Celá tisíciletí se využívá terapie uměním. Všem současným specializacím (arteterapii, muzikoterapii, dramaterapii, tanečně-pohybové terapii, terapii psaním a mnoho dalším) je společná
snaha uvádět člověka do duševní rovnováhy. Integrovat ho a harmonizovat. Ve všech terapiích hovoříme v první řadě o potřebě zajištění bezpečného prostoru, ve kterém se klient bez obav může
pustit do nejrůznějším způsobem pojatého sebeobjevování. Slovo prostor používáme hlavně v psychologickém slova smyslu. Často ale zapomínáme, že náš fyzický prostor má nezpochybnitelný
vliv na to, jak se cítíme a reagujeme. Místům, kde žijeme, pracujeme a hrajeme si, bychom tedy měli věnovat zvýšenou pozornost. Pro naše celkové zdraví jsou mimořádně důležitá.
Když se říká o arteterapii, že je mezioborová, mají se na mysli především její přesahy do psychologie/psychoterapie, filozofie, sociologie, teologie, atd. Ve své každodenní praxi ale arteterapie
pracuje s výtvarným uměním, do kterého se tradičně řadí malířství, sochařství, architektura a fotografie. I když třeba já s lidmi zatím maluju jen obrázky, sama si dopřávám arteterapii v širším pojetí.
V polovině devadesátých let minulého století jsem postavila dům a od té doby mě zajímá vše, týkající se vlivu prostředí a architektury na naše životy. Až v poslední době jsem se ale dostala k souvislejším textům propojujícím arteterapii s architekturou a s neurovědami.
Jedna ze zakladatelek moderní neurovědy Marian Diamondová dokázala, že lidský mozek má kapacitu, se během našeho života, v reakci na stimulaci prostředím, fyzicky převinout a navázat nová
spojení. Využila k tomu tři skupiny krys, které umístila do třech různých prostředí. Všechny tři klece obsahovaly to základní – přístup k jídlu, k vodě a stejnou úroveň osvětlení. Pak už se vybavení jednotlivých klecí lišilo. Jedna klec neobsahovala nic dalšího. Druhá disponovala navíc kolotočem. A třetí byla obohacena o různé hračky, materiály a objekty, se kterými si krysy mohly hrát a které byly pravidelně obměňovány. Po několika týdnech Diamondová pitvala krysí mozky a zjistila, že u té nejvíce stimulované skupiny došlo k nárůstu mozkové kůry o 6 %, a u skupiny bez podnětů k její
citelné ztrátě. Diamondová byla první, která vypozorovala tzv. neuroplasticitu a navíc to, že prostředí, ve kterém
žijeme má potenciál dramaticky změnit mozek – k horšímu nebo k lepšímu. A že účinky se během našeho života sčítají.
Suzan Magsamenová a Ivy Rossová představily v rámci každoročně konaného mezinárodního veletrhu designu v Miláně (Salone del Mobile, 2019) svůj concept of neuroasthetics. Návštěvníci
veletrhu dostali u vchodu náramky, které měřily fyziologickou odezvu (srdeční činnost, dýchání,teplotu) na různé smyslové podněty ve třech různých interiérech. Diskrepance mezi biologickým
měřením a pocity popsanými návštěvníky, ve kterém prostředí se cítili nejuvolněněji, byla překvapující. Závěr, který z toho vyplynul byl, že to, co si myslíme a to, co biologicky cítíme nemusí
být vždycky v souladu, dokonce může být někdy v ostrém protikladu.
Člověk si někdy nerozumí. Neví, co by pro něj bylo nejlepší. Nebo to tuší, ale podléhá společenským tlakům (+ kulturní podmíněnost, transgenerační přenos) a podřizuje se tomu, co je tzv.
in nebo, co odráží jeho společenský status i když to pro něj z dlouhodobého hlediska vůbec nemusí být dobré. Když si to uvědomíme, můžeme s tím něco udělat a začít žít ve větším souladu sami se sebou. Často jen nepatrná změna v našem fyzickém prostoru, může mít velký efekt.
Jako arteterapeutku mě shora zmíněné a vlastní bohaté zkušenosti vedou k myšlence, stát se částečně mobilní arteterapeutkou, která by čas od času navštívila prostředí, ve kterém lidé žijí a třeba
jim s nějakou změnou v jejich prospěch pomohla. Druhou možností je přitáhnout do arteterapie interiérové designéry. Jedna věc je s lidmi malovat a když se zadaří, s radostí sledovat, jak se pokouší dělat věci trochu jinak. Druhá je představit si, jak zapadnou zpět do prostředí, ve kterém se obrazně řečeno nepohne ani lísteček a kde jejich odhodlání ke změně opět vyšumí do
ztracena.
Za nejvíce stimulující prostředí, které může pozitivně ovlivnit naše tělesné zdraví, pocit duševní pohody a vyrovnanosti je považovaná příroda – náš původní domov. V architektuře a interiérovém designu už nějakou dobu můžeme sledovat trend včleňování přírodních prvků do realizací. Architektura a příroda by se měly doplňovat, symbioticky koexistovat. Nicméně ne všichni máme
možnost budovat své příbytky, za hlasitého zpěvu skřivanů, na rozkvetlé louce u vody. Je třeba zaměřit se na to, co můžeme změnit.