Do názvu svého semináře/workshopu Od individuální (auto)arteterapie ke kolektivní „umělecké“ tvorbě (následoval po přednášce organizované PVŠPS pro studenty celoživotního vzdělávání 2020), jsem skryla sdělení, které možná ne každý přesně rozšifroval. Pro upřesnění. Kolektivní tvorbou mám na mysli tvorbu sociálně inkluzivní v nejširším slova smyslu. Každý může přispět celku podle svých schopností a možností. Nikdo není vyloučen! Slovo „umělecké“ je v uvozovkách proto, že obrazy, které s klienty SPOLU-vytváříme, ve většině případů spíše nevyhoví přísným uměleckým kritériím, ale mají potenciál vyslat do veřejného prostoru nějaké sdělení hodné pozornosti.
Z osmnácti přihlášených účastnic, dorazilo nakonec na seminář/workshop jedenáct, což se ukázalo jako výhoda. Znovu jsem si potvrdila, že pro soustředěnou práci a její reflexi i eventuální pokračování, by byl ideální počet účastníků devět. Maximálně však dvanáct.
Vyměřený čas (sobota 9:00-19:00, neděle 9:00-16:00) jsem měla rovnoměrně rozdělen na část teoretickou a sebezkušenostní. Čtyři bloky zahrnovaly obsahově bohaté PowerPoint prezentace s ukázkami klientských prací a s prostorem na vyzkoušení několika výtvarných technik. Více okolností způsobilo, že jsem svou původní ideu musela opustit. Bohužel v neprospěch teorie, respektive zkušeností odjinud, ale i některých technik.
Před časem mě jedna žena z nějakého jiného workshopu poprosila, abych úplně vypustila teorii, že lidé se chtějí ponořit do barev, tvořit, a ne poslouchat nějaká „moudra“. Připomnělo mi to léta studií v Ateliéru arteterapie, kdy mě jedna z vyučujících opakovaně vyzývala, abych méně studovala a více prožívala. Jako kdyby jedno muselo nutně vylučovat druhé. Domnívala jsem se, že slovní spojení seminář/workshop jasně naznačuje, že obsahem bude i nějaká teorie, diskuze a zkušenosti odjinud. Můj první dojem, že většinou lidé nejsou vnitřně nastaveni průběžně se učit něčemu novému, se tentokrát nepotvrdil. Ženy poslouchaly moje „povídání“ pozorně a pak je i mrzelo, že na některé věci se nedostalo. Vypadlo téma interiérového designu a architektury v arteterapii a jeden konkrétní projekt digitální tvorby. Obě velmi aktuální témata, možná by zasloužila pojednat samostatně.
Po dvoudenním setkání naplněném kolektivní tvorbou jsme se na čtyřicet minut sesedly kolem stolu a každá žena měla příležitost vyjádřit své pocity. Důležitá tečka za každým skupinovým tematickým setkáním. Celkové hodnocení bylo pozitivní, zazněly výzvy k opakování, projevy radosti z krásně prožitých dvou dní, slova o přesahu a o propojování lidí skrze výtvarnou tvorbu. Pro někoho představoval můj seminář/workshop dokonce důležitý posun v přístupu. Velmi jsem ohodnotila, že jedna žena si přeobjednala letenku na dovolenou kvůli mému semináři/workshopu. Jednou ho zažila sama a podruhé na něj vzala i svou přítelkyni. Jiná žena utekla z jiného víkendového semináře na ten můj. Tyhle malé velké podpůrné činy dávají mé práci smysl. Snad jsem přesvědčila účastnice semináře/workshopu, že mi jde o věc, a to až do roztrhání těla! Celkově dělné a příjemné atmosféře napomáhala organizátorka semináře/workshopu Hanka Drábková, která se ho částečně také zúčastnila.
Výtěžnost okamžité spontánní zpětné vazby je často menší než promyšlenější reakce zformulovaná s nějakým časovým odstupem. Člověku ty věci docházejí postupně. Při závěrečném hodnocení ve skupině býváme méně kritičtí a zdůrazňujeme většinou to lepší. Přesně to se stalo i při popisovaném setkání a zásadní problém, který se během našeho kolektivního malování vynořil, nakonec zapadl.
Problém kolektivního malování.
Ve druhé části workshopu byly ženy rozděleny do tří skupin – tři – tři – a pět členů. Každá skupina pracovala na jednom společném obraze metodou Triangl, která byla již v malém obsahem první části setkání. V rámci jednotlivých skupin si tedy ženy opět nejprve vytvořily síť čar a s jejím využitím vytvářely obraz. Dvě skupiny po třech ženách byly tzv. bezproblémové. Tiše a soustředěně SPOLU-pracovaly a radily se. Výstupem byla vnitřně soudržná díla. Třetí pětičlenná skupina – Renata, Tina, Eva, Marie a Ina dostala největší plátno s namalovaným obrazem, se kterým se ženy měly nějak vyrovnat/přemalovat ho?
Ze sociálně-uměleckého hlediska se práce nevydařila tak, že bych se rozhodla ji prezentovat jako přesvědčivý příklad produktivní SPOLU-práce. Na druhé straně, právě proces i výsledek v této skupině zjevil psychologický a arteterapeutický potenciál mé „omnipotentní“ metody Triangl. (Tady se můžete pousmát).
Ve skupině byla jedna profesionální výtvarnice/scénografka Tina, která se postavila k plátnu s takovou samozřejmostí, že jsem měla obavy, aby nevyplašila ostatní ženy. Působila na mne dost asertivně a zároveň nadšenecky. Uvažovala jsem, jestli si Tina nezabere příliš mnoho prostoru pro sebe. Spoléhala jsem na Marii. Poznala jsem ji na jiném workshopu jako bytost umělecky cítící, a hlavně jako harmonizující element ve skupině. Doufala jsem, že se stane přirozenou protiváhou Tině a ostatní tři ženy se přidají. Nestalo se. Marie se ve skupině příliš neprosazuje, tipla bych si, že to souvisí s její profesí psychologa, kdy dává vždycky větší prostor druhému člověku.
Chvíli vše vypadlo „slibně“. Obraz se vznášel prostorem jako motýl. Najednou začal ztrácet výšku, propadl se o několik pater níže a kdosi ho přizemnil něčím, co mi připomínalo „právě vyoranou hnědou hroudu“. Na moje slova, co se to tady proboha stalo, se okamžitě ozvala Renata s tím, že ona to tam takhle namalovala, protože to je ona. Jinak, že to nebude ona. Že se cítí být celý život manipulována takže… Marie zareagovala, že zásah do obrazu přece nemůže být brán osobně, že jde o společný výtvor. V závěrečném hodnocení Renata připustila, že neměla žádnou představu, jak přispět, takže jen přidávala barvy, které se jí líbily. Zdůraznila, že preferuje, když na obraze pracuje sama, ale podotkla, že metodu Triangl zkusí doma s dětmi. (V závěru textu se dočtete). Kromě toho, že si Renata otevřela své téma, na kterém by měla dál pracovat, dotkla se důležité problematiky a sice jak naše ego zvládá byť jen chvilkové rozpouštění se v celku.
Kolektivní tvorba není o tom, že naskládáme vedle sebe nebo přes sebe svá ega, ale že vytvoříme něco synergického, což zjednodušeně znamená, že celek je větší než součet jeho jednotlivých částí. Metoda Triangl tohle dobře testuje. Pro příliš křehká (narcistická) ega to nemusí být úplně jednoduché. Reakce jednoho chlapíka, že jemu čáry nikdo dělat nebude, to naznačuje.
Triangl nastavuje člověku zrcadlo, ve kterém jasně vidí nakolik je schopen SPOLU-práce s druhými, jak se v ní cítí. Když se ale lidé ponoří do tvorby, že skoro zapomenou na okolní svět, tak se do toho zrcadla podívají až když je po všem. Pak si většinou řeknou aha a možná se na sebe zadívají z trochu jiného úhlu. V této souvislosti zazněla připomínka, že pokud se člověk úplně ponoří do tvorby, nevidí, neslyší svět kolem, tak také přestane být aktivně soustředěný na SPOLU-práci. Není tomu tak, protože ta SPOLU-práce se odehrává zejména na plátně, při vytváření společného díla. V tomto konkrétním případě, kdy ženy přemalovávaly starý obraz, nebyly v podstatě schopné se na na předchozí dílo napojit. Původní dílo zamalovaly. Pěkná paralela se nabízí s domem. Někdo si koupí starý dům a snaží se to staré integrovat do nového celku. Jiný vše staré zboří s cílem vytvořit něco nového lepšího. Ne vždycky se to ovšem podaří.
V celém tom procesu, kdy člověk je v pozici autora nějaké metody a hodnotitele jejích výstupů, musí kriticky sledovat i sám sebe. Moje hodnocení je samozřejmě spjaté s mým osobnostním nastavením, mými přáními, předpojatostmi i limity. S tím vším se snažím pracovat na pravidelných supervizích.
Nicméně mám velkou radost z toho, že každý workshop je úplně jiný a nastoluje nejrůznější otázky, na které se budu snažit postupně odpovídat (ráda bych o nich i diskutovala), ve svých dalších příspěvcích. Pro mne je podstatné, že Projekt Triangl (od roku 2020 v pilotním režimu) má potenciál vytvářet společenství lidí (i virtuální), kteří se chtějí domluvit!
P.S.
Renata mi k mému velkému překvapení za nějakou dobu napsala:
Dobrý den, ano, to jsem já.
Krásně jsme si s dětma užily malování. Syna bych na malování nepřesvědčila, ale tato metoda, kdy se maluje ve trojicích, ho zaujala. Tak jsem ráda. Takže workshop na Letné měl pro mě význam.
Druhým člověkem, který zareagoval tvořivě a opakovaně na metodu Triangl byla Tina:
Dobrý den, Magdaleno, moc zdravím:) potkaly jsme se na super semináři:) včera jsem ve své výtvarné dílně dělala obrazy. Bylo to naprosto úchvatné odpoledne, zažily jsme si super věci. Mám pro vás 4 naprosto rozdílná plátna. Malovaná olejem a akrylem, byla to smršť, euforie, parádní. Díky za techniku. Pošlu fotky. Přeju krásný den, setkání s vámi mne nadchlo… Děti byly nespoutané, impulzivní, nadšené. Čáry dodržovaly, ale i porušovaly...tvorba se zdravými dětmi v rámci mojí Výtvarné dílny.
Dobrý den, včera jsem měla ateliér až do večera. …bylo to velmi zajímavé, dělaly jsme to stejně, jako na semináři. Děti se střídaly, dělaly čáry a pak malovaly. Bylo nesmírně zajímavé sledovat proces, jak zdravé a nadšeně děti napřed čáry respektují a pak se rodí spontánní impulzivní tvorba na základě těch čar...prvňáci, druháci mají jistoty v sobě a nemají hranice, střídaly se, pak je malba zcela pohltila. Nechtěla jsem je omezovat. To byly ty malby rukama. Druhá skupina-barevná ryba, byly už o kus starší děti, které si hranice jasně uvědomovaly, domlouvaly se a byly taky potěšené společnou tvorbou. Třetí děti, věkové namíchané to byla ta postava obličej, malovaly a pak to zvedly s velkým překvapením, že je tam člověk na obraze, říkaly mu svatý Václav:)
A poslední z čar vyčetly kachnu a její příběh a tím, že byly nejstarší vzniklo téma přiměřené věku. Každopádně bylo zajímavé sledovat, jak s přibývajícím věkem přibývá kontrola a hranice z čar jsou větší jistoty, na rozdíl od věku mladšího, kdy děti mají víc jistot ve svém světě...skvělá tvorba to byla. Děkuji Tina.