V současné době se věnuji výtvarné metodě inspirované metodou Margaret Naumburg. Pojmenovala jsem ji metoda D-Dům/Domov) a používám ji paralelně s metodou Triangl.
Triangl je zaměřený na kolektivní malování a metoda D na individuální. Mohou se ale dobře kombinovat.
Metodu D mám již rozpracovanou s několika klienty, ale ráda bych ji představila na obrazech dvou desetiletých dívek, které mě překvapily až nečekanou rozdílností.
Děvčata pracovala v mé přítomnosti samostatně, každá ve svém domácím prostředí. Sociálním statusem se nacházejí na opačných pólech, jsou tedy vystavené rozdílným podnětům. Evička chodí do speciální školy, údajně se jí nechce učit a Mia je cílevědomá sportovně založená jedničkářka. Evička je z malé vesničky, z malého bytu, ve kterém se tísní více příbuzných. Mia z Prahy z prostorného domu s velkou zahradou, kde také žije hodně příbuzných.
Zadání dostala obě děvčata stejné: 25 sekund nezvednout tužku z papíru a dělat pravoúhlé čáry; čtverce, obdélníky jedním tahem. Mohou se jakkoliv protínat. Potom se na síť čar podívat ze všech možných úhlů pohledu, točit si papír v ruce a vytvořit z toho jakoukoliv technikou dům/domov, ve kterém člověk žije, chtěl by žít nebo jako architekt navrhuje dům pro někoho jiného. Může malovat jak exteriér tak interiér.Dům by měl být zasazen do nějakého prostředí.
Evička: Nadšeně se pouští do práce. Aniž bych ji vyzvala, po celou dobu svou práci komentuje. Vedeme nad obrázkem rozhovor. Kreslí interiér a exteriér současně. Chce v obrázku dát prostor všem členům celé své rozšířené rodiny. Když je práce tužkou hotova, bavíme se o barvách. Pro komíny volí Evička černou barvu kouře. Poznamenávám, že kouř vždycky nemusí být černý. Evička reaguje, že když se v kamnech pálí špatné věci, tak černý je. Pak jdeme z leva. Maluje postupně pokoje jednotlivých členů. V obýváků, kde je stůl vzniká prázdné místo na stěně. Říkám ji, že by tam mohla umístit třeba nějaký pěkný obrázek. Má hned jasno. Umístí tam dědečka s fousama, kterého nikdy nezažila, jen o něm slyšela vyprávět, že byl moc hodný. Evička se zdá být ponořená do práce, ale stihne sledovat svého ročního bratříčka a upozornit matku, že jde do koupelny, aby na něj dala pozor. Pak se přes jednotlivé pokoje promalovává do botníku, kam kreslí jako označení jednu botu na vysokém podpatku. Skoro nakonec umístí na budovu okna. Kůlně s dřevěnými dveřmi ho odmítá udělat. V obrázku vzniká proluka, tak se Evičky ptám, jestli se tam jako autorka nechce namalovat. Namaluje se oblečná v zelené sprše. To černé kolečko na její hlavě je prý mozek. Chtěla si nakreslit vlasy, ale nějak jsme to zamluvily a pak na to zapomněly. Na poslední chvíli postavila Evička k několika pokojům schody. Na úplný závěr chtěla ozdobit dům ukrajinskou vlajkou, ale nemohla pro ni najít vhodné místo. Domluvily jsme se, že téma s ukrajinskou vlajkou necháme na příště. S Evičkou jsme pracovaly 90 min. akvarelovými pastelkami, takže to šlo pomaleji. Pozadí domu oblohu a jarní trávu jsem dodělávala podle jejích instrukcí doma vodovkami. Také jsem ji rozmyla akvarelové pastelky.
Mia: Chodí na malování. Moc se jí do práce se mnou nechtělo, nevěděla, co ji čeká. Nakonec svolila. Dlouho nepřemýšlela o síti čar, které vytvořila a hned malovala temperovými barvami jejichž výběr byl velmi omezen, protože většina byla suchá. Svou práci též komentovala. Malovala sto let starý dům bez oken porostlý pichlavou zelení. V domě je poklad – jeden bilión korun, ke kterému se nikdo nemůže dostat. Je tam krev, protože už se někdo popíchal, jak se poklad pokoušel získat. Mia namalovala na dům žebřík, ale říká, že ani po něm se tam nikdo nedostane, že jen ona ví, jak se k pokladu dostat. A kdo spadne do toho černého jezera, ten se utopí. Mia pracovala cca 40 min.
Obě devčata malovala zcela spontánně a radostně. U Evičky převládala sociální citlivost. Bylo u ní patrné úzké sepětí s každodenní realitou. Mia se ponořila do svého fantazijního světa a neviděla neslyšela. Tak mě napadlo, jak by asi reagovala na obraz Mii tradiční učitelka výtvarné výchovy.
Napadá vás k tomu něco?