• Magdalena Westman

Od individuální arteterapie ke kolektivní "umělecké" tvorbě

Updated: Apr 15


Kolektivní dílo - Zuzana Lenerová/Randolph Westman/Magdalena Westman, A3, kombinovaná technika, 2019


Jeden příběh


Slovo příběh se dnes skloňuje tzv. ve všech pádech. Staré příběhy již nefungují a tudíž vzniká potřeba nahradit je novými. Po šesti letech malování s klienty denního stacionáře Stéblo v Boroticích a při příležitosti nadcházející (deváté) výstavy, se pokusím celé to své několikaleté dobrovolnické angažmá ve Spolku Stéblo zreflektovat. Jaký příběh z mé zkušenosti vzejde, nechť posoudí sami čtenáři.


Zůstala dítětem


K mentálně handicapovaným osobám jsem se dostala už jako malé dítě prostřednictvím mé mámy klinické psycholožky Darji Kocábové. Často jsem si prohlížela obrázky jejích pacientů (sloužily k diagnostickým účelům) a nadšeně s ní občas jezdila na supervizní návštěvy některých zařízení sociální péče. Do paměti se mi nesmazatelně zapsal Ústav pro mentálně postiženou mládež, respektive dívky s mentálním handicapem v Mnichově u Mariánských lázní. Dnes je to Domov Pramen. Tehdy jsem se vůbec poprvé setkala s větší koncentrací mentálně handicapovaných jedinců soustředěných na jednom místě a s nesmírně obětavou péčí řádových sester. Když máma viděla můj přetrvávající zájem o tyto lidi, přinesla mi tklivý příběh Pearl. S. Buckové Zůstala dítětem pojednávající o životě spisovatelky s její mentálně retardovanou dcerou. Definitivní odchod dcery do ústavního zařízení moje dětské emoce nezvládaly.


Po maturitě na gymnáziu (1977) a roce stráveném na jazykovce, jsem začala pracovat na Dětské psychiatrické klinice v Motole. Funkce administrativní pracovnice měla ovšem tak málo společného s psychicky narušenými dětmi, že jsem po roce odešla a nechala se zaměstnant jako učitelka, později pomocná vychovatelka v Internátní mateřské škole pro mentálně zaostalé děti v Hodkovičkách. Brzy jsem začala mít pocity viny, že na sebe děti příliš citově vážu, že jim tím nakonec ublížím. Když máma zjistila, že nejsem schopna udržet si od dětí patřičný odstup, doporučila mi, během mého prvního těhotenství, práci ukončit.


Svět mentálně retardovaných


K problematice mentálně handicapovaných osob jsem se znovu vrátila až po mnoha letech během studia arteterapie na Jihočeské univerzitě (2013-2015). Jednak v Základech arteterapie prof. Šickové-Fabrici a pak také v předmětech speciální pedagogika a psychologie. Jednou jsem něco k tématu hledala na internetu a narazila při tom na text dr. Klimeše Svět mentálně retardovaných. “Já bych s mentálně postiženými lidmi nemohl pracovat. Obdivuji ty, kteří to dokáží, ale já na to fakt nemám.“ Úvodní slova z pojednání dr. Klimeše zapůsobila jako echo při následné přednášce psychologie. Přednášející psycholožka zopakovala to jisté a sice, že sama by s mentálně handicapovanými pracovat nemohla. Začala jsem pátrat, jak to mají ostatní psychologové a dospěla k závěru, že tato skupina lidí skutečně zůstává na okraji jejich zájmu.


Text dr. Klimeše vykazuje z mého pohledu jeden docela zásadní nedostatek. Zdůrazňuje pouze trvale děckou polohu mentálně handicapovaných lidí a nezabývá se jejich dospělou stránkou. Dr. Klimeš např. uvádí, že mentálně retardovaní lidé nemají rodičovské ambice. Moje zkušenosti potvrzují pravý opak. A nejen to.


Příklad č. 1

Klientka Rach. (Stéblo) trpí sžírající touhou po dítěti. Pokaždé když jsme spolu mi líčí s panenkou v ruce, jak nemůže spát, že má veliké křeče v břiše, zvrací krev a že chce dítě za každou cenu.


Příklad č. 2

Klientka Das. (Stéblo) neudrží na uzdě téma sexuality. Cloumá to s ní na všechny strany. Do nejmenších detailů a pěkně od plic popisuje jak a co ji kdo udělal a že se jí to líbilo.


Příklad č. 3

Pro klientku Zul. (Stéblo) se téma sexuality též nachází v centru jejího zájmu. Všude vidí prsa a penisy a také se to (ne)vědomě odráží v její výtvarné tvorbě.


Spolek Stéblo Borotice


V roce 2014 jsem zavítala (podruhé) v rámci povinné praxe během studia arteterapie do neziskové organizace Stéblo zaměřené na pomoc osobám s fyzickým, mentálním, psychickým nebo kombinovaným (středním až lehčím) handicapem. Prošla jsem si výtvarnou tvorbu klientů a následně se zajímala o možnost dobrovolnické práce, během níž bych mohla s klienty arteterapeuticky pracovat. V té době už jsem měla v hlavě svůj malý soukromý experiment. Objevovat a pomáhat na svět právě té dospělé složce v těchto lidech.


Dobrovolnictví


Kolem mého dobrovolnictví se vynořuje tolik otázek a nevyžádáných odpovědí, že téma rozpracuji v samostatném textu. Nyní jen pár slov ke konkrétní situaci. Než jsem začala pracovat dobrovolnicky ve Stéble, pracovala jsem dobrovolnicky v Zululand Hospice v Jižní Africe. Tam nebylo možné, aby si dobrovolník "diktoval", co bude náplní jeho práce. Vedení Stébla mi dalo prostor, který jsem si mohla vyplnit podle svého. Za to jim patří můj velký dík! Kdyby na mne totiž uplatnili logické pravidlo, že dobrovolník v organizaci je takové děvče pro všechno, nesetrvala bych. Byla jsem zaměřená na svůj experiment. Rozhodla jsem se do něj jít, po zralé úvaze, na vlastní účet. Když člověk chce vyzkoušet něco nového, musí do toho většinou nejprve sám něco investovat.


Počátky výtvarné práce s klienty Stébla


Pro práci s mentálně handicapovanými klienty jsem byla vybavena třemi lety formálního studia arteterapie, několikaletou autoarteterapií, zájmovým studiem psychologie, sociologie, filozofie. Byla jsem tedy nakročená věnovat se klientům (arte)terapeuticky a neřešila jsem, oč vlastně přesně jde ve výtvarné práci s touto konkrétní klientelou.


Po třech letech, těsně před naší první výstavou (2017), kolegyně Rek. zkonstatovala, že to, co s klienty provozuji, není žádná arteterapie. Měla tím na mysli, že přece ty mentálně handicapované lidi nehodlám skrze malování léčit. V tu chvíli jsem si uvědomila, že se zřejmě ocitám na trochu jiné koleji. Pro mne bylo v té práci podstatné, že jsme společně malovali a při tom si povídali. Nepátrala jsem v tvorbě klientů po nějakém konkrétním problému, který bych s nimi chtěla řešit. I mne už jen samotné slovo terapie v jistých souvislostech dráždilo a na půdu zařízení sociální péče jakoby ani nepatřilo. Nicméně vzhledem k tomu, že do denních stacionářů docházejí i lidé s psychiatrickými diagnózami, člověk musí být dostatečně poučený a dvojnásobně obezřetný, aby někoho nepoškodil. Navíc, jakýkoliv vztah, ve kterém projevujeme nehraný zájem o druhého člověka, kde mu s účastí a snahou porozumět nasloucháme, je chtěj nechtěj terapeutický.


Metoda inspirovaná tzv. smejvákem


Mým počátečním cílem při výtvarné práci s klienty bylo nadchnout je pro systematičtější malování a povzbuzovat v nich originalitu, kreativitu a imaginaci i při vědomí, že mají různě (ne)vyvinutý představový aparát. Začala jsem s klienty tvořit metodou inspirovanou tzv. smejvákem, kdy opakovaným nanášením, zasycháním a odmýváním akvarelových barev se postupně zjevují tvary vybízející k doplnění. S metodou jsem se seznámila při studiu arteterapie, a přestože jsem ji považovala za poměrně náročnou a pro některé skupiny klientů dokonce rizikovou (barvy se nekontrolovaně roztékají) byla jsem přesvědčená, že je to kromě práce s náhodou (s nevědomím?) zároveň dobrá cesta, jak se pokusit vyvést klienty z výtvarné stereotypie. Chtěla jsem pronikat hlouběji do jejich citového prožívání (barvy), ne ustavičně narážet na „kognitivní stropy“ projevující se právě při kreslení tužkou či pastekami (linie). Inspirace „smejvákem“ mi připadala přirozená i proto, že všichni? se rodíme se schopností pozorovat na obloze lidské tváře i jiné výjevy. A „smejvák“, to je v barevném provedení obdoba oblohy.


Samozřejmě druhou věcí je schopnost viděné zachytit. Můj přístup byl nedirektivní. Jednala jsem s klienty s velkým respektem jakoby byli malíři/umělci. Sloužila jsem jim; nosila vodu, čistila štětce, uklízela po nich. Nepočítala jsem s tím, že je svým přístupem uvedu do hlubokého uměleckého vytržení, jehož výstupem bude dílo vysoké hodnoty (nijak bych se tomu nebránila). Chtěla jsem dopřát klientům zakusit jiný životní pocit a hlavně dlouhodobě přispívat k jejich pozitivnímu sebepojetí. Cíleně jsem směrem k nim vysílala sdělení: „Vy my stojíte za to, abych se vámi zabývala. Zajímáte mě. Jste pro mne inspirací“. Všimla jsem si, co s nimi a zejména s jejich pečujícími osobami dělají např. pouhé iniciály jejich jména na obraze.


Je ovšem poctivé na tomto místě zmínit, že od prvního dne jsem klientům pomáhala posunovat jejich autentické výtvory do srozumitelnější polohy. Po nějaké době jsem však zpozorovala, že moje vlastní intenzívní potřeba vyjadřovat se bilingválně; slovem i obrazem, se rozpouští v kolektivní práci s klienty. Najednou jsem ztrácela schopnost tvořit nezávisle. Byla jsem příliš propojená s obrazy klientů. Dospělo to až do fáze, kdy jsem před sebou viděla jen dva možné budoucí scénáře. Buď na svou individuální tvorbu rezignovat a ponořit se s klienty do díla společně anebo se snažit zachovat potřebný odstup (klouzat po povrchu?) a (ne)nápadně, možná i nevinně vydávat jejich upravené nápady za své a vedle toho předstírat, že obrázky prezentované na výstavách malovali klienti docela sami. Rozhodla jsem se pro první cestu. Umožnila mi jednak se vyvázat z expertní role (učitel, terapeut) a také a to je snad ještě důležitější, chrání mě před vyhořením. V celém tom procesu bych sama sebe dnes charakterizovala jako „porodní bábu“, která vzhledem k tomu, že už si prošla vším možným a „ví si tedy v lecčems rady“, může pomoci těm druhým. Skrze ně ale i sobě. Odborně si říkám facilitátor kreativního malování. Pomáhám na svět společnému dílu. Náš vztah s klienty je dvousměrný. Vzájemně na sebe působíme a obohacujeme se. SPOLU-pracujeme. Konečným produktem je výtvor autenticky zrcadlící úroveň naší neverbální komunikace i vztahové estetiky.


Neverbální dialog


K tomu, aby se naše kolektivní tvorba mohla stát skutečným nekončícím, neverbálním a hlavně vypovídajícím rozhovorem v rámci všech zúčastněných, bylo by třeba, aby hotové obrazy měli klienti dlouhodobě před očima. Doposud se mi nepodařilo přesvědčit vedení Stébla, aby se tak stalo. Částečně je to dáno malým prostorem, v němž organizace sídlí, ale také prioritami vedení. Kreativní malování s klienty Stébla je považováno vedením za činnost doplňkovou. Je mu tedy vymezen obrazně i doslovně jen malý prostor. Scházíme se jednou týdně na 90 min. a půlka výtvarné dílny je u mne doma, což mimo jiné znamená, že já na klienty obrazově reaguju v jejich nepřítomnosti, jako kdybych jim odpovídala na dopis. To sice není nic proti ničemu, ale volá to po řádné zpětné vazbě ze strany klientů. Rozhodnutí veřejně vystavovat naše kolektivní práce bylo urychleno právě touto mou potřebou. Jedinou zpětnou vazbou, kterou od klientů dosud mám, je jejich nadšení z veřejných výstav obrazů. To je ale především z toho, že jsou ve veřejném prostoru přijímáni a oceňováni. Jako přímou reakci na naši kolektivní tvorbu to brát nemohu. Moc by mě zajímalo jak by v delším časovém horizontu kolektivní tvorba na klienty zpětně působila. Dokud se totiž věci nevyzkouší, nedá se udělat seriózní (arteterapeutický) závěr ve smyslu, zda mentálně handicapovaní klienti jsou či nejsou schopni změny.


I když moje výtvarná práce s klienty Stébla probíhá doslova na koleně, připisuji si určitý podíl na konstatování (po šesti letech) klientky Rach: „Konečně si nepřipadám jako malé dítě. Vem si panenku a jdi si hrát. Konečně si připadám dospělá“. Rach. se zamilovala. Ovšem právě se mnou měla potřebu opakovaně probírat otázku své dospělosti, mého ústředního tématu v práci s handicapovanými klienty.


Kolektivní tvorba


Během mého druhého setkání s dr. Klimešem příšla řeč i na mou práci s klienty Stébla. Částečně potvrdil to, k čemu jsem dospěla na základě vlastní zkušeností: „Z těch lidí malíře neuděláte, „ pronesl nesmlouvavě a dodal: „Vy jste jako jejich pastýř, až od nich odejdete, bude po všem.“ Jako první mi proběhlo hlavou, že takhle úzké pojetí, malíř nebo nic, bude se vší pravděpodobností většinový postoj a to i u lidí, kteří s handicapovanými klienty pracují. Motivací mnohých z nich jistě je, dát šanci těmto lidem, od nepaměti společensky marginalizovaným, vyjádřit se obrazově. Často se ale zaměřují na tzv. talenty. Někteří jsou přímo posedlí hledáním tvorby, kterou by mohli zařadit do dnes již obecně uznávaných uměleckých kategorií Art Brut či Outside Art.


Ještě je tu ale jeden proud, který jsem stručně nastínila výše, a to je kolektivní tvorba se svým primárně kulturně-společensko-politickým akcentem. Ta dává příležitost participovat na společném díle každému podle jeho možností. Obraz používá jako komunikační prostředek, kde se každý může projevit i regovat na dílo po svém. Kdysi mi jedna výtvarnice řekla: „V těch vašich krásných obrazech (myšleno vytvořenými s klienty Stébla) nejde ani tak o obraz jako takový, ale o nějaké nové společné sdělení“.


Příběh umění


Příběh umění udělal z přirozené lidské potřeby vyjadřovat se obrazem nadstandardní záležitost. Manuální zručnost provázal s uměleckým talentem. Oddělil vysoké umění od nízkého. A výsledkem je, že většina lidí našeho kulturního okruhu se umí podívat na lidský výtvarný projev pouze v rámci jednoho velmi tradičního příběhu umění, pro který je umělecká kvalita díla (se vším, co k ní patří), jediným hodnotícím kritériem.


Postmoderní doba, ve které žijeme, nám sice umožňuje přepisovat staré příběhy nebo do nich alespoň vkládat nové poznatky, jenomže zase tu máme neoliberalistickou ideologii, pro kterou to, co není na prodej a není autroské (individuální) nemá žádnou hodnotu. Na nedávné výstavě obrazů jsem jistému zasvěcenému člověku vysvětlovala, v čem spočívá kolektivní tvorba. Stáli jsme před zajímavým obrazem vytvořeným s klientem Stébla. Když se mě dotyčný zeptal: „A kdo maloval to vočíčko?“, problesklo mi hlavou, že nebude asi úplně snadné vzbudit opravdový zájem lidí o kolektivní tvorbu s vícečetným autorstvím a sdělením mezioborovým.


Inkluzivní umění


V autorkách knihy Inclusive Arts Pratice and Research, A Critical Manifesto, Alice Fox a Hannah Macpherson, jsem narazila, přesně ve chvíli, kdy jsem začala pátrat po nějaké teoretické opoře pro své pojetí, na podobně smýšlející osoby. Forma kolektivního umění, kdy SPOLU-pracují mentálně handicepovaní s tzv. zdravými lidmi, je v knize nazývána inkluzivním uměním a z hlediska jednotlivce jsou mu připisovány vysoce transformativní účinky. Autorky se nevyhýbají kritice ze strany odborné veřejnosti, a to ve smyslu, že kolektivní tvorba není ani dobrým uměním ani dobrou sociální prací. S tím samozřejmě souvisejí potíže s financováním takových aktivit, zejména mimo velká města. O tom vím své i já. Více než pět let jsem pracovala jako dobrovolnice a donorka projektu kreativního malování ve Stéble. Poslední rok dostávám finanční příspěvek od vedení Stébla, který však mé náklady nepokryje. V této souvislosti, jsem si nejednou vzpomněla na slova mého učitele arteterapie dr. Perouta. „Zvažujte odpovědně, jestli máte na to pracovat s těmi lidmi, protože jak tam jednou vstoupíte, nebudete moci jen tak odejít.“ Doktorova slova samozřejmě neodkazovala k finanční stránce celé věci, ale i na ni se dají vztáhnout, protože když se taková aktivita nepodaří odpovídajícím způsobem profinancovat, zajde na úbytě.


Kdykoliv můj zrak zachytí pojem inkluzivní, naskakuje mi v zápětí jeho opak exkluzivní. Možná je to mým neodbytným pocitem, že svým experimentem, který dlouho pracoval pouze s jedinou technikou inspirovanou tzv. smejvákem, jsem nějaké klienty Stébla, nechtěně vyřadila, doufejme, že jen dočasně, z kreativního malování. Buď se v technice necítili anebo neviděli dostatečné nadšení z mé strany nad jejich tužkou či pastelkami kreslenými výtvory. Na má opakovaná pozvání jít se mnou malovat vodovkami, přestali reagovat.


Po čase jsem dospěla k závěru, že pokud za jeden ze svých stěžejních úkolů považuji uvádět věci do nějaké základní rovnováhy, nemohu být trvale zaměřena jen na ten dospělý rozměr v klientech, když oni v jistém smyslu skutečně zůstávají těmi, které nám připomínají děti. Také jsem se najednou cítila unavená jen z těch „smejváků“ a vnímala, že potřebujeme změnu. Klienti začali malovat tužkou a já jsem jejich kresby dotahovala v počítači s tím, že linie jejich kresby zůstala nedotčená. Dále jsme přibrali techniku takového primitivního monotypu. A už jsme i u pastelek. Občas malujeme také podle předlohy.


Za svůj vůbec největší inkluzivní úspěch považuju, že jsem přitáhla k malování manžela; cizince, penzistu, těžkého introverta, který nikdy před tím nemaloval. Během studia arteterapie jsem já namalovala více než 200 obrazů a tři roky je sušila na podlaze v hlavní místnosti naší malé chatičky. Muž kolem těch výtvorů chodil a jen nad nimi rozpačitě kroutil hlavou, stejně jako nad těmi, které jsem si přinášela ze Stébla k dokončení. Roky nic nekomentoval až jednou pronesl: „To není žádné umění, co tu děláš, to jsou jen fleky“. V ten moment jsem vytáhla dokončené obrazy klientky Zul., která ty fleky mistrně obtahuje a jemně vyzvala muže, jestli by nechtěl zkusit něco podobného. Z jeho obrazů vzniká série doslova přetékající imaginací (pro arteterapeutickou interpretaci jako stvořená), ale hlavně, muž v sobě objevil do té doby netušený rozměr. Nedávno se k nám přidala další důchodkyně, maminka jedné klientky. Ta si libuje, že nikdy nezačínáme před bílou čtvrtkou, ale vždycky ji dám na výběr nějaké barevné skvrny, aby na ně po svém zareagovala. Takto pracujeme někdy i ve třech, ve čtyřech. Nemohu si pomoci, ale ke mně ta kolektivní díla promlouvají daleko intenzivněji než díla individuální. Jakoby se zážitek z nich násobil.


Závěr


Jsem člověk, který čerpá informace i inspiraci především ze zahraničních zdrojů. To má své nesporné výhody, ale také nevýhody. Jedna z nevýhod spočívá v tom, že již víckrát se mi podařilo přehlédnout něco, o čem jsem si myslela, že jsem vymyslela, následně si potvrdila fungování podobného v zahraničí a přehlédla, že u nás je též něco obdobného rozjeto. Paradoxně mě tedy výše zmíněná anglická kniha přivedla k zajímavým českým projektům. Za všechny bych jmenovala Ateliér Radostné Tvorby - primárně zaměřený na lidi se speciálními vzdělávacími potřebami a seniory, který již několik let úspěšně funguje v Praze. Ten mi také potvrdil, že moje rámcové směřování je správné a dodal odvahu ke zformulování podobného projektu, který bych ráda zrealizovala v Dobříši.



88 views