v Praze na Letné. Z dvanácti přihlášených dorazilo na seminář/workshop pořádaný PVŠPS deset lidí a vůbec poprvé mezi nimi (účastníky mých workshopů) byl i jeden muž (Cybersecurity and Business Continuity expert), respektive manželský pár.


Vyměřený čas (sobota 9:00-19:00, neděle 9:00-16:00) jsem měla opět rovnoměrně rozdělen na část teoretickou a sebezkušenostní. Přednášku jsem tentokrát strukturovala v intencích připravované knihy o arteterapii, takže jsem ji využila i jako takový malý kvalitativní výzkum, ze kterého usuzuju (samozřejmě jen velmi rámcově), jak by asi mohla být přijata zainteresovanou veřejností moje dost netradičně pojatá zmíněná kniha. Nebýt složení skupiny – počítačový expert, socioložka, studentka antropologie, arteterapeutka s psychoterapeutickým výcvikem, terapeutka s výcvikem v systemických konstelacích, dvě ženy z oblasti školství (jedna učitelka z waldorfské školy), dvě ženy ze sociálních služeb a spolumajitelka historického zámku, ve věkovém rozmezí od jednadvaceti do čtyřiašedesáti let, byla by relevance takového výzkumu zanedbatelná.


Oba dva dny byly nabité k prasknutí. Na konci prvního dne, po deseti společně strávených hodinách, se někteří lidé cítili přehlcení. Věděla jsem, že druhý den musím zvolnit i když nestihnu sdělit vše, co jsem měla připravené.


Při úvodním seznamování (na jeho délku a způsob posléze panoval rozdílný názor) jsem měla dobrý pocit z toho, že nikdo nepřišel s nepřiměřeným očekáváním. Studentka antropologie An dokonce důrazně pronesla, že neočekává vůbec nic. Při závěrečné rekapitulaci, na kterou jsem po zkušenostech rezervovala více času (ani hodina nestačila), se otevřela témata, se kterými by bylo třeba dále pracovat. Ozvaly se hlasy, že bychom se měli scházet opakovaně.


Když jsem vyprávěla své zážitky ze semináře/workshopu spřízněné psychoterapeutce, zhrozila se, že díky mé „mimořádné“ schopnosti otevírat lidi, bych je mohla rozhodit a co pak dál, když nenabízím pokračování. Radila mi vzít si k sobě psychoterapeuta a organizovat arteterapeutické skupiny společně. (V té souvislosti mě napadlo, že pokud by byl zájem, mohla bych s lidmi výtvarně pracovat v rámci psychoterapeutických výcviků pořádaných PVŠPS. Jsem přesvědčená, že můj přístup k arteterapii a kolektivní tvorba by mohly pro mnohé být novou a podnětnou zkušeností).


Během závěrečného zhodnocení An zkonstatovala, že setkání nebylo terapeutické. Na jedné straně se mi ulevilo, že to takhle vnímala. Nebyla sama. Někteří další oceňovali zejména hravost výtvarné sebezkušenosti. Byli rádi, že jsme se nepouštěli do interpretačně-analytických vod. Nicméně znovu jsem začala přemítat nad tím, co je a není terapeutické.


Dvě účastnice zmínily, že na seminář/workshop dorazily v dost zoufalém psychickém stavu (přemýšlely, že účast zruší) a během našeho dvoudenního setkání/tvoření se jejich stav proměnil k lepšímu. Jedna z nich mi po dvou dnech napsala: „Ahoj Magdaleno, díky za propojení, bylo mi o víkendu moc fajn. Už dlouho jsem si žádnou takovou aktivitu tolik neužila, sešlo se mi tam prostě více věcí, a dokonce se nebojím tvrdit, že mi ten seminář nastavil novou výhybku a teď si frčím lepším směrem! :) Uvidíme, kam mě to odvane - pocit z toho dobrej mám už teď. Ať se ti daří co nejlépe a jistě někdy na shledanou! Ahoj Ji.


Stále znova si potvrzuju, že každé opravdové lidské setkání může mít terapeutické účinky!! Ty se neobjevují pouze ve vztahu pacient/terapeut. Navíc jsme nemocní jako společnost, jak trefně připomněla v samém úvodu An. Můžeme se tedy léčit vzájemně.


Jakmile jsme se dostali k soustředěné výtvarné práci, začala se konstituovat skupinová dynamika. Zeptala jsem se jen, jestli lidé preferují malovat v absolutní tichosti nebo, zda by uvítali, abych jim něco k tématu arteterapie vyprávěla. Zvolili druhou možnost.


Speciální pedagožka Ma nakonec vyjádřila názor, že moje vyprávění bylo příliš autobiografické. Ostatní účastníci její názor nepodpořili. Někteří zastávali dokonce opačný. Nejméně tři lidé zdůraznili, že právě můj "arteterapeutický příběh" je zajímal snad ještě více než malování. Terapeutce systemických konstelací Ev bylo blízké zejména téma jinakosti, nezapadání do skupiny a vyrovnávání se s takovou daností?

Ma mě svou řečí těla a výrazem ve tváři donutila, po celou dobu trvání semináře/workshopu, intenzívně přemýšlet o disciplíně Body Language and Facial Expressions. Mezi ní a mnou jakoby se od počátku klenula tlustá skleněná stěna. Ma byla součástí skupiny tří žen, které se druhý den na setkání dostavily o 45 min. později. Měla jsem s tím problém. Zdálo se mi, že něco není v pořádku. Pak jsem si vzpomněla na nedávný rozhovor se svou vnučkou T., která jako jednu z velkých předností gymnázia, které navštěvuje uvedla, že mohou do hodin přicházet, kdy chtějí a nikomu se nemusejí omlouvat když se opozdí. Dospěla jsem k závěru, že v tomto ohledu se pravidla zřejmě hodně rozvolnila a začala přemýšlet, jak pozdní příchod tří žen pozitivně zúročit v mém celkovém konceptu.


Vrcholnou atrakcí dvoudenního semináře/workshopu, ke které vše směřuje po jednotlivých krocích/fázích, je malování velkorozměrného kolektivního obrazu akrylovými barvami metodou/hrou Triangl. K tomu je třeba rozdělit lidi do skupin, nejméně po třech lidech, což vždycky přesně nevyjde. Tentokrát jsem potřebovala nechat malovat samostatně manželský pár. Zbývalo tedy rozdělit osm účastnic na tři skupiny. Původně jsem lidi k sobě zamýšlela sesadit losem. Pak mě napadlo dát dohromady ty tři ženy, které měly tak velkou potřebu být spolu déle mimo celou skupinu. Cítila jsem, že je k sobě něco silně táhne. Další dvě skupiny jsem rozdělila podle stejného klíče.


Manželský pár Ri - počítačový expert a Ev - odbornice na systemické konstelace předvedli ukázkovou souhru a spolupráci, která vyústila do souladného výtvarného artefaktu. Člověk neměl šanci rozpoznat, že ho malovali dva různí lidé. Kdybych kvůli času nemusela usměrňovat závěrečné shrnutí semináře/workshopu, spontánně by se diskuze přesměrovala na téma párového soužití a manželé Ri a Ev by skupinu jistě rádi převzali:-) Nikomu z nás neuniklo, že se jim párové soužití obdivuhodně daří.


Druhou dvojici žen An a spolumajitelku historického zámku Ha1 dělily dvě generace a spojovalo téma obrazu. Daly mu název Embryo. V práci na obraze se po každé předešlé domluvě pravidelně střídaly. Nakonec se dohodly, že vzniklé dílo/dítě budou mít ve střídavé péči.


Ji - vedoucí podporovaného zaměstnávání Ja - terapeutka v sociálních službách a Ha2 - terapeutka v sociálních službách byly obrazně řečeno ztělesněním platonského, že "mezi dvěma věcmi má třetí prostředkovat a je sjednocovat". Dvě polarity – Ji dominantní, Ja -submisivní, Ha2 propojující. Ja měla zpočátku strach z kritiky, kdyby někomu do práce nevhodně vstoupila. Ji zase ze své dominance. Bála se, aby, jako je tomu většinou, neudávala celému procesu tón. Bylo pro ni ale utrpení držet se zpátky. Ha2 působila jako tichá harmonizující síla. Z výtvarného artefaktu číšila zvláštní hloubka/vrstevnatost, svoboda i hravost.


Druhou trojici tvořily ženy „opozdilky“. Socioložka Si, učitelka Te a speciální pedagožka Ma. Bylo vidět, že je práce na obraze baví a že si lebedí v čerstvě navázaném přátelství. Si by obraz sama prý nedodělala. Má nápady, ale potřebuje k jejich realizaci ještě někoho dalšího. Sebe vnímá trochu jako diktátorku, a tak byla ráda, že se to nijak neprojevilo,jelikož v kolektivní práci s ženami, se kterými si porozuměla, našla svou parketu. Te hodnotila zejména pomoc při rozhodování a ani ji nenapadlo, že by při takové kolektivní práci mohlo dojít k nějakému (mnou zmíněnému) pnutí/konfliktu. Ma byla od počátku ponořená do výtvarné práce. Byla hodně orientovaná na přítelkyni Te a skupinu sice vnímala, jak říkala, ale o žádné velké přibližování nestála. Obraz si odnesla Te s tím, že na něm možná ještě zapracuje.


V závěrečném hodnocení semináře/workshopu zazněly ještě další důležité myšlenky a kritiky. Souvisely s Projektem D-Dům, který k mému překvapení vyvolal vzrušenou, avšak velmi přínosnou debatu. O tom v příštím blogu.



30 zobrazení0 komentářů

Nejnovější příspěvky

Zobrazit vše
bottom of page