Nedávný dvacetidenní pobyt v Galerii Ambit, v Klášteře františkánů v Praze až (ne)uvěřitelným způsobem rozvířil mé emoce. Jakobych nasedla na obrovskou centrifugu, která si vzala za cíl pročistit a opět o něco produktivněji poskládat můj život. Hlavním spouštěčem celého toho stále trvajícího procesu byla sugestivně položená otázka jedním starším bratrem františkánem: „A čím vy se vlastně živíte?“
V té chvíli mi naskočila historka s jednou úřednicí finančního úřadu. Poté, co jsem ji kdysi odevzdávala nulové daňové přiznání a při tom nadšeně vyprávěla o svém světoběžnicví, položila mi úplně stejnou otázku.
Bratrovi františkánovi jsem odpověděla ve smyslu, že jsem vlastně tak trochu jako bratři františkáni a dál to s ním nerozebírala. Při první vhodné příležitosti jsem spěchala domů do své/tátovy knihovny, najít něco konkrétnějšího o františkánech. Natrefila jsem jak na Výklad řehole prvního řádu sv. Otce Našeho Františka (II. Opravené vydání, 1923), tak na Život sv. Otce Františka zakladatele řádu bratří menších, sepsaný sv. Bonaventurou z roku 1926. (Můj otec Alfréd Kocáb, ještě před tím než konvertoval k protestanství, uvažoval o vstupu do řádu.) Prokousávat se těmi staršími texty je poměrně vyčerpávající, a tak jsem v mezičase zapátrala po nějakém důvěryhodném interpretovi těchto věcí.
„Když máte jakž takž dobrou ideologii, nemusíte řešit majetek, ten přitéká jako vedlejší produkt vašeho celkového směrování (viz osud sv. Františka), je přesvědčen Jeroným Klimeš a cituje v jednom ze svých "provokativních" textů slova Ježíše učedníkům: “Nemějte tedy starost a neříkejte: Co budeme jíst? Co budeme pít? Co si budeme oblékat? Po tom všem se shánějí pohané. Váš nebeský Otec přece ví, že to všechno potřebujete. Hledejte především jeho království a spravedlnost, a všechno ostatní vám bude přidáno (Matouš 6, 31-33). Klimeš věří, že to opravdu takto funguje, ale pro jistotu ještě biblické umocňuje slovy podnikatele Tomáše Bati: “Nehoňte se za penězi. Kdo se honí za penězi, ten je nedohoní nikdy. Služte! Když budete sloužit podle svých nejlepších sil, nebudete moci uniknout penězům.” I já jsem si něco podobného zapamatovala od největšího učitele marketingu, Philipa Kotlera: “Cílem není dosahovat zisků jako takových, ale dosahovat jich jako vedlejších produktů své dobré práce.”
Krásné myšlenky! V jejich duchu jsem byla vychovaná svými rodiči. Oba postavili svá životní poslání právě na nich. Táta farář, máma psycholog. Já jsem rodiče velmi obdivovala a spontánně se je snažila, v rámci svých možností, dohánět. Téměř v ničem se mi to nepodařilo, ale v u n i k á n í p e n ě z ů m jsem je předstihla s obrovkým náskokem. Nedávno mi někdo z mých blízkých vyčetl můj vlažný vztah k penězům a označil ho jako důvod, proč “žádné” nemám. To mě přinutilo znovu otevřít knížku Ekonomii dobra a zla, Tomáše Sedláčka a připomenout si některé myšlenky, se kterými jednak vnitřně rezonuji a které se snažím uvádět v život.
„Odejdi ze své země, ze svého rodiště a z domu svého otce do země, kterou ti ukážu.“ (Genesis 12,1). Tento obraz jsem vzala téměř doslovně. Dům, který jsem postavila a do jehož architektury zakomponovala své archetypální potřeby – hledání lásky, Boha, touhu strávit část života u oceánu, jsem prodala. Peníze rozdělila mezi sebe a své dvě dospělé dcery. Zbytek věcí náskládala do čtyř papírových krabic pod postel u babičky. A s milovanou knížkou Stařec a moře jsem (podle všech a proti všem) zmizela na dobu (ne)určitou na africkém kontinentě. Možná, že nebude úplně od věci na tomto místě zmínit, že jsem v mládí nebyla velký čtenář. Dlouhodobě jsem byla až obsedantně upnutá pouze ke třem, rozsahem nevelkým, literárním dílům – Robinson Crusoe (Daniel Defoe), Lidé v pralese (Albert Schweitzer), Stařec a moře (Ernest Hemingway). V dospělosti se k nim přidala kniha Quo Vadis (Henryk Sienkiewicz).
Sedláček píše o materiálních statcích, které nás vlastní a spoutávají. Když si jednou zvykneme na určitý materiální komfort, je nám zatěžko se s ním najednou rozloučit, zvednout se a svobodně jít. “Kdo nám dá najíst masa”? Volají s pláčem Izraelci. “Vzpomínáme na ryby, které jsme měli v Egyptě k jídlu zadarmo, na okurky a melouny, na pór, cibuli a česnek. Jsem už celí sechlí, nevidíme nic jiného než tu manu.”(Numeri 11, 4-6). Jsem přesvědčená, že právě shora zmíněná literatura (kromě zděděných předpokladů a něčeho, co nejsem schopna definovat), ke které se dodnes různým způsobem vracím, měla zásadní podíl na budování mého (ne)spoutatelného charakteru zabydleného na (ne)konečné cestě… i na zvýšené potřebě vnitřní svobody.
Následný příměr uvedený v Sedláčkově knize, že lépe je zůstat hladový a svobodný než se stát otrokem s “jídlem zadarmo” je třeba vnímat jako ten neobraznější z obrazných. Kdo poznal skutečný hlad (např.v Jižní Africe) tak ví, že hladový člověk je zoufalý tvor, ze kterého se postupně vytrácí lidství. Implementovatelná myšlenka Sedláčkovy knihy však je, že jsme zde pouze poutníky, nic materiálního z tohoto světa nás nespasí, nic si nevezmeme a vše, co máme, je jen jistý druh pronájmu.
“Poutníky bych charakterizovala existenciálním neklidem, neodbytným hledáním smyslu vlastního života, větším smyslem pro riziko, odvahou přizpůsobit se novým podmínkám, touhou po změně, větší frustrační tolerancí, menší potřebou stálé struktury, představou, že celá země je domovem, nebo naopak, že skutečný domov je stejně mimo tuto realitu – v Bohu, ve vesmíru, ve splynutí s Bohem, Vesmírem, Absolutnem, že jsme na cestě”. Darja Kocábová (moje máma) v eseji Poutníci a osadníci, dvojí dimenze lidské existence, uvažuje celkem o třech typech lidské existence – bezdomovcích, poutnících a osadnících. Sama sebe vnímá jako osadníka, mne jako poutníka. Nic se samozřejmě nevyskytuje v čisté formě a nikde není psáno, že se věci nemohou zhoupnout tím či oním směrem.
Několik týdnů před svou smrtí mě otec vyzval, abych ho následovala do jeho pokoje. Z unikátní zaprášené knihovny vytáhl krásnou starou krabičku od zápalek a řekl: “Tady máš, děvče, kdybys měla hlad.” Táta mi daroval tři své zlaté zubní náhrady.
Abych si vůbec uvědomila, kdo vlastně jsem a kam směřuju, musela jsem se z Čech na chvíli vzdálit. Po čtyřech letech strávených v Jižní Africe, jsem se vrátila, podle máminých slov, proměněná. Já si spíš myslím, že se tam jen v plné míře rozpučelo to, co ve mně celé dlouhá léta klíčilo – v zásadě nemateriální pohled na svět a z toho vyplývající neschopnost podřídit se diktátu konzumní společnosti, ve které právě materiální bohatství vyjadřuje hodnotu člověka.
I přesto, že mé veškeré finančně odměňované pracovní aktivity nikdy nepostrádaly jednoduše doložitelnou a přesně kvantifikovatelnou dobročinnou dimenzi, sedm let jsem pracovala výhradně dobrovolnicky (i sponzorsky). Nebylo to dáno nějakou mou vypočítavostí, že když budu konat dobro, nakonec mi to nějaký osobní prospěch přinese. Věci se zkrátka určitým způsobem a v konkrétních souvislostech seběhly. Já je nějak vyhodnotila a rozhodla se, co podniknu. V Jižní Africe jsem dva roky pomáhala v Zululand Hospice, instituci poskytující paliativní péči všem potřebným, převážně lidem s AIDS. V České republice jsem pracovala dobrovolnicky pět let v denním stacionáři spolku Stéblo poskytující služby lidem s nejrůznějšími „hendikepy.“
Jsem člověk, který dvě čtvrtiny svého života prožil jako žena ve dvou domácnostech. (O té druhé „pracovní“ čtvrtině pojednávám ve své knize Hladce obrace nahodit sejmout). Logicky jsem se tedy snažila využít své, v jistém smyslu privilegované sociální postavení, k něčemu smysluplnému. Jsem projektově orientovaná. Není dne, abych na nějakém bohulibém projektu nepracovala. Kdybych je všechny vyjmenovala (i tu polovinu uloženou v šuplíku), byla by to hodně dlouhá řada. Peníze pro mne tedy nejsou motivací! Nebráním se jim, bez nich bych nepřežila. Pokud jsem si ale mohla dovolit, při svých skromných finančních prostředcích, pouštěla jsem se během svého života nejednou i do projektů, kde se ani žádný příslib peněz nerýsoval. Možná že jsem nepochopila úplně správně to, co mi táta opakovaně kladl na srdce: „ Děvče, nevzdávej projekty, které se ti zdají být zpočátku neúspěšné, pokračuj v nich, vytrvej! Buď odanná myšlence, o jejíž správnosti jsi přesvědčená a v tom duchu konej. Neočekávej ovšem, že ti budou tleskat ty proradné davy.“
Malá existenční nejistota (tu velkou my tu zatím nemáme)je pro mne hnacím motorem. Určitě to není jak uvedeno v Sedláčkově knize a na čem se prý shoduje většina ekonomů - princip sebelásky a egoismu.
Opsala jsem malý kruh a vracím se tam, odkud jsem na počátku svého zamyšlení vyšla, zpět do galerie Ambit. Stále nemohu pochopit, že i když jsem o výstavě SPOLU (obrazy vytvořené v průběhu pěti let s klienty denního stacionáře Stéblo) v dostatečném předstihu informovala veškerá veřejnoprávní a jiná média, nikdo kromě Otevřených novin a Caroliny se nerozhodl ani pro malou zmínku o výstavě. Bylo mi to líto zejména kvůli bratrům františkánům, kteří se rozhodli v osobě otce Eliáše, poskytnout tento nejvýše ceněný historický prostor v samém centru Prahy, právě mému projektu. O to více mě potěšilo, když mi otec Eliáš napsal, že bratři františkáni velmi pozitivně zhodnotili celou moji činnost a že se těší na další spolupráci. Stejně tak mě u srdce zahřála slova katolického kněze Ondřeje Salveta z farnosti Koloděje, vepsaná do návštěvní knihy: „...Díky za práci a péči, která se tu zračí.“ To jsou pro mne ty správné motivace!! Zajímavé, že přicházejí z katolických kruhů. No, já k nim mám teď z mnoha důvodů blíže. Uvidíme, kam se to všechno bude ubírat...