Rok po tátově smrti (Alfréd Kocáb) se propadám stále hlouběji do spirituální krize. Bezpečně ukrytá pod tátovým křeťanským křídlem za jeho života jsem si s otázkami víry vlastně jen tak dětsky pohrávala.
Tátovo povolání - evangelický farář – mě vždycky nesmírně zajímalo a přitahovalo. Na pravidelných pátečních setkáních s mládeží jsem seděla snad od svých pěti let. Přikrytá tátovým sakem, za doprovodu jeho kytary a zpěvu několika ústředních písní – Díky za každé nové ráno, My to vyhrajem a Muž moudrý stavěl dům svůj dům na skále, jsem podřimovala. Probrat mě dokázal pouze hlas mé první velké lásky, Manfreda Gížy. Konfirmační cvičení a nedělní školu jsem brala jako povinnost. Kluci v mojí věkové kategorii mě nezajímali. Ze všeho nejraději jsem měla pastorační návštěvy, na které mě táta občas brával s sebou. Z nich jsem se nikdy nevraceli s prázdnou. Pravidelně to byla domácí vajíčka a domácí nudle od paní Podracké. Cukrátka v rozdělaném pytlíku, bohužel z většiny snědená, od paní Vápnicové. A pravidelná velkorysá porce zabíjačky od Coufalů. To, co jsem vnímala nejvíce byl tátův laskavý a naslouchající způsob komunikace s těmi lidmi. Velmi záhy jsem pochopila, že křesťanství je hlavně o všeobjímající lásce, a tak jsem ji po svém pomáhla tátovi šířit. Vždycky, když nebyl nikdo doma, postavila jsem se do otevřeného okna farní kanceláře nasměrovaného do ulice sociálně slabých spoluobčanů a z plna hrdla křičela: „Fuligáni mějte se s holkama rádi.“ Moje neintenzivnější vzpomínky se vážou právě k Chodovu u Karlových Varů, kde naše rodina strávila léta od 1960-1969.
Evangelická fara se nacházela mezi „naším“ kostelem a katolickým kostelem s přilehlým hřbitovem. Z kuchyňských oken jsem tedy pozorovala dění kolem evangelického kostela a ze záchodového okna na druhé straně domu sledovala především katolické pohřby. S netrpělivým očekávánim jsem vyhlížela, kdy se opět bude řadit nějaký smuteční průvod. Když ta chvíle nastala, hodila jsem na sebe sváteční šaty, do ruky si vzala vyžehlený kapesník a pospíchala za smutečními hosty. Kráčela jsem úplně vepředu s rodinou. Nad hrobem jsem stále těsně vedle katolického kněze a hlasitě vzlykala do kapesníku. Na rakev jsem házela hlínu hned po faráři a také ho následovala s kondolencí. Tyhle chvíle pro mne měly zvláštní kouzlo.
Jako dítě jsem netušila, že otec byl původně katolíkem a že se od třinácti let chtěl stát katolickým knězem. Ani to, že vlivem válečných událostí se jeho osobní víra v Boha zhroutila a s římsko-katolickou církví se rozešel.
K chodovské farnosti patřila kazatelská stanice Nová Role. Fyzicky to byla jedna velká seknice u Coufalů na statku, jejíž neopakovatelnou atmosféru tvořila směsice vůní mátového čaje, třené bábovky a čuníků ubytovaných v nedalekém chlívku. Tenhle zážitek zůstal dodnes vrytý do mé paměti a teprve nedávno, když jsem četla knihu Mladý muž Luther od Erika H. Eriksona, jsem objevila proč.
Pro Luthera byla údajně modelem spasení a vykoupení právě svině. V Eriksonově textu se uvádí, že kontroverzní Luther byl na svině zatížený a že byly jedním z konstituujících elementů jeho identity. Lidovou až vulgární mluvou občas kořenil svá kázání s cílem přiblížit přednáboženský stav mysli a lidský úděl před příchodem Krista. “Svině polehává na hnoji či v chlívu jako na měkkém loži. Spokojeně odpočívá, jemně chrochtá, sladce spí, nebojí se krále ani pána, smrti ani pekla, ani ďábla ani božího hněvu, žije bez starostí, ani neví kde roste jetel. A i kdyby přijel turecký sultán ve vší zbroji, nezdá mu tu nejmenší poctu…a když nakonec přikvačí řezník, myslí si, že ji škrábe dřevem…svině totiž nepozřela jablko, které nás zkažené smrtelníky naučilo rozpoznávat mezi dobrým a špatným.”
Všechno není jen černé nebo bílé, někdy platí obojí současně.
Do mého života se nesmazatelně zapsali “němečtí” Slezané, kteří se vlivem poválečného rozdělení ocitli v Československu. Tvořili většinu chodovského sboru. Otec, kterého stála druhá světová válka dočasně víru v Boha, se stal najednou pastýřem rodinám mužů, kteří sloužili ve Wehrmachtu nebo v jiných složkách německých branných sil.
Já padla láskou na dvě válečné vdovy; kostelnici Trudu Slezákovou a její matku, “babičku” Krejčovou. Ženy byly našimi bezprostředními sousedkami. Bydlely v domě těsně spojeném s farou a já nepromeškala žádnou volnou chvilku, kterou bych s nimi mohla strávit. V rodině, kde ty dvě ženy pečovaly ještě o starého válečného invalidu, tchána Trudy, vládl zcela jiný duch. Německý. Charakterizovala bych ho slovy - poslušnost, pokora, zbožnost. Často jsem chodila ke Slezákům na večeři. Mátový čaj a chleba se sádlem pro mne byly bezkonkureční. Když řekla Trůda: “Magduš, dnes dělám k obědu kluzky (speciální bramborové knedlíky s takovou hnědou německou omáčkou), seděla jsem u ní v kuchyni už od deseti. Nejvzácnější chvíle pro mne nastávaly, když jsem u Slezáků mohla být přes noc. To bylo v situacích, kdy rodiče museli někam pracovně odjet. Spala jsem s oběma ženami v pokoji a s pohnutím všech smyslů sledovala, jak se ukládají ke spánku. Rozpouštějí své téměř ke kotníkům dlouhé vlasy a po shasnutí světla poklekají k tichým modlitbám.
Moje hluboké přátelství s nimi přerušilo v druhé polovině šedesátých let jejich dobrovolné přesídlení do Západního Německa. Přidaly se k početné skupině věřících, které k tátovu velkému zklamání opustili chodovský sbor. Buď se nejprve připojili k nejdeckým letničním křesťanům a poté odešli do Německa. Anebo se vystěhovali rovnou a k letničním se přidali až tam. To byl případ Trudy, která následovala svého syna Richarda, kazatele a vedoucího letničního sboru v Schondorfu. Trudu jsem navštívila v roce 1979 během své samostatné svatební cesty po Západním Německu. (Manžel Martin nedostal výjezdní doložku.) Od Trudy i od všech těch chodovských odštěpenců se mi dostalo toho nejvřelejšího přijetí, jaké si člověk vůbec dokáže představit. Mělo to ale jednu podmínku, o které mi Truda naštěstí řekla předem: “Magduš, během bohoslužeb budeš muset klečet a dělat všechno to, co oni.”
K letníčnímu/charismatickému hnutí respektive církvi, jsem se dostala v dospělosti v Jižní Africe a teprve tam jsem pochopila, proč táta s těmi lidmi měl tak velký problém. Jejich nesmiřitelnost vůči jinému pojetí víry pro něj byla stejně nepřijatená jako neomylnost papeže.
Samostatnou kapitolou v mém dětství byl “náš” kostel. Byla jsem fascinovaná zvoníkem Adolfem Radiměrským, který svým hrbem, malou postavou a divokým houpáním se na zvonovém laně vtahujícím ho vysoko do otevřené věžní konstrukce, připomínal Quasiomoda od Matky Boží. Moje místo při nedělních bohoslužbách bylo o patro níž na kruchtě, kde máma hrála na varhany. Pobíhala jsem kolem ní a nadšeně zpívala evengelické písně.
Moje nejmilejší byly: “Zda křesťanem chceš býti v mladosti?:/ Či mníš, že lepší štěstí bez Boha Ti bude kvésti? Nedej se tím klamem svésti v mladosti.”
A druhá: “Buď tobě sláva, jenž jsi z mrtvých vstal! Smrt již nemá práva, vítěz tys a král! Jasný jako plamen anděl sestoupil, odvalen je kámen, prázdný hrob tu zbyl”.
Tátu jsem sledovala z kruchty jako z ptačí perspektivy. Kázání “poslouchala jedním uchem” a nemohla se dočkat závěrečné písně. Na začátku poslední sloky jsem seběhla ze schodů k východu kostela, kam táta směřoval ve svém černém taláru od oltáře také. Postavila jsem se vedle něj, abych mohla být součástí toho neděního loučení podáním ruky každému člověku a pronesením pár povzbudivých slov na jeho adresu.
Loučení byl můj velký problém, a tak jsem asi měla potřebu se v tomto ohledu průběžně zocelovat. Jako dítě jsem si stále dokola zpívala Valčík na rozloučenou: “Proč s tím se máme rozloučit, co každý z nás má rád, proč s tím se máme rozejít bez víry na návrat. To není, není loučení, byť chvěl se nám i hlas, jsme spolu pevně spojeni a sejdeme se zas."
S otcem definitivně odešlo i mé (ne)konečné dětství. Moje křehká identita zakleslá v otázkách víry do té jeho se rozpadla. Teď jsem nucena stárnout a dospívat zároveň. Příslib pocitu integrity na stáří se logicky vzdaluje a naivní představa, že snad někdy naplním otcův odkaz, bere za své.
Poznámka č.1: V devadesátých letech minulého století jsem postavila velký dům. Svou architekturou připomínal kostel, jehož návštěvy se z mého života postupně vytratily. Tehdy jsem byla inspirovaná Knihou o duši Thomase Moora: “Můžeme chodit do kostela, abychom byli v přítomnosti posvátného, poučili se a nechali tou přítomností ovlivnit své životy. Nebo je možné vidět symbolicky posvátnou dimenzi každodenního života”. V takovém pojetí, jak jsem porozuměla, je náboženství uměním paměti, jednou z možností, pro některé zřejmě více uspokojující, jak si uvědomit posvátnost každého prožitého dne, každé živé bytosti i všeho neživého, co nás obklopuje a všeho, co děláme.
Poznámka č.2: Některá fakta jsou převzata z tátovy knihy Cestou necestou.