Dočítám silný příběh Jeana Vaniera, zakladatele komunity Archa a sleduji jak rezonuje s pocity a dojmy, které ve mně přetrvávají po nedávném týdenním pobytu v komunitě
L´ARCHE Benediktus na Vysočině.
“Komunita Archa je jedním z nejchudších míst na zemi, protože naši lidé jsou chudí. Je to místo bolesti, protože se na ní Archa zakládá: celá realita této komunity spočívá v tom, že přijímáme lidi trápené bolestí z toho, že je druzí odmítají a opouštějí”. (Vanier, 2016, str. 159)
Nejsem člověk, který by věci ve svém životě nějak úzkostlivě plánoval s cílem dosáhnout vytyčeného cíle. Spíše je nechávám k sobě přicházet. Jakmile ale v něčem zavětřím hlubší smysl, jdu za tím... Kdybych příliš kalkulovala (myšleno i doslovně), nikdy bych neodjela například do Jižní Afriky (2004-2007), kde jsem pracovala jako dobrovolnice v Zululand Hospice.
V Čechách mé dobrovolnictví pokračovalo v denním stacionáři Stéblo v Boroticích. Dodnes se tam věnuji kreativnímu malování s různě hendikepovanými klienty. Zkušenosti z této práce a hlavně její výsledky mi otevřely, kromě jiného, dveře Kláštera františkánů. V prostorách Galerie Ambit v centru Prahy jsem v minulém roce uspořádala výstavu obrazů vytvořených s klienty Stébla. V lednu 2020 se do Ambitu vracím. Tentokrát se třemi dalšími subjekty, z nichž jeden je právě L´ARCHE Benediktus.
O komunitě L´ARCHE Benediktus jsem se dozvěděla od své dlouholeté přítelkyně a podporovatelky zmíněného projektu, Hany Macháčkové. Den D nastal, když jsme s Hankou obě působiště Benediktu – domeček Chotěboř a areál Modletín navštívily. Moje neskrývané nadšení bylo “po zásluze” odměněné pozváním Radky Jindrové, zástupkyně komunity, k týdennímu pracovnímu pobytu, při kterém bych s děckama (tak jsou nazýváni klienti komunity) malovala. Modletín mě vrátil do minulosti, na dvě místa nezapomenutelně svázaná s různými fázemi mého života.
Překrásná roubenka, kterou jsem dostala k dispozici pro sebe a výtvarné aktivity s děckama, mi připomínala prázdninové pobyty v Jižní Africe. A to jak svým vnitřním mimořádně vkusným a přitom jednoduchým až prostým stylem, tak také svým zasazením do krajiny tzv. Bohem políbené. Genius Loci je nepochybně to první, co člověku naskočí při vstupu do "pohádkového" areálu Modletín.
Pocit, že jsem jako v Jižní Africe ve mně vyvolal další intenzivní vzpomínky, konkrétně na mé působení v Zululand Hospice. Každý nový pracovní den tam začínal krátkou bohoslužbou. Modletínský ranní rituál mi tak znovu připomněl jak moc chybí, v našem celkovém společenském nastavení, spirituální dimenze. Přečtení biblického či jiného textu k zamyšlení následované modlitbami jednotlivých lidí; děcek a asistentů, vdechovalo těm společným chvílím posvátnost. Jean Vanier říká: “Někteří lidé objeví, že je postížení mohou přivést k Bohu. Postížení lidé jsou pro úplnost těla, celého lidstva, nezbytní”. (Vanier, 2016, str. 57). Když někoho slyším mluvit o úplnosti těla..., hned mi naskočí kontemplativní/trapistické řády a skutečně Jean Vanier celibátní laik věří, že komunita Archa se rozrůstá díky členům těchto řádů, kteří ji drží svými modlitbami. Tomu rozumím. Já navíc cítím, že přítomnost těchto lidí v mém životě je jakýmsi lakmusovým papírkem nebo-li věrohodným ukazatelem toho, co jsem vlastně za člověka.
Pevně ukotvené společenství stolu v komunitě L´ARCHE Benediktus se váže k jednomu z mých nejsilnějších dětských zážitků, k pobytu v ekumenické komunitě řádových bratří v Taizé. Velký stůl, dobré lehké jídlo a víno, zajímavé diskuze. Vše v nenásilné, uvolněné atmosféře. Na téhle tradici, která mi vždycky dávala a dává pocit rodinnné blízkosti jsem vyrostla a snažila se ji předat svým dětem. “Společně stolovat znamená v biblickém vidění stát se přáteli, uzavřít smlouvu, stát se druhému bratrem nebo sestrou”. (Vanier, 2016, str. 125)
Ve všem svém lidském pachtění a konání hledám (ne)únavně krásu. Nedávno mi jeden blízký člověk poslal fotografie svých dětí, které jsem popsala jako krásné. Dostalo se mi odpovědi, že pro dotyčného je nejdůležitější, že děti mají dobrá srdce. Tehdy jsem si uvědomila, jak zúženě dnes pojem krásy vnímáme. Jsme v podstatě zaměřeni jen na krásný (dokonalý) zevnějšek. To je ovšem krása, která oslovuje pouze do chvíle než je zreflektovaná. Pak jakoby ztrácí svůj skrytý obsah a stává se jen prázdnou skořápkou, bohužel často využívanou k manipulaci okolí. U lidí s mentálním postižením je to jinak. Já v nich tu opravdovou krásu, kterou mnoho lidí nezachytí vidím a skrze jejich výtvarné vyjádření, ji jako porodní bába, pomáhám na svět. Při výtvarné práci s touto skupinou klientů/děcek neusiluju primárně o vytvoření nějakého geniálního uměleckého díla či rozpoznání a rozvíjení individuálního talentu s cílem “vyrobit” z dotyčného malíře. Jde mi především o (neverbální) navázaní vztahu s druhým člověkem a jeho rozvíjení. Postupně docházím k podobnému objevu, jaký popisuje ve své knize Krása lidskosti Jean Vanier a sice: “Že jsme uzdravováni chudými a slabými, že jsme jimi proměňováni, pokud s nimi vstoupíme do vztahu...a že postižení lidé mohou být v našem strašlivě rozděleném světě zdrojem pokoje a jednoty – za předpokladu, že jsme ochotni jim naslouchat, následovat je a sdílet s nimi svůj život. (Vanier, 2016, str. 10, 103). Já od všech těch lidí dostávám daleko víc než sama dávám. Frekvenci setkávání s nimi si dávkuji. Dobře si uvědomuji, že lidem kteří s nimi dobrovolně spojili své životy, byť někdy třeba jen na čas, nesahám ani po kotníky.
Závěrem svého malého ohlédnutí za mimořádně cennou, obohacující, ale i trochu zneklidňující zkušeností, bych chtěla upřímně poděkovat celé komunitě L´ARCHE Benediktus Modletín za vřelé přijetí a živý zájem o mou práci. Děckám Danovi, Dominikovi, Františkovi, Haničce, Jirkovi, Lydii, Vláďovi, asistence Lídě a synovi paní Radky, Matu, bych chtěla ještě speciálně poděkovat za nefalšované nadšení, které projevovali během naší výtvarné SPOLU-práce.
Použitá literatura:
Jean Vanier, Krása lidskosti, Karmelitánské nakladatelství 2016