I. část
Jedna individuální zkušenost s "psychosomatickou" medicínou
"Nesdílejte ty části sebe sama, které ještě nemáte zpracované." (Brené Brown)
Vleklé problémy v mém prvním manželství mě donutily vyhledat odbornou pomoc. Po první bleskové konzultaci s psychiatrem/psychoanalytikem jsem nabyla dojmu, že psychoterapeutická pomoc není určena pro mne. Dostala jsem pouze radu, abych se dala jako matka dvou dětí a žena v domácnosti do pořádné fyzické práce, že to je ten nejlepší lék. Nezabral. Ve čtyřiadvaceti letech mi byl diagnostikován dvanácterníkový vřed. Tehdy jsem snad vůbec poprvé zaslechla slovo psychosomatika. Od své mámy psychoterapeutky, nikoliv od ošetřujícího gastroenterologa. Ten mi předepsal tříměsíční cimetidinovou léčbu, poučil čeho všeho se vystříhat a pozval na kontrolní vyšetření.
Psychosomatický koncept ve smyslu celostního pohledu na člověka mě velmi nadchl a rozhodla jsem se uplatňovat ho při všech svých dalších setkáních s lékaři. Dvanácterníkový vřed nebyla jediná nemoc během mého prvního manželství. Další byla bolestivá vředovitá virážka pokrývající poměrně dlouhý čas celý můj krk. Dermatologové si nevěděli rady. Nic nezabíralo. Svou neskrývanou bezradnost nazvala jedna kožní lékařka psychosomatikou a poslala mě do řeznictví pro vepřové sádlo. Nepomohlo. Jeden pátek odpoledne jsem se tedy vypravila na nejbližší pohotovost. Narazila jsem na přísného starého lékaře, který pro psychosomatickou medicínu neměl žádné pochopení. Chvíli mě nechal mluvit, ovšem jakmile mu došlo, že jsem si s ním přišla hlavně popovídat, abych se svým problémem nezůstala přes “nekonečný víkend” tak osamocená, pěkně mě vyplísnil. Prý ať příště s takovými problémy neobtěžuju na pohotovosti a vyhledám rovnou psychiatra.
Rozvod (1994) a změna statusu (z ženy v domácnosti na ženu pracující) na sebe nenechaly dlouho čekat. S malou smrtí, za kterou rozvod považovat určitě lze, na čas vymizely i mé nemoci. Tehdy jsem se intenzívně začala zajímat o lidskou psychologii i obory související. Zajímalo mě, jak ten náš lidský mravenec funguje jako celek. A jakými způsoby je možné udržovat ho v přiměřené rovnováze.
Během horečného pracovního nasazení (1989-2003) s cílem pomáhat budovat nový lepší svět jsem přišla jednak o dva zuby, a zároveň jsem se mílovými kroky přiblížila k totálnímu vyhoření. Ve snaze novým způsobem uspořádat svůj život odcestovala jsem na dobu (ne)určitou do Jižní Afriky. Moje první návštěva České republiky, po několika měsících, skončila zhroucením pátěře.
Po devíti dnech bezúspěšné medikamentózní léčby jsem byla hospitalizovaná na jedné neurologické klinice. Veškerá dostupná vyšetření neprokázala nic, co by mohlo zapřičiňovat mé nesnesitelné bolesti. Nemohla jsem se narovnat a nemohla chodit. Těsně před propuštěním na mne "nastoupili" hned dva lékaři současně - internista a otorhinolaryngolog s tím, že odjezd zpět do JAR nepřipadá v úvahu, že mě vytáhnou z letadla ochrnutou. Nečekaná "interdisciplinární provázanost" mě trochu zmátla, a tak jsem poprosila o názor ještě fyzioterapeutku. Ta byla přesvědčena, že teplo, láska, víno a cvičení by byly tím nejlepším, co bych pro svou páteř mohla udělat. Samozřejmě mi projely hlavou dávné prognózy dvou nezávislých lékařů, že v padesáti letech skončím na vozíku.
Pohospitalizační rehabilitace byla na mou trvalou a při chůzi zvýrazněnou bolest bez efektu. Vyhledala jsem dalšího neurologa. Opět žádný nález, který by odpovídal mému stavu. Jako třetí a poslední možnost jsem využila kontakt na jednoho z nejviditelnějších českých psychosomatiků.
Z jeho zprávy vybírám: (Objektivní nález, medikaci a doporučení neuvádím)
"Celý život je zdravý člověk říká, ale dodává, že od dětství mívala bolesti břicha, řeklo se, že příčinou je cysta na apendixu ve 13 letech APE. V dětství se též pomočovala v noci - snad zúžení svěrače, v 11 letech operace, potíže však trvaly až do puberty, poté samy odezněly, v 18 letech operace hallux valgus bil. spíše preventivně říká, že chodí ráda na operace, chtěla být lékař, vysedávala v nemocnicích, byla prostředím fascinována – je dosud, leží stále v odborných lékařských knihách, i psychosomatických. Poté se brzo vdávala v 21 letech, stejně jako chtivá operací, byla chtivá i vdavek, vzala si o 12 let staršího podnikatele, po 15 letech psychicky náročného vztahu se rozvedla, měla v té době již vřed duodena...měla obavy i z duševní choroby, manželství velmi náročné, mívala pocit depresí-odbornou pomoc nevyhledala, léky nebrala, celý život je šílený, po rozvodu 10 let bez partnera usilovně pracovala – v médiích, stále manažerský styl práce, pracovala 12 hodin denně i víkendy, má dvě dcery již dostudované, žijí mimo domov, v roce 2001 se vydala do Afriky, našla přítele Jihoafričana, za dva roky se rozešli,...našla nový vztah – Jihoafričan, námořník 59...vztah je totálně komplikovaný..., nyní je na měsíc v ČR, aby pomohla rodičům, fyzický i psychický stres, rodiče se těžko vyrovnávají, že chce žít v Africe, pacientku to velmi trápí, miluje přítele v Africe, chce být námořník na lodi a pustém ostrově, již léta trpí na bolesti šíje, pocity ztuhlosti, po příjezdu z Afriky 1.5. 04 začala usilovně nádenicky pracovat na domě, postupný rozvoj bolestí v kříži, nemohla se aklimatizovat na zimu, též pobolívání v krku bez teplot, postupná propagace po zadní straně pravého stehna – 2x chiropraktik, během měsíce se stav silně zhoršil, 5.6. přijel přítel, potíže byly veliké...hospitalizace, psychotraumatizovaná zmínkou o operaci...chtěla by začít pracovat aspoň na PC, je ale nesoustředěná, asi měsíc nemá fyz. námahu, ale ani psych. pohodu, má velký stres, chce do Afriky, bojí se cesty pro možné komplikace se zády i když věří, že tam by se uzdravila, má časté stavy napětí a neklidu,...o fyz. kondici se dost nestará, jen nárazově plavání, s fyz. kondicí není vůbec spokojená, je připravená na velké kondiční výkony, ale přirozeným způsobem života, povahou je silně emotivní až přecitlivělá, z druhé strany ale i racionální, je i silně impulzivní, zdejší prostředí ji velmi stresuje...osobnostní a psychosomatická složka zcela dominantní!!! (19.7. 2004).”
Pro porovnání - ze zprávy neurologické kliniky vybírám: (Objektivní nález, medikaci a doporučení neuvádím)
...”úklid, sekání trávy.”
Přístupem psychosomatického lékaře jsem byla tak nadšená, že jsem mu hned druhý den zavolala a pozvala ho na oběd. K mé radosti neodmítl. Z dlouhého a zajímavého rozhovoru jsem nabyla dojmu, že nejen celostní pohled lékaře na pacienta, ale i celostní pohled pacienta na lékaře je to, co terapii evidentně pomáhá. Po roce důsledného následovaní všech psychosomatikových rad a doporučení, problémy s mými zády v Jižní Africe odezněly.
Několik dalších střípků z mé psychosomatické paměti:
V Jar jsem navštívila párkrát zubaře. Bylo pro mne psychicky velmi stresující už jen to, že sestřička s lékařem komunikovali v Afrikaans, jazyce, kterému jsem nerozuměla. Dále doktor neustále někam odbíhal. Když mi píchl anestetikum a zase mizel, zeptala jsem se proč mě stále opouští. Bylo vidět, že na takovou reakci nebyl připraven, ale odpověděl velmi zdvořile, že se moc omlouvá, že musí. Když jsem se začala v křesle sesouvat "opuštěná", ale zřejmě i trochu předávkovaná, lékař se rozpovídal. Byl to milý a citlivý člověk, který dobře vnímal, že to, co dělá je z hlediska pacienta vlastně aterapeutické. Jenže byl součástí systému (privátní zdravotní péče), ve kterém musel obhospodařovat čtyři křesla současně, aby si na sebe vydělal.
Můj muž Randolph šel na poslední pohovor před velkou operací páteře (několik malých prodělal) k věhlasnému jihoafrickému neurologovi. Doprovodila jsem ho, abych operaci zrušila. Randolphovy problémy s páteří během života se mnou ustoupily, a tak jsem lékaře poprosila, aby od operace prozatím také ustoupil. Když jsem stočila hovor k psychosomatice, lékař se jen beze slova pousmál. Randolph už více než deset let nemá žádné vážné problémy s páteří.
Kvůli opakovaným problémům se svou páteří jsem byla nucena opět po letech vyhledat v Čechách neurologa. Vzala jsem s sebou zprávu od shora zmíněného psychosomatika. Neurolog můj případ po běžném vyšetření a CT uzavřel slovy: “Vy nejste psychosomatická, vy jste psycho-psycho” a předepsal mi antidepresiva. Po povinném půlroce jsem je vysadila. Pocity emocionálního zastropování pro mne byly klaustrofobické.
Moje praktická lékařka nejeví žádné viditelné známky psychosomatického zaměření. Před nějakým časem, kdy pro mne byla ještě stále nedostatečně čitelná, jsem jí dala k vánocům knížku, na kterou nebylo možné nezareagovat. To také udělala ve smyslu, že to není nic pro ni a rozpovídala se o svém životě, o tom čím byla formovaná. To mi pomohlo vybudovat si zejména k její profesní poctivosti a erudovanosti, byť jakoby nepsychosomatické, silný vztah. Stoprocentně ji věřím. Jen vejdu do čekárny, uleví se mi.
II. část
Vytěsňované kolektivní trauma
Setkání s opravdovým psychosomatikem a zájem o věc, mě inspirovaly k tomu, abych se i já sama nad svými psychosomatickými problémy vážněji zamýšlela. Vzala jsem to z gruntu a vytvořila ze svých nemocných zad jeden velký příběh poukazující na nejpravděpodobnější příčiny "kolpasu páteře". (Více v textu Psychoterapie v kontextu kultur). Konstatuji, že jsem tehdy nemohla, z mnoha důvodů, poskytnout lékaři během jediného setkání úplný obraz. Pohled na nemoc a příčiny jejího vzniku se v čase proměňovaly a můj příběh by tedy potřeboval doplnit, možná i přepracovat. A tak bych mohla postupovat do nekonečna. S každým novým objevem a zkušeností původní příběh revidovat a aktualizovat. Jistě zajímavý způsob sebepoznávání, možná i (auto)terapie, avšak z dnešního pohledu trochu velký přepych.
Svůj příspěvek formuluji v době klimatické změny/ekologické krize a coronavirové pandemie. V této souvislosti se uvedená případová studie může jevit spíše jako úsměvná historka jen málo se vztahující k současným fatálním problémům lidské civilizace. Rozhodla jsem se ji nabídnout jednak z důvodu potřebného odlehčení v situaci, kdy někteří lidé propadají panice, a pak, a to je důležitější, právě na ni je možné ilustrovat, jak způsob popisu mých obtíží i uvažování o nich jsou, dnešníma očima viděno, nedostatečné.
Všechny výzvy, kterým současně jako lidstvo čelíme, jsou přímo závislé na porozumění lidskému chování a hodně problémů, které máme, lidské chování ovlivňuje. Snad právě proto rychle nabývají na významu behaviorální vědy zabývající se pozorovatelným lidským chováním, tedy tím, co lidé skutečně dělají, a ne tím, co říkají, že dělají! Behaviorální vědy jsou provázané s nejmodernějšími technologiemi, které jim nabízejí donedávna netušené možnosti v oblasti sledování skupinového chování lidí (24/7), na jehož základě mohou být navrhovány potřebné strategie změny.
Radikální a rychlá změna chování v zájmu zachování lidského druhu na planetě Zemi je v současné době neoddiskutovatelnou prioritou. To samozřejmě neznamená, že nemoci, tradičně nahlížené jako psychosomatické vymizí. Naopak. Přibudou. Jejich individuální charakter však bude nutné zkoumat a léčit zejména v kolektivních souvislostech. Jedním takovým konkrétním příkladem je relativně nově popsaný a rychle se šířící syndrom rezignace, kdy děti rodičů, kteří ztratili naději se dostávají do dlouhodobě katatatonního stavu. Nechtějí žít.
Právě teď máme dějinnou příležitost něco zásadně změnit! Konfrontováni s vlastní smrtelností můžeme si "snadněji" uvědomit, kdo jsme, v jakém světě chceme žít a jaký ho chceme zanechat našim potomkům. Budeme muset přehodnotit četná východiska a přepsat příběh, kterému jsme věřili. Celkové nastavení a role psychosomatiků/psychoterapeutů (zejména psychodynamicky orientovaných) se bude muset v tomto ohledu citelně proměnit. Pokud se totiž nestanou z neutrálních průvodců individuálních pacientů po jejich vnitřních světech vysoce angažovaní navigátoři pracující spolu s pacienty k cíli, jímž je pochopení a pokusy o zmírnění důsledků lidského konání ve vnějším světě, pak budou hledat stále složitěji morálně-etické opodstatnění svých profesí.
" Climate change is a crisis of civilisation: a crisis of story." (Naomi Klein, 2014)
Magdalena Westman
pro 39. kolokvium PVŠPS
Comments