Když jsem studovala v Ateliéru arteterapie na Jihočeské univerzitě(2012-2015), učarovala mi výtvarná metoda akčního či vymývaného akvarelu tzv.smejváku. Zjednodušeně spočívá v tom, že opakovaným nanášením, zasycháním a odmýváním akvarelových barev se postupně zjevují tvary vybízející k doplnění. (Podrobně v knize Arteterapie v souvislostech, Marie Lhotové a Evžena Perouta). Jelikož jsem byla ale do doby studia arteterapie naprosto nepolíbená dějinami umění a hlavně tradičními technikami, domnívala jsem se, že to byl patent školy. Později, když jsem v praxi mnoho let pracovala právě s touto, nejrůznějším okolnostem přizpůsobenou metodou, dostala jsem se k textu, který mě uvedl do obrazu, a tak bych vám z něj něco ráda přiblížila.
Už Leonardo da Vinci (1452-1519) nabádal své žáky, aby se nechávali inspirovat nečistotami na zdech, rýhami na kamenech apod. Vybízel je, aby hledali náhodné skvrny/fleky a jich využívali pro své obrazy. V takových často podivných nahodilostech je totiž možné spatřovat krajinu, mraky, lidské tváře, zvířata apod. Svět kolem nás je depositářem nekonečného množství “polotovarů” a na nás je, jak je ve své tvorbě dokážeme využít. Psychologie má pro naši vbudovanou schopnost dotvářet vnímané neurčité nebo nezřetelné podněty ve smysluplné obrazy označení pareidolie.
Více než sedm let pracuji s dnes již třicetiletou ženou ve středním věku Zuzanou (dg. atypický autismus), která si na mně metodu dotváření obrazů z fleků doslova vyžádala. Jednou u mne zahlédla čtvrtku pokrytou různými skvrnami a s jásotem vykřikla vidím, vidím… Od té doby jednoznačně preferuje tuhle metodu, pomocí níž a ve SPOLU-práci se mnou vytvořila již desítky obrazů. Zuzana má velkou představivost, která se neprojevuje při spontánním malování. To ji zahání k výtvarné stereotypii. Jakmile ale vycházíme ze skvrny, zavádí mě Zuzana do svých fantazijních světů.
Leonardovy myšlenky se začaly kultivovat až v osmnáctém století. Jistý britský malíř Alexander Cozens dělal mokrým štětcem namočeným v inkoustu skvrny na papířě a studenty instruoval, aby z toho vytvářeli krajiny. Ne každý je schopen z fleků něco srozumitelného vytvořit. Když se to některým z Cozensových žáků nedařilo, mistrovskou rukou sám proměňoval jejich pokusy v moře, jezera, skály, různé výběžky, mysy, lodě, stromy, figury apod. Cozens preferoval poetickou imaginaci před otrockou imitací! Někteří kritici techniku označovali za dětskou nebo Cozense považovali za šarlatána. Spatřovali v takovém přístupu k umění duchařinu. Cozens argumentoval tím, že technika je nápomocná jednak při výtvarných začátcích, a pak také dokáže odhalit skrytého génia.
Cozens ve skvrnách viděl krajinu a své žáky měl k tomu, aby ji tam viděli také. Jiní lidé ve skvrnách viděli ovšem jiné věci. Např. Justinus Kerner lékař a básník vytvářel z fleků strašidelné až pekelné tvary. Později papír ještě překládal, aby získal symetrickou formu. Nakonec vytvořil groteskní veršovaný bestiář Klecksographien (1890). Kerner věřil, že obrázky k němu přicházejí z podsvětí, takže většinou ve skvrnách viděl kostry, lebky, démony, netopýry, okřídlená monstra a různé haloweenské formy. Podle něj symbolizovaly memento mori. Kerner byl spiritista.
Během studia v Ateliéru arteterapie mě technika vycházející ze skvrn vedla podobným směrem jako Justina Kernera, což mělo za následek, že ve vztahu k mé osobě, docházelo stále dokola ke zvažování nejrůznějších psychiatrických diagnóz. Tehdy jsem si řekla, že pokud se někdy budu věnovat arteterapii, tak nikdy ne interpretačně. Nehledám ve výtvarné produkci klientů patologii, kterou bych se pokoušela odstraňovat. Nechci je přizpůsobovat nějakému většinovému vidění a prožívání světa. Mně zajímá jejich vidění. Společně se pokoušíme naše světy integrovat do nějakých soudržných celků. Konečné výtvory jsou autentickým vyjádřením naší vzájemné interakce.
Nikdy jsem se nedokázala plně ztotožnit s pojetím Ateliéru arteterapie, kdy “arteterapeutovou snahou je dospět ke kompozičně a barevně vyváženému artefaktu, který je poměrně realistický a figurativní, nejlépe iluzivní, díky uvolněné lineární, barevné a vzdušné perspektivě”. (Lhotová, Perout, str. 56 2018). Ateliér arteteterapie se vlastně choval tak trochu jako malíř Cozens. Očekávalo se, že studenti arteterapie ve skvrnách uvidí to, co jejich učitelé a budou schopni skvrny dokončovat požadovaným způsobem. Co nějak vybočovalo, nebylo akceptovatelné.(Teoretické studium bylo po celé tři roky kombinované se sebepoznávacím výcvikem).
Asi ne každý ví, že i spisovatel Victor Hugo se nadšeně věnoval skvrnám. Vytvářel sofistikované inkoustové kresby pro soukromé využití nebo pro pobavení nejbližších přátel. Většina jich pochází z období kdy žil v exilu na Channel Island (1851-1870). Zobrazovaly vraky lodí, šibenice, strašidelné krajiny, tajemné hrady, rozpadající se města apod. Jeho přítel Philippe Burty o něm říkal, že se mu hodilo všechno. Jakoukoliv skvrnu či flek dokázal proměnit v obraz. Papíry s kresbami také různě překládal. Surrealisté oceňovali Hugovo výtvarné umění na rozdíl od jeho spisovatelské sentimentality. André Breton, zakladatel a hlavní teoretik surrealismu o něm řekl: „Victor Hugo is a Surrealist when he is not stupid“. Picasso vlastnil několik jeho vzrušujících kreací. Některé Hugovy práce ovlivnily rozvoj surrealistického automatismu. Nicméně Breton rozlišoval mezi surrealistickým automatismem a rodícím se Cozensovým romantismem, a také mezi čistým surrealismem a až udivující Hugovou naivitou, jak se uvádí. Hugo podobně jako Kerner našel ale zálibu v gotických fantasmagoriích.
V roce 2018 vyšla kniha Stones to Stains: The Drawings of Victor Hugo.
André Mason tvořil v transu. Dnes bychom řekli, že trpěl posttraumatickou poruchou (následek válečné zkušenosti). Měl obsedantní zálibu ve zraněních a zmrzačeních. Mnoho jeho prací mělo též erotický náboj. O svých obrazech z nevědomí říkal, že jsou zahanbující, znepokojující a že se o nich nedá mluvit.
Když psal Sigmund Freud dopis (1882) své budoucí ženě M.B., dvacet let před vydáním knihy The Psychopathology of Everyday Life, omlouval se jí zato, že mu vyklouzlo pero a vytvořilo znaky, ze kterých by neměla nic vyvozovat.
V roce 1921 přichází s inkoustovými skvrnami švýcarský psycholog Hermann Rorschach. (Kniha Psychodiagnostik). Inspirovaný Kernerem a Freudem ukazuje pacientům sadu symetrických inkoustových skvrn vyvolávajících volné asociace. Ptá se, co v obrázcích lidé vidí a na základě jejich odpovědí je diagnostikuje.
V mládí jsem byla i já testovaná Rorschachovým testem. Až po letech jsem se dozvěděla, že v mých odpovědích údajně bylo hodně patologie.
Rorschachův projektivní a světově nejznámější test byl neúspěšně použit jeho následovníky během norimberského procesu. Přestože test má své kritiky a je některými označován jako psychologický nástroj minulosti, dodnes je využíván zejména v diagnostice schizofrenie.
V roce 1935 si Marcel Duchamp, francouzský výtvarník bere, obrazně řečeno, techniku skvrny, která se etablovala v lékařských kruzích, zpět do oblasti výtvarna. Vytvořil obálku pro surrealistický magazín Minotaur. Podle George Grosze, německého malíře spojovaného s berlínským Dada se skvrna stala indexem osobnosti a kardiogramem nevědomí. Skvrnou se zabývali dadaisté, expresionisté aj. Ani Andy Warhola nenechala Rorschachova skvrna v klidu. Další umělci, jako např. Cornelia Parker ji dávali erotický až pornografický náboj. Abstraktní expresionisté ji používali jako dekoraci. Jako krajku.
Umění náhody se stalo projevem modernity. Výroba náhody klíčovou komponentou moderního umění. Francis Bacon vyléval barvu na plátno a doufal, že se tam zjeví nějaký portrét. Sigmar Polke obrazy poléval, hýbal stolem pod nimi jako při spirituální seanci a rukou se jich třeba vůbec nedotýkal. Všechny popsané a podobné výtvarné projevy charakterizuje napětí mezi záměrem a náhodou. I když skvrna a její interpretace vyvolávala během historie bouřlivé debaty, projekce "smysluplného" obsahu do zdánlivě nesmyslné skvrny se stala základem umění.
V arteterapii bych se bez skvrny jen těžko obešla!
Poznámka: U nás se tímto přístupem zabýval např. grafik Vladimír Boudník. Nedávno o skvrně pěkně hovořila akademická malířka Veronika Holcová.