31.1. 2019 jsem ukončila docela velkou retrospektivní výstavu obrazů SPOLU, vytvořených s klienty denního stacionáře Stéblo v Boroticích. Během dvaceti dní výstavu shlédlo v galerii Ambit, v Klášteře františkánů v Praze, na 260 návštěvníků. Některým mým přátelům bylo líto, že nepřišlo více lidí. Snažili se mě poučit, jak efektivněji realizovat PR. Udělala jsem, co bylo v mých silách. V dostatečném předstihu jsem obeslala veškerá média, která by mohla, v mnoha případech i měla o výstavě informovat. Bohužel se tak stalo pouze v jediném případě. Z vlastní iniciativy o výstavě informovaly Otevřené noviny.
Největší otazníky si dělám nad veřejnoprávními médii. Divím se, že je takové prospěšné občanské aktivity vůbec nezajímají. Obeslala jsem též více než stovku škol. Navštívil nás desetičlenný fotografický kroužek. V této souvislosti je možná dobré zmínit, že jsem byla na všechno sama. Pět let jsem s klienty pracovala dobrovolnicky a také výtvarné aktivity částečně sponzorovala. Byl to experiment, pro který jsem se svobodně rozhodla i s vědomím, že spolek Stéblo neměl a nemá prakticky žádné finanční prostředky na takové inovativní výtvarné počínání. O jakémkoliv systematicky organizovaném PR jsem si tedy mohla nechat jen zdát.
Odborníky na sociální služby jsem byla poučena, že kreativní malování/tvoření vlastně nezapadá do systému poskytování sociálních služeb. Ten je orientovaný zejména na ergoterapii, která má za úkol příspívat do rozpočtu organizace generováním finančních prostředků za prodej výrobků vytvářených v chráněných dílnách. Zní to logicky, má to ale jeden háček. Nejednou jsem byla svědkem situace, kdy musí být vyrobeno něco na čas. Terepauti pak padají doslova na ústa, aby vše stihli v termínu a klienti, kteří samozřejmě tempu nestačí, jen nečinně přihlížejí. Celá věc se trochu míjí účinkem. Ten, pro koho je ergoterapie určená - klient, nakonec vypadává ze hry! To, co popisuji není zdaleka jen problém Stébla. Lidé z jiných organizací mi potvrdili, že je to v podstatě běžná praxe.
Cílem téhle (od roku 2017) již osmé výstavy obrazů vytvořených s klienty denního stacionáře Stéblo bylo představit veřejnosti a zainteresovaným subjektům záměr zřízení kreativního komunitního centra v Dobříši, primárně zaměřeného na lidi se speciálními vzdělávacími potřebami a důchodce – dvě snad nejvíce marginalizované sociální skupiny. Moje práce s klienty Stébla totiž jednoznačně potvrdila mé dlouhodobé přesvědčení a sice, že nám lidem je vrozená bytostná potřeba projevovat se a vyjadřovat jak slovem, tak obrazem.
Pro systematické uvolňování kreativní energie jsou ovšem zapotřebí finance, odpovídající prostor, čas a hlavně člověk, který ví jak na to. (Ne)omezené experimentování s možností chybování jsou zásadními podmínkami úspěchu. Cílem takovéhle inovativně-kreativní, často kolektivní výtvarné činnosti není primárně esteticky hodnotné výtvarné dílo neuroticky hledající svého kupce. To vzniká jen jako vedlejší produkt, jakoby mimochodem. Hlavním smyslem je obohacení verbální mezilidské komunikace a nebojím se říct, že i její pročištění skrze autentická a naprosto nevykalkulovaná díla lidí, o kterých často ani nevíme, že existují, natož, že něco tvoří. Práce s těmito lidmi je mimořádně náročná a energii konzumující. Jediná možnost jak nevyhořet je pustit se do tvorby společně s nimi a obětovat své individuální výtvarné ambice a estetické nároky ve prospěch (ne)dokonalého celku.
Mimořádně pozitivní hodnocení výstavy SPOLU mě nabilo novou energií. Trochu jsem se bála, že relativně nízkou účastí zklamu bratry františkány, kteří dali zelenou právě mému projektu. Nestalo se. Naopak! Těšili by se, kdybych se opět za rok vrátila s nějakým dalším bohulibým projektem. Pokud máte někdo nějaký nápad na pokračování projektu v duchu SPOLU, kontaktujte mě.
Mé další blogy: https://westman.blog.idnes.cz/