Třináct čtvrťáků a páťáků, půl na půl děvčata/kluci, si vybralo můj workshop (12.1.2024). Zbylé děti ze dvou tříd daly přednost výpravě do přírody. Důvodem bylo mé trvání na velikosti skupiny max. 12 účastníků. S více dětmi/lidmi ztrácí práce po všech stránkách na kvalitě. I když tady musím dodat, že všechny jednorázové dvoudenní workshopy (v případě dospělých spojené s trochou teorie), které realizuju, jsou „jen“ ochutnávkovou záležitostí. V případě dospělých může takové „výtvarné vykolejení“, na kterém své metody zakládám, s lidmi pohnout (AHA efekt) a přesměrovat jejich životní energii produktivnějším směrem. Pokud jde o děti a mladistvé, tam je zapotřebí dlouhodobé systematické práce.
Svobodná škola si vybrala z mých tří nabídnutých arteterapeutických metod pro svůj jednorázový workshop metodu pohlednici a metodu dům. Ještě byla možnost časově i finančně náročnější metody kolektivního malování triangl. Pro zintenzivnění prožitku/zážitku je ideální pracovat na vybraných metodách kreslení/malování 135 minut ve volném tempu bez přestávky. Děti ve Svobodné škole se po devadesáti minutách sice začaly přirozeně poohlížet po nějaké svačince, ale nevyžadovaly jasně ohraničenou pauzu. Napily se, do něčeho kously a hned byly zase zpět u práce.
Po úvodním krátkém seznámení jsem zjistila, že se nacházím mezi dětmi, které mají rády hlavně matematiku. Byla jsem zvědavá, jak budou reagovat na mé výtvarné metody postavené na „náhodě“. První pokyn, aby děti ve vyměřeném čase bez přemýšlení počáraly jedním tahem čtvrtku A3, pro ně nebyl problém. Co bylo k zamyšlení (ne k činění závěrů), že čáry všech dětí z tohoto konkrétního workshopu byly křivky. Magsamenová a Rossová uvádějí (2023), že naše afinita k zakulaceným tvarům není kulturně podmíněna, nýbrž je univerzální a dána biologicky naším senzomotorickým systémem.
Druhá fáze metody pohlednice způsobila u dětí krátké zaváhání. Než by ale napočítal, no řekněme, do „pěti“, pustily se děti do malování pohlednice s využitím vodou rozmývatelných pastelek. Práce je bavila. Tematicky byly pohlednice různorodé. Obrázky držely pohromadě a byly harmonické.
Metoda dům se také rozjížděla pozvolněji. Občas zazněly postesky, že děti nic nenapadá. Svůj účel metoda splnila i když z hlediska dětí ne v úplně plné míře. Tři děvčata odmítla v obavě z posměchu obrázek ukázat (téma na diskuzi s dětmi). Děti v tomto období začínají být sebekritické. Děvčata zřejmě o něco více než kluci.
Nicméně prostřednictvím obrázků děti nastínily témata, která by neměla zapadnout. Měla by být naopak s dětmi do hloubky prodiskutována, protože to byla jejich témata, která je v daný moment zajímala.
Jedna dívka namalovala dům, který stahoval se střechy veškerou dešťovou vodu do speciálního bazénu. Na střechách dvou domů se objevila fotovoltaika, jinde zase systémy odvádění odpadků z domu na běžícím pásu do speciálních venkovních kontejnerů (zde nápad okoukl jeden od druhého, realizace se lišila). U kluků se objevovaly jeřáby a výtahy. U obou pohlaví často vidím (i v jiných dětských skupinách) žebříky. Do domů kluků byly zapracované garáže na auta. V jedné bylo dokonce zaparkované Lamborghini. A samozřejmě nechyběly prostory pro paření (prostor pro hraní her na počítači).
Jeden obrázek se vymykal všem ostatním. Byl hodně temný. U dětí vyvolával negativní reakce. V takovém domě by prý bydlet nechtěly. Oduševnělý, na první pohled introvertní chlapec s melancholickým výrazem, maloval dům v ústranní, daleko od všech dětí a otočený k nim zády. Při závěrečné reflexi prohodil, že je to pohled shora. Víc k obrázku neřekl. Později jsem se dozvěděla, že rodině před nějakou dobou shořel celý dům.
Závěrem ještě pár poznámek. Rozehřívací metoda pohlednice a metoda dům jsou metody pro individuální malování. Pro děti na konci prvního stupně základní školy bych určitě nevynechala dvoufázovou metodu kolektivního malování triangl. Je časově náročnější, ale měl by pro ni být vytvořen v rámci školního vzdělávání odpovídající prostor. Právě v tomto období si děti začínají uvědomovat sílu skupiny, tedy, že dohromady dokáží více než samostatně. Je třeba ve správný čas tuhle "vývojovou fázi" podchytit a rozvíjet ochotu dětí spolehnout se na druhého i ochotu druhému pomoci.
Moje výtvarné metody neslouží pouhému výtvarnému popisu. Výsledkem není prosté zachycení vizuálního pozorování předmětů, nýbrž jeho propojení s představivostí a fantazií. Ve výsledku je velmi rozdílné, pokud se snažíme výtvarným projevem něco subjektivně charakterizovat nebo jen „realisticky objektivně“ popisovat viděné.
Pro arteterapeutickou práci je přínosná perspektiva každého jedince a teprve následné hledání průniků s viděním a vnímáním světa toho druhého. Metoda kolektivního malování triangl je propojením individuálního a kolektivního. S její pomocí vznikají buď kolektivní originální díla s potenciálem zakládat společenství lidí, kteří mají snahu se dorozumět. Současně metoda triangl posiluje sebepojetí jednotlivých participantů. Anebo se vyjeví cenný psychologický materiál, se kterým je možné dále pracovat.
Pomyslnému balíku všech svých arteterapeutických metod a postupů jsem dala souhrnný název Umění pro život. Jde o reflektovaný přenos kreativně vytvářených výtvarných artefaktů do situací běžného života. Pro práci s nejrůznějšími skupinami klientů jsem si stanovila dva základní rámce, ve kterých se s klienty pohybuju.
Menší: Hra – Radost – Otevřenost – Důvěra
Větší: Umění – Kultura – Komunita – Humanita.
Pro zájemce uvádím některé tituly, kterými se dlouhodobě inspiruju:
+
Creative and Mental Growth, fourth edition, Viktor Lowenfield, W. Lambert Brittain, First printing Collier-Macmillan Student Edition 1966
Комментарии