Srovnání terapeutických přístupů a východisek, zvl. se zaměřením na aplikovanou podobu ve vztahu k umělecké tvorbě, osobnosti tvůrce a obrazu.
"Tvůrčí génius nikdy nepředstavuje jednoho člověka, nýbrž mnoho lidí; a proto v tichu duše hovoří k mnohým, jejichž myšlení a osud jsou právě takové jako myšlení a osud jednotlivého umělce.“
Carl Gustav Jung
Obsah
1. Úvod
2. Náboženství
3. Nevědomí - ústřední bod psychologické teorie Freudovy i Jungovy
4. Sny
5. Vztah k umění Freud
6. Sublimace
7. Jung
8. Závěr
9. Použitá literatuta
Úvod
Omezený rozsah práce mi dovoluje jen letmo se dotknout některých myšlenek Sigmunda Freuda a Carla Gustava Junga. Za mimořádně důležité považuji zmínit nesmiřitelné postoje obou psychiatrů v otázkách náboženství. Domnívám se, že právě v těch oblastech (formulace nevědomí) je možné hledat ta nejzákladnější východiska rozdílných psychoterapeutických přístupů významně se podepisujících i na oboru arteterapie.
Od práce očekávám, že se přiučím něčemu novému, něco si utřídím, ale spíš si opět potvrdím, kolik toho nevím. V mých silách není prostudovat to nepřeberné množství textů, které za sebou oba pánové zanechali, natož jejich rozdílná pojetí z určitého úhlu pohledu fundovaně porovnat. Ve své práci proto využívám převážně sekundárních zdrojů. Citace jsou dlouhé a to z důvodu, že považuji za kontraproduktivní přeformulovávat formulace, které jsou již samy interpretacemi něčích myšlenek.
Výňatek z článku Defender of the Faith? pojednávající o posledních myšlenkách Sigmunda Freuda, ponechávám v původním znění.
Náboženství
“Freud byl stoupencem materialismu K. Marxe: již v minulém století tvrdí, že věda (materialistická) vyhnala Boha ze světa, psychoanalýza jej vytlačí z duše člověka… Freud sám prohlásí hloubkovou analýzu za tažení proti Bohu… (Jun, 1998, strana 1-2)
Jung kontruje: “ Náboženství jsou psychoterapeutické systémy. Nejenom křesťanství se svojí symbolikou, nýbrž vůbec všechna náboženství až po magické náboženské formy primitivů jsou psychoterapií. Léčí a uzdravují utrpení duše a duševně způsobená tělesná utrpení”. (Traugottová, 1989 str. 33)
První osobní setkání Freuda s Jungem, ke kterému došlo v r. 1907 ve Vídni, předznamenalo zároveň konec jejich přátelství. Slova pronesená Freudem: “Slibte mi, že se nikdy nezřeknete sexuální teorie. To je nejdůležitější. Musíte z toho udělat dogma proti přívalu černého bahna – okultismu”(Pitnerová, 2012, str. 62), Jungovi nebyla milá a uvědomil si, že se nikdy nebude moci stát Freudovým nástupcem (jak si Freud původně představoval), protože přemýšlí jinak. Freudovu psychoanalýzu nazval reduktivní analýzou. Rozdílný názor na libido, byl o pár let později definitivní tečkou za jejich přátelstvím.
Poslední dny Freudova života ukazují nepřehlédnutelné změkčení jeho nekompromisních postojů ve věcech víry. “In ´The Future of an Illusion,´ he described belief in God as a collective neurosis: he called it ´longing for a father´. But in his last completed book, Moses and Monotheism, something new emerges. There Freud, without abandoning his atheism, begins to see the Jewish faith that he was born into as a source of cultural progress in the past and of personal inspiration in the present. Close to his own death, Freud starts to recognize the poetry and promise in religion… But there’s more to Freud’s take on religion than that. In his last book, written when he was old and ill, suffering badly from cancer of the jaw, Freud offers another perspective on faith. He argues that Judaism helped free humanity from bondage to the immediate empirical world, opening up fresh possibilities for human thought and action. He also suggests that faith in God facilitated a turn toward the life within, helping to make a rich life of introspection possible.” (EDMUNDSON, 2007)
Jungovo vyznání umocňuje jeho celoživotní přesvědčení. “Zjišťuji, že všechny mé myšlenky krouží kolem Boha jako planety kolem Slunce a jsou Jím jako planety Sluncem neodolatelně přitahovány. Musel bych to pociťovat jako nejtežší hřích, kdybych této síle měl klást odpor.” (Jun, 1998, str. 32)
Nevědomí - ústřední bod psychologické teorie Freudovy i Jungovy
“Pro Freuda nevědomí, jehož důležitost vlastně objevil, je stále ještě spíše takovým sklepením lidské bytosti, něčím spíše inferiorním, něčím, kam padají zbytky dne, vytěsněné obsahy našeho vědomí apod. Je to – přehnaně řečeno skoro takový ´odpadkový koš´.
Jung naproti tomu tvrdí, že naše psychika je jako ledovec, z něhož jen nepatrná část je nad povrchem a devět desetin je ponořeno do nevědomí… Jung říká: "Nevědomí je takový životodárný oceán, který na sobě nese malý ostrůvek racionálního rozumového já. Nevědomí jsou ty životodárné síly, ty nejvlastnější motivy – movens, to, co hýbá naším životem"… (Traugottová, 1989, str. 1)
Podle Charlese C. Thomase, s různým pojetím nevědomí souvisí rozdílné vnímání funkce symbolu.
Freud je přesvědčen, že kapacita symbolu tkví zejména v možnosti vyjadřovat nevědomé sexuální a agresivní síly id ve snech, fantaziích a pocitech. Freudiánské pojetí arteterapie nachází v umělecké obrazotvornosti patologii. “Psychoanalytický
symbol je synonymem symptomu. Jedná se o krycí znak odkazující na nějaké konkrétní pudové přání v nevědomí.” (http://is.muni.cz/th/179010/ff_b/TEXT.pdf).
Freud léčil sny a fantazie v obraze jako nevědomý faktor, jako hádanku, která musí být vyřešena a vysvětlena.
Naproti tomu Jung akcentuje schopnost symbolu odhalovat skryté ideje a univerzální pravdu. Jungiánští arteterapeuté vnímají uměleckou obrazotvornost jako psychologicky a kulturně významnou. (Thomas, 2008).
Jung přičítá symbolickým obrazům kolektivní původ s hlubokým spirituálním významem a numinozitou prožívaný individuálně. Kolektivní nevědomí (archetypy) je podle něj vyjadřováno skrze nevědomí individuální (komplexy). Symbolické obrazy/události nejsou ovšem čistě archetypální či osobní, nýbrž se odvozují, respektive přemosťují obě úrovně psyché.
Pro Freuda jsou kulturní symboly reprezentací univerzální zkušeností spojenou s dětskými fantaziemi. Numinózní prožitek přisuzuje výhradně přenosu. (Rubin, 2001).
„Přenos je nemoc. Je nenormální mít přenos. Normální lidi nemají přenos. Nepotřebujeme přenos, stejně jako nepotřebujeme projekci. Nicméně lidé ji mají. Četli o přenosu ve Freudovi nebo byli u jiného analytika a napumpovalo se do nich, že by měli mít přenos nebo se nikdy nevyléčí. To je naprostý nesmysl. Přenos, nepřenos, to nemá co dělat s léčením. Tyto projekce prostě závisí na zvláštním psychologickém stavu a jestliže lze zrušit jiné projekce tím, že si je člověk uvědomí, lze také přenos zrušit tím, že si jej člověk uvědomí. Když přenos není, tím lépe. Získáte tentýž materiál. Není to přenos, který umožní pacientovi, aby vynesl svůj materiál, získáte veškerý materiál, který si jen přejete ze snů.“ (Jung, 1989, str. 28)
Jan Slavík se ve své práci Přenos a jeho lateralizace v arteterapii přenosu nezříká, naopak k němu přistupuje jako k jednomu z ústředních témat psychodynamicky pojatých arteterapií. V podobných intencích uvažuje také Michael Edwards, pro kterého se artefakt stává nárazníkem (filtrem, plátnem, kontejnerem) ve vztahu klient – tereapeut, s tím, že vzniklou triangulační situaci to zjednodušuje i komplikuje. Dochází k rozšíření interakcí, což má vliv na celkovou dynamiku vztahů. Edwards popisuje, co nového vstupuje do hry. Zaprvé klientův výtvarný projev, jeho dojem z něho, očekávání terapeuta, vnímání terapeuta, to je, co se týká artefaktu samého. Dále artefakt zprostředkovává komunikaci klienta směrem k terapeutovi a odpověď terapeuta klientovi. A konečně zatřetí, dochází k přímému vztahu, kdy terapeut vnímá klienta a naopak.
Sny
Freud hledal ve snech nesplnitelná přání. Byly pro něj jednoznačnou známkou konfliktu dvou sil (jako u neurózy), přičemž jedna chce něco vyjádřit a druhá ji v tom brání. Věřil, že za “fasádou” snu je maskován jeho pravý význam.
Jung souhlasil s Freudem v tom, že zdroji snu jsou denní zbytky a vzpomínky z raného dětství (problémy, které nás trápí), nicméně k těmto dvěma zdrojům přidal třetí a sice kolektivní nevědomí. Podle Junga jsou sny mostem mezi vědomím a nevědomím. “Nevědomí bývá komplementární a kompenzační k vědomí, a proto je ´jiné´. Chceme-li sen správně vyložit, je zapotřebí znát aktuální situaci ve vědomí, protože ve snu je obsaženo její nevědomé doplnění. Sen musí být tedy pojímám v kontextu života snícího”.
Jung zdůrazňoval, že sny nehovoří verbálním či logickým jazykem bdělého života, ale že svůj výraz nacházejí v jazyce symboliky, kterou důrazně odlišoval od znaku. “Nikdo nemůže vzít více či méně racionální myšlenku, logicky či úmyslně vzniklou a dát ji pak symbolickou formu. Bez ohledu na fantastické ozdoby, které na ni může navěsit, zůstane vždy znakem, spojeným s vědomou myšlenkou v pozadí a ne symbolem, který naznačuje něco dosud nepoznaného”. A pokračuje: „Jakmile začneme na sny uplatňovat nějaká strnulá výkladová kritéria, změní se možnosti výkladu na Prokrustovo lože automatismu...Když chceme nějaký sen pochopit, především neteoretizujme, ale ptejme se, co člověk ve snu cítil a jak to cítil“. Jung poukazoval na to, že snový materiál není možné zredukovat do určitých základních vzorců, že žádný symbol nemůže být separován od jednotlivce a že neexistuje žádný přímý a definitivní výklad kteréhokoliv snu. Zároveň byl přesvědčen, že terapeutickou účinnost snů lze efektivněji využít při jeho technice amplifikace a aktivní imaginace, než při Freudově interpretaci založené na volných asociacích. Dokonce měl zato, že volné asociace odvádějí pryč od snu.
Vztah k umění
Freud
“Freud se vyjadřoval ve svých studiích (Vtip a jeho vztah k nevědomí, Básník a lidské fantazie, Bludné představy a sny v knize W. Jensena ´Gradiva´, Vzpomínka z dětství Leonarda da Vinci, Motiv volby skříněk, Michelangelův Mojžíš, Některé charakterové typy z psychoanalytické práce, Jedna vzpomínka z „Dichtung und Wahrheit“,
Dostojevskij a otcovražda, několik poznámek o Sofoklově Králu Oidipovi a Shakesperově Hamletovi, Výklad snů, Přednášky úvodu do Psychoanalýzy, Něco tísnivého) k umění a estetice poměrně často, někdy se jeho názory jeví poněkud rozporuplné. Sám byl velkým milovníkem a sběratelem umění, především klasického; pro moderní umění neměl příliš pochopení”. (http://is.muni.cz/th/179010/ff_b/TEXT.pdf, str. 29).
Jan Štern v textu Červená karkulka: Příspěvek tiché hysterky k ateismu říká: “Když Sigmundu Freudovi ukazovali díla abstraktních malířů, ba dokonce surrealistů, kteří se prý inspirovali jeho objevem nevědomí, říkal, že on v těch obrazech nic nevyčte, že by jejich autoři potřebovali spíše než psychoanalytika očního lékaře, neboť patrně trpí vadami zraku”. (http://blisty.cz/art/21376.html).
“Na jedné straně tedy umění skutečně miloval, především literaturu a sochařství, a blahořečil ho za to, čeho všeho se lze dobrat jeho interpretací, a že dokáže ve svých výtvorech popsat v podstatě to, co objevila a s čím pracuje psychoanalýza… Na druhé straně však Freud umění (nepřímo) zostuzoval a opovrhoval jím jako pouhým útěkem z reality, vyhnutím se vědomé konfrontaci s vytěsněným, produktu infantilního fantazírování, když umění vysvětloval jako sublimaci sexuálního pudu. To se týká především, studií, kdy Freuda více než umění zajímají samotní umělci, přesněji jejich rané dětské fantazie, kterými pak vysvětluje uměleckou tvorbu v dospělosti… Podobně ambivalentní je Freudův postoj ke kultuře obecně. Freud se tedy domníval, že stimulem k umělecké tvorbě je existence nějakých neuspokojených pudových tužeb, přání, která mají své kořeny v raném dětství umělce. Umělecká tvorba je pak vlastně jen jakýmsi rozvíjením dětství. Umělec je podle Freuda typ člověka s obzvláště silnými pudovými potřebami a zároveň však obdařený nadprůměrnou schopností sublimace a díky tomu může své nadměrné libido ´vybíjet´ společensky přijatelnou, ba přímo žádoucí cestou, která mu mnohdy přináší také spoustu obdivu. Pokud by umělec nebyl schopen sublimovat, stal by se podle Freudových odhadů zcela jistě neurotikem, příp. osobou sexuálně úchylnou. Zdroje motivace (nejen v případě umělcově) je nutno hledat v raném dětství a následném vytěsnění erotických zážitků z této doby. Protože má umělec´ blízko k neuróze´, je pro něho charakteristická bohatá fantazie. Fantazijní činnost má blízko k dětské hře, proto v dospělosti vyvolává stud. Prostřednictvím fantazijní činnosti je pak umělec schopen vytvořit umělecké dílo jako kompromis mezi nevědomými tužbami a cenzurou (kterou představuje předvědomí, v pozdějším modelu superego).´Lidská schopnost fantazírovat tvoří podle Freuda podstatu umění.´”
Sublimace
“Definice sublimace Edith Kramer je nová (alespoň pro mne) v tom, že se jedná o přesměrování ega, ne společensky přijatelným směrem, nýbrž společensky produktivním, čemuž rozumím, že určité sublimované postoje či aktivity jedince mohou být v té které době společensky odmítané, s tím, že ocenění přijde později. Jako příklady uvádí E.K. osudy Socrata, Rembrandta a Freuda. To zní jako dobrá zpráva zejména v době, kdy to poslední, co lidé od terapeuta očekávají je, že bude potlačovat jejich jedinečnost a tlačit je do šedého průměru.
Sublimace je jedním ze zralých obranných mechanismů, proto vyžaduje vnitřní sílu a inteligenci. Není to jednorázový proces jako katarze, ale prostupuje celým jedincovým životem. Nedá se vědomě připravit či naplánovat plánovat, ovšem dá se stimulovat a usměrňovat třeba právě do umělecké tvorby a v tom má nezastupitelnou roli právě arteterapie. (Rubin, 2001).
Jung
Jungův vztah k umění, v tom širším slova smyslu, se odráží v jeho citátu na začátku Červené knihy: “Roky, během nichž jsem věnoval pozornost vnitřním obrazům, patří k nejdůležitějším obdobím mého života, v nichž se rozhodlo o všem podstatném. Tehdy to začalo, a pozdější jednotlivosti jsou jen doplněním a zdůrazněním. Moje veškerá pozdější činnost spočívala v rozpracování toho, co v oněch letech vyvstalo z nevědomí a zprvu mne zcela zaplavilo. To bylo pralátkou mého životního díla”. (Jung, 2013).
Z tohoto úhlu pohledu jsou tedy jeho dvě studie o moderním umění (Ulysses“ Ein Monolog, Picasso) jen malým doplněním jeho života bytostně propojeného s uměním i s vlastní výtvarnou produkcí. Nicméně některým, z mého pohledu, zásadním myšlenkám ze zmíněných děl, se nedá vyhnout.
První ze studií je věnována Odysseovi Jamese Joyce. “Odysseus není ve svém přístupu k zobrazování skutečnosti chorobný, ale spíše kubistický. A kubismus podle Junga neznamená individuální nemoc, nýbrž tendenci, kterou vytváří atmosféra doby, jakési kolektivní proudění, se zdrojem v kolektivním nevědomí moderní psyché. Moderní umění s Oddysseem v čele, oslavuje ošklivost a bezesmyslnost. Jeho hodnota proto leží jinde a Jung tvrdí, že v anticipaci budoucího stavu společnosti. A pokud nás Odysseus provokuje, dráždí a rozčiluje, znamená to, že si sami ještě nechceme přiznat, co anticipuje. Moderní umění podle Junga podkopává hodnoty, které se začaly naklánět. Oddyseus je tvůrčí negací a tvůrčí destrukcí, úsilím připomenout současníkovi skutečnost jaká také je, skrze ´nevinnou naivitu´umělecké věcnosti. Joyce tak ukazuje lidstvu, obzvláště jeho nejslepějšímu křídlu, druhou stranu mince, otevírá mu oči před tím, čemu se zatím ve své zbabělosti či naivitě vyhýbal. To vše dělá umělec podle Junga samozřejmě nevědomě. Může si také myslet, že mluví za sebe, ale ten, kdo mluví, je duch doby”. (http://is.muni.cz/th/179010/ff_b/TEXT.pdf, str. 41)
Ve studii Picasso, se Jung věnuje umělcově postupnému míření k abstrakci. Je přesvědčen, že nepředmětné umění může čerpat obsahy jedině z nitra, ne z vědomí, protože vědomí obsahuje odrazy vnějších předmětů tak, jak se očekává, že se vyskytnou ve skutečnosti. Podle Junga se podobné obrazy těm Picassovým vyskytují u duševně nemocných. “Obrazy neurotických pacientů působí synteticky, spojitě a víceméně harmonicky. Výtvory schizofreniků jsou naopak značně rozporné, citově nejednotné, mají charakter rozervanosti´daný jakýmisi lomovými liniemi táhnoucími se obrazem. Picassova díla se podobají právě této skupině pacientů. Oba typy výtvorů mají symbolický obsah. U neurotika jde o snahu sdělit obsah pozorovateli, u schizofrenika je to však naopak, nejde mu o vyjádření, ale o ještě větší zastření obsahu… I ve vývoji Picassovy tvorby vidí Jung určitou podobnost s pacienty. I u nich se ve vývoji série obrazů objevuje posun od předmětných objektů přes setkání s archetypem (Stín Animus, Anima) až k nepředmětným, nejasným obrazům hlubokého ´podsvětí´. A právě tam se odehrává drama nejen samotného Picassa, ale i celé moderní doby”. (http://is.muni.cz/th/179010/ff_b/TEXT.pdf, str. 42-43)
Jung dělí umělce na ty, kteří při tvorbě vědomě prosazují své záměry a na ty, kteří se nechávají unášet jakoby na sobě nezávislou inspirací. V druhém případě slouží umělec pouze jako kanál, kterým proudí tvůrčí energie. Umělecká díla dělí na psychologická (povrchně kopírující život, reprodukující ho na úrovni vědomí) a na vizionářská (obepínající všechnu nekonečnost, bezednost času, vyznačují se zvláštní hloubkou). Zdůrazňuje subjektivnost prvního a symboličnost druhého. Symbolické umění vyzdvihuje pro jeho velký význam pro společnost. Věří, že jedině skrze umění se mohou stát rozpoznatelnými archetypy s léčebným a vývojovým potenciálem pro společnost. (http://is.muni.cz/th/179010/ff_b/TEXT.pdf)
Závěr
Po prostudování příslušných materiálů a po zformulování mého textu/kompilace, docházím k závěru, že Jungova komplexnost je pro můj život i eventuální působení v rámci arteterapie přijatelnější, víc mu rozumím, rezonuji s ním. Stejně jako on, ani já se úplně nezříkám “reduktivní analýzy”, ale uvědomuji si její limity nejen ve vztahu k různým životním fázím člověka, ale i v kontextu současné doby a hlavně v souvislostech mezikulturních.
“Jung ukazuje důležitost krize v půli života a závažnost druhé poloviny života. Ta první má samozřejmě své úkoly, člověk se má jaksi vnitřně rozhodnout, bude-li introvertem nebo extrovertem, má zapustit kořeny v tomto světě, musí stát pevně oběma nohama na zemi, aby se pak mohl vydat na tu vnitřní cestu. Má zasadit strom, zplodit syna, postavit dům”. Jung ke mně promlouvá na všech úrovních mého bytí. Je pro mne nekonečnou inspirací. Zároveň si ale dobře uvědomuji, že jeho nárokům na kvalitního (art)terapeuta už nevyhovím.
Jung je mi také blízký svým veskrze humanistickým přístupem k terapii. “ Jestliže se jako psychoterapeut vzhledem k pacientovi cítím být lékařskou autoritou a kladu požadavek, že něco vím o jeho jedinečnosti, že o ní mohu platně vypovídat, prokazuji tím malou sebekritičnost; protože v žádném případě nejsem schopen posoudit osobnost člověka v celku. Mohu o ní vypovídat, platně jen do té míry, do jaké je ten druhý obecný nebo přinejmenším relativně obecný člověk. Protože se vše živé vyskytuje pouze v individuální podobě a já mohu o individualitě druhého vypovídat pouze to, co nalézám sám u sebe, jsem v nebezpečí, že buď budu druhého tlačit do něčeho, co vůbec není, nebo podlehnu jeho sugesci. Ať se mi to líbí nebo ne, musím v případě, že chci léčit individuálního člověka, nepřeceňovat vlastní úsudek a musím se zříci veškeré autority a všeho ´působení´. Musím nezbytně zvolit dialektický přístup spočívající ve srovnání vzájemných stavů. To je však možné teprve tehdy, dám-li druhému příležitost, aniž bych jej omezoval svými předpoklady, předvést vlastní zkušenost v plném rozsahu”. (Traugottová, 1989, str. 10)
Z Freuda mám trochu strach. “Paul Johnson v knize Dějiny dvacátého století píše, že Freud měl ´…trvalou tendenci považovat všechny, kdo s ním nesouhlasili, za slabomyslné, které je třeba léčit´”. (Jun, 1998, str. 29).
Použitá literatura:
Edmunson Mark, Defender of the Faith?, The New York Times, 2007
Jun Jan, Zpověď v reformační tradici a tzv. “hlubinná psychologie”, Písemná práce k farářské zkoušce, 1998
Jung C.G., Červená kniha, Portál, 2013
Thomas Charles C – Publisher Ltd., INTRODUCTION TO ART THERAPY, Faith in the product, 2008
Traugottová Dagmar – editor, Carl. G. JUNG: Některé otázky psychotrapie, Kabinet psychoterapie, Psychiatrické kliniky, 1989
Pitnerová Alena, Koncepce psychoanalytického myšlení Sigmunda Freuda, Diplomová práce, 2012
Rubin Judith Aron, Approaches to Art Therapy, Theory & Technique, 2001
(Text z roku 2014 je obsahem jedné mé seminární práce s názvem
S. Freud x C.G. Jung, srovnání terapeutických přístupů a východisek, zvl. se zaměřením na aplikovanou podobu ve vztahu k umělecké tvorbě, osobnosti tvůrce a obrazu.)
Comments