• Magdalena Westman

Inkluze/exkluze

Updated: Apr 15


Magdalena Westman, Fatal Attraction, 2005, digitální grafika vytvořená v JAR


Nejen u nás v České republice vyvolává pojem inkluze vášnivé emoce. Názory na inkluzi se různí člověk od člověka. V situacích, kdy není jasně vymezen rámec, ve kterém by měla diskuze probíhat, může docházet a také samozřejmě dochází ke zbytečným nedorozuměním. V tomto svém textu bych se chěla zaměřit především na inkluzi/exkluzi v oblasti výtvarného umění a využít k tomu svou osobní zkušenost.


Než jsem začala studovat v Ateliéru arteterapie na Jihočeské univerzitě (2012), otázkou inkluze jsem se příliš nezabývala. Hned na samém počátku studia bylo ale zjevné, že do tzv. rožnovského pojetí, zřejmě vůbec nezapadnu. Poté, co jsem si přečetla v Komentáři Milana Kyzoura k příspěvkům studentů distančního studia arteterapie na Pedagogické fakultě Jihočeské univerzity (1996) cituji: “…nečiníme žádné velké rozdíly mezi výtvarnou výchovou a arteterapií.”, moje obavy se potvrdily černé na bílém. I přesto jsem se rozhodla „rožnovskou“ arteterapii důkladně prozkoumat a zároveň ale hledat teoretickou podporu pro svůj pohled na věc. Je třeba zmínit, že arteterapii jsem začala studovat ve svých čtyřiapadesáti letech, po čtyřech letech strávených v Jižní Africe a po mnohaletém zájmovém studiu psychologie a oborů souvisejících. Netušila jsem, že relevance "rožnovské" arteterapie k mým životním zkušenostem, nastaveným hodnotám a zájmům bude nulová až záporná.


Problém mého nedorozumění s pojetím tzv. rožnovské artetrapie jsem vnímala jako ,v nejširším slova smyslu, kulturní. Člověku nebylo umožněno dívat se na svět a vnímat jej jinou optikou než skrze „evropský výtvarný kánon“. Když to ještě hodně zjednoduším, tak předmět dějiny umění akcentoval vše, co podporovalo z dnešního pohledu zastaralé (patriarchální) pojetí světa Sigmunda Freuda, respektive jeho původní (dnes zrevidované) interpretace psychosexuálního vývoje člověka. Feminismus z jehož řad se rekrutovaly významné psychoanalytičky (za všechny J. Chasseguetová-Smirgelová) kritizující Freudovu teorii, byl z odborného diskurzu v Ateliéru arteterapie zcela vyloučen. Snad právě právě proto jsem se o něj ve vztahu k výtvarnému umění, začala intenzivněji zajímat.


Svou knihovnu jsem nejprve rozšířila o knihu Art Therapy and Posmodernism, Creative healing through a Prism (Ed. Burt, 2012). Dívá se na arteterapii postmoderní optikou založenou na širším kontextu, kdy člověk je ovlivňován nejen dětskými zkušenostmi a vztahy v rodině, ale také svou příslušností k pohlaví, kulturou, etnicitou, rasou, sexualitou apod. V takovém pojetí arteterapeut poskytuje podporu, zpětnou vazbu, nabízí hypotézy a někdy vzdělání. Velmi důležitou součástí přechodu od modernistické k postmodernistické psychoterapii se tedy jeví principy feministické psychoterapie, kladoucí důraz na sociální kontext, svobodnou volbu, rovnou distribuci moci, na terapeuta, který není limitovaný stereotypním vymezením ženské role i na androgynitu, ze které mohou mít prospěch jak muži tak ženy. Dále je kladen důraz na sociání aktivismus usilující o celospolečenské změny a na etický rozměr veškerého konání. Feministky nevěří v terapeutickou efektivnost vhledu do problému, nalezení jeho kořenů, nýbrž v jeho vyřešení. Dále namítají, že dlouhodobé arteterapie na psychoanalýze či na jiných psychodynamických směrech postavené, byly vytvořené pro střední třídu. Jsou tedy považované za exkluzivní a většina lidí si je nemůže dovolit. Feministky upozorňují, že většina arte/psychoterapií se odehrává za zavřenými dvěřmi v naprosté odtrženosti od vnějšího světa. “We need an art that transcends the distanced formality of aesthetics and dares to respond to the cries of the world”. (s.26)


Ve třídílném seriálu The Story of Women and Art (BBC, 2014) prof. Amanda Vickery vytahuje na světlo pozoruhodné umění žen od renesance po současnost, jež veskrze maskulinní dějiny umění ponechaly záměrně ve stínu. Až intervence feminismu v druhé polovině dvacátého století způsobila přehodnocení této dlouhodobě udržované marginalizace žen na poli výtvarného umění. Třetí díl seriálu je věnovaný ženám, které se věnovaly zejména užitému umění. Prof. Vickery uvádí, že to byly významné umělkyně (žádné “štrikující babičky”) jejichž odkaz je na rozdíl od některých dějinami umění opěvovaných mužských malířů živý dodnes. Věnovaly se vedle malování, vyšívání, tkaní, fotografování, výrobě skla, kolážím, interiérovému či módnímu designu, zahradám. Pro Gertrude Jekyll se malířským plátnem nakonec stala zahrada. Navrhla jich přes 400. Nikdo údajně neměl větší vliv na krajinářství než tato Angličanka. Jednoduchým a nekonvenčním interiérovým designem Švédky Karin Larsson se inspiruje společnost Ikea. A Francouzka Madeleine Vionnet je považovaná za nejvlivnější módní návrhářku dvacátého století.


V roce 2014 jsem ještě narazila na zajímavý dokument BBC o zapomenutých ženách pop artu Pop Go The Women - Pauline Boty, Marisol, Rosalyn Drexler, Idelle Weber, Letty Lou Eisenhauer and Jann Haworth. Názorné příklady sociální exkluze!!


Mé pozornosti nemohl uniknout ani Text The Evolution of Discipline-Based Art Education (Delacruz, Dunn, 1996) hledající odpověď na otázku, co konstituuje kvalitu výtvarného vzdělávání. Autoři nabízí reformu postavenou na holistickém, interdisciplinárním pojetí. Vychází z minulé kritiky odpůrců DBAE (na disciplíně postavená výtvarná výchova) kteří zmíněné pojetí považovali za eurocentrické, ovládané muži, mysoginní a elitářské. Současně za příliš akademické, antikreativní, v rozporu se samou podstatou umění. Podle kritiků DBAE nevěnovalo odpovídající pozornost neevropskému umění, lidovému umění, feministickému či etnickému. Ignorovalo minority a ženy. Dnes se zdá, že DBAE definuje umění šířeji. Zahrnuje umění jiných kultur, nejen 100 kanonických artefaktů vytvořených dnes již zesnulými euro-americkými bílými muži. Nicméně teorie DBAE údajně není dostatečně proaktivní pokud jde o sociální a ekonomické otázky, které jsou považované z hlediska etnického a multikulturního za zásadní.


Pojetí tzv. rožnovské arteterapie pro mne bylo příliš totalitní. (Někteří učitelé - jednotlivci byli sice velmi otevření a podnětní, ale...) Oblast vnějšího světa byla v Ateliéru arteterapie reflektována skutečně minimálně a jen v teoretických předmětech. Do praktické části studia se nic z dramatických a bezprecedentních společenských pohybů a změn probíhajících v oblasti výtvarného umění, technologií, psychologie, (geo)demografie, nepromítlo. Rozhodla jsem tedy studium v Ateliéru arteterapie po třech letech ukončit a prozkoumat, jak nosné je mé vidění světa v praxi.


P.S. Za dob mých studií neexistovala pro výuku "rožnovské" arteterapie bohužel žádná skripta. Teprve v roce 2018 vydal Portál knihu Marie Lhotové a Evžena Perouta Arteterapie v souvislostech. Dr. Evžen Perout byl mým empatickým učitelem. Jedině díky němu a jeho pochopení mé "jinakosti", jsem vydržela celé tři roky studovat jako o život.


Pokračování příště.


Mé další blogy: https://westman.blog.idnes.cz/

92 views