"Hra o jablko"

Obraz vytvořený metodou triangl(2023) v rámci pravidelné arteterapie s pracovními terapeutkami ve společnosti Alka v Příbrami.

Možná vás napadne, proč se zabývám něčím tak obyčejným jako jsou jablka? A proč jsem si pro svůj text vypůjčila název filmu Věry Chytilové, Hra o jablko(1976)?

Jednak na podzim dozrává většina jablek. Pak se mi zdá, jako by jablka byla nějak v ohrožení. Na zahradě mám strom, více než pět let, vypadá úplně zdravě, ale nerodí. No a ve svém studiu/kůlně jsem narazila na starý kalendář, na kterém je pro měsíc září znázorněno jedno velké prázdné jablko. Napadlo mě, že by mohlo být zajímavé zaplnit ho obrazově i obrazně asociacemi souvisejícími s jablky a dále se jimi zabývat.

Jablka vstoupila/vstupují každému z nás nějakým způsobem do života; jídlo, rčení, přísloví, písničky, pohádky, básničky, mýty. V nejednom případě i s nějakým silným příběhem. Ideální by bylo, aby se v našich životech udržela natrvalo. Jablko nás může zavést třeba až k řecké mytologii, jejíž znalost se vždycky hodí a může nám v životě pomoci pochopit některé souvislosti. V neposlední řadě jsou jablka, plná vitamínu C, různých minerálů a vlákniny, dobrá pro naše zdraví: „An apple a day keeps the doctor away“.

Jako malá jsem milovala dědův jablečný sad v Újezdě nad Lesy. Dařilo se tam skvěle nejrůznějším odrůdám. Ukrytá v nízké koruně jednoho konkrétního stromu s letními jablky, dokázala jsem „prolelkovat“ celé hodiny s pocitem, že jsem součástí vybraného stromu, že s ním splývám. Pojídala jsem jedno jablko za druhým, nasávala jejich specifickou vůni a pozorovala až takovou skelnatou texturu, která jim dodávala zvláštní křehkost. Možná, že ten intenzivní pocit nějak souvisel s jablečnou kašičkou naškrábanou na skleněném struhátku, kterou mě máma od malinka krmila. Anebo zájem o jablka je zkrátka archetypální záležitostí, která se týká nás všech.

Sklízení a uskladňování postupně dozrávajících druhů jablek, bylo pro moje prarodiče každoročním rituálem. Babička Milada mě učila, kdy je která odrůda nejlepší ke konzumaci a domlouvala mi, abych jablka nejedla nezralá. Běda, když člověk sáhl na jablko, které mělo přijít na řadu až po nějakém jiném, dříve dozrálém. Takový přístup se u mne nesetkával s pochopením a jablka jsem tajně kradla, když byla ještě křupavá. Rok, co rok na jaře konaná rodinná brigáda, jejímž cílem bylo vynesení shnilých jablek ze sklípku na kompost potvrdila, že babička to s těmi svými doporučeními a instrukcemi přeháněla. Aby děda Karel předcházel nekonečným hádkám ohledně jablek, začal chodit do moštárny. Propíjela jsem se pak lahodnými mošty. Nikdy jsem jich neměla dost. A to se mi stalo osudným.

Můj první manžel Martin koupil dům v Mnichovicích s velkým jablečným sadem. Celých našich patnáct společně prožitých let, bylo v létě a na podzim ve znamení sbírání jablek a lisování moštu. Moje dcery, Dominika a Lucie, přešly rovnou z mateřského mléka na mošty a jakmile se postavily "na vlastní nohy" pomáhaly sbírat jablka. Nevzpomínám si, že by holky nějak výrazně protestovaly.

Během mé první expedice do Jižní Afriky (2000), jsem byla okouzlená kromě dech beroucí exotiky, jabloňovou alejí v Cape Town. Tehdy jsem si řekla: „tady bych mohla žít“. Poté jsem strávila čtyři roky na jihovýchodě JAR, kde jsme měli banány, manga a citróny, ale žádná jablka. Oni totiž v subtropickém klimatu nerostou. (Jestli jablko bylo zakázané ovoce v zahradě Eden není jasné. Možná to bylo granátové jablko). Randolph mi párkrát koupil nějaká dovážená, ale byla vždycky nechutně moučnatá.

Jablka jsou tu s námi tisíce let. Kromě nutriční hodnoty mají také svou symboliku, v každé kultuře trochu odlišnou. Mne zajímají dvě symboliky komplementárně spojené - jablko poznání a jablko sváru.

Jablko poznání (jablko Adamovo) je nejčastěji spojováno s křesťanským/biblickým příběhem stvoření (Adam a Eva. Věčným konfliktem mezi mužem a ženou se inspirovala i Věra Chytilová). Je to příběh. Nemusí fakticky úplně sedět, ale může vnést určité světlo do našich životů i pocit nějakého ukotvení a s tím i klidu. V souvislosti s jablkem poznání můžeme uvažovat o lidské touze po poznání/sebepoznání, o povaze poznání, o rozlišování mezi dobrem a zlem, o lidské přirozenosti, o etických a morálních otázkách, o svobodě, o smrtelnosti.

Jablko sváru (Eridino jablko, Paridovo jablko) je snad nejznámějším příběhem z řecké mytologie. Bohyně sváru Eris (není Eris jako Eris) vhodila na svatební hostinu mezi bohyně Héru, Athénu a Afroditu zlaté jablko s nápisem: „Té nejkrásnější“ a začaly se dít věci. Žárlivost, závist, touha po pomstě, nezdravá soutěživost, vedly k vypuknutí desetileté Trojské války. Jestli k ní skutečně došlo, nebo je to jen legenda, dodnes nevíme. Všem nám může ale příběh posloužit k úvahám, které jsou blízké dnešní realitě.

Taková a podobná témata řadím do arteterapie i artefiletiky. Dobře je na nich patrná mezioborovost obou specializací. Cílem mého textu je poskytnout zase nějakou inspiraci těm, kteří ji hledají.

P.S. Proč mám jablka v hlavě od mládí je určitě i tím, že můj třídní učitel na gymnáziu mi před celou třídou řekl, že jsem shnilé jablko, které kazí celý kolektiv. (Více v mých dvou knihách). Učitel Kadeřábek si vybral pro charakteristiku mé osobnosti přísloví: „Jedno shnilé jablko může všechny nakazit“. Umíte si představit, že by dnes ve škole bylo něco takového možné??