Návštěva výstavy Ateliéru Radostné Tvorby umění je jen jedno!!! (souřadnice) v Kampusu Hybernská v Praze, pro mne byl mimořádný umělecký zážitek.
Výstava mě myšlenkově vrátila do roku 2013, k bezkonkurenčnímu dokumentu BBC Turning The Art World Inside Out (Obracení uměleckého světa naruby). Snímek vycházel z 55. benátského bienále, které se konalo v témže roce a které bylo se svou hlavní atrakcí Outsider Art považováno za přelomové. Kurátor tehdejšího ročníku bienále Massimiliano Gioni se rozhodl definitivně smazat hranice mezi profesionálními umělci a samouky.
Zde je několik reakcí:
“Nikdy jsem neviděl bienále tak silné jako to letošní, myslím, že je to obrat v historii umění, což je velmi důležité.” (Jean-Hubert Martin, bývalý ředitel Centre Pompidou)
“Každý se usilovně snaží vtěsnat Outsider art do nějaké malé uspořádané přihrádky. Tam se nevejde. Je to totiž něco, co se děje nezávisle, něco, co nic nedluží dějinám umění. A když nic nedlužíte dějinám umění, máte problém.” (Frank Maresca, Ricco Maresca Gallery)
“Mám rád označní Outsider Art, spojuji ho se sebou. Mám rád svou odlišnost, ale uvědomuji si, že mainstreamová muzea označení Outsider Art užívala k segregaci. Velkou věcí pro mne je, že já ta díla nepreprezentuji jako vytvořená nějakou partou bláznů, což se často předpokládá. Kdo je blázen? Kdo je postižený? A kdo není? Proč si myslíme, že když má někdo problém s duševním zdravím, je vyřízený. Všichni ho máme, jen v různé míře. Když tohle pochopíme, vrátí nás to k otázce kreativity. Proč tvoříme?” (James Brett, ředitel The Museum of everything).
“Umění je o různém pohledu na svět. Umožňuje nám vidět věci skrze umělcovy oči, čímž se občerstvuje náš vlastní pohled a obohacuje naše imaginace. Každý z těchto umělců tvoří ve svém světě a my vnímáme, jak je o tom, co dělá přesvědčen. A vůbec nejlepší na tom všem je, že můžeme do jeho světa vstoupit.” (Alan Yentob, tvůrce zmíněného BBC dokumentu).
Tahle revoluce ve výtvarném umění, tipla bych si, že odstartovaná vydáním Jungovy Červené knihy, mě zasáhla v době studia arteterapie na Jihočeské univerzitě. Způsobila, že jsem se již nadále nedokázala vnitřně ztotožnit s tradičním pojetím studia. Odmítala jsem se pohybovat v rámci zdravý x nemocný/patologie x normalita. Cítila jsem daleko silněji sociální rozměr celé věci a příhodnější mi tak připadal lidsko-právní úhel pohledu. To mě opět stočilo k feminismu. Právě ten přispěl zásadním způsobem ke změně mého pohledu na dějiny umění, na pojetí výtvarné výchovy i na arteterapii. Dal mi odvahu začít výtvarně pracovat s lidmi se speciálními (vzdělávacími) potřebami způsobem, jakým jsem pracovala sama se sebou. (Též se považuji za člověka se speciálními vzdělávacími potřebami!!)
Nejsem profesionální výtvarnice ani příliš technicky zručná. Cítím jen, že můj výtvarný kanál je prostupný; umožňuje mi odvádět nahromaděné vnitřní přetlaky nebo přivádět na světlo co mám právě na srdci. V tomto duchu se snažím působit na lidi, se kterými SPOLU-pracuji v denním stacionáři Stéblo v Boroticích. Nejsem v žádné expertní pozici. Jde o vzájemnou komunikační výměnu a inspiraci. Na jednom obraze pracujeme třeba i tři. V tom se lišíme od Outsider Art nebo Art Brut. I když se také snažím(e) dílo dotánout do esteticky soudržného celku, který by byl autentickou výpovědí o nás všech tady a teď, necítím(e) se limitováni žádnou tradiční či alternatiní kategorizací umění. Za zásadní ve své práci považuji ten sociální rozměr; posun od individuálního ke kolektivnímu, od soutěžení ke spolupráci. Člověk s uměleckými ambicemi, který se rozhodne pracovat s lidmi takovýmto způsobem, musí být připraven, že jeho ideální představy o tom, jak co by mělo vypadat, se dříve či později rozpustí v (ne)dokonalém celku.
Pětiletá výtvarná praxe s klienty Stébla postupně cizelovala mé pojetí práce. Začala jsem se vážně zabývat myšlenkou na založení inkluzivního komunitního centra kreativního malování, které by se podobalo americkému Growth Center. Samozřejmě jsem pošilhávala i po rakouském Guggingu. K mému velkému překvapení jsem jednoho dne zjistila, že takové dva obdobné projekty (ateliér pro nadané “hendikepované, postižené a duševně nemocné” a ateliér pro "bežné" “hendikepované”, seniory a další) jsou v Praze obdivuhodně rozjeté v rámci Ateliéru Radostné Tvorby. Pana Vladimíra Drábka manažera obou projektů jsem v předvečer výstavy umění je jen jedno!!! (souřadnice) v A.R.T. na Letné navštívila. Vyposlechla jsem si, jak náročné je uvést v život takové komunitní projekty a kolik morální i jiné podpory je nepřetržitě třeba ze strany (ne)zainteresované veřejnosti.
A.R.T. je obkolopen uměleckou elitou v čele s prof. Vladimírem Kokoliou. Garantem projektu je historička umění Terezie Zemánková a výtvarným asistentem holandský malíř Otto Kowen. I když jsme se s panem Drábkem shodli na tom, že tento typ společensky “vysoce produktivních” komunitních projektů by se měl postupně rozšířit po celé České republice, kladu si otázku, jak úspěšní mohou být v zakládání takových komunitních center nadšenci mého typu, kteří žádným takovým věhlasným uměleckým zázemím nedisponují.
Nicméně, posuďte sami, zda má smysl takovéhle a podobné projekty podporovat. A zda byste se třeba nechtěli nějakým způsobem připojit. Do 21. 12. 2018 můžete navštivit velkoformátovou výstavu umění je jen jedno!!! (souřadnice) v Kampusu Hybernská. A od 12.1. - 31.1 2019 o něco skromnější výstavu obrazů vytvořených s klienty Stébla – SPOLU v galerii Ambit.
Mé další blogy: https://westman.blog.idnes.cz/