Výtvarná metoda/"hra" Triangl je jedním z výstupů mého několikaletého působení v oblasti výtvarné tvorby nejen s mentálně hendikepovanými klienty. Zformulovala jsem ji během výstavy obrazů SPOLU (leden 2020, Galerii Ambit - Klášter františkánů). Myslím, že se mi poprvé skutečně podařilo, díky komentovaným prohlídkám, nadchnout mnohé návštěvníky pro pojetí kolektivní tvorby. To se mi pak stalo hlavním impulzem posunout celou myšlenku dál.
Ve správný čas se mi také dostala do ruky knížka Arno Sterna Malování jako hra a přirozená stopa (2019). Autor nás vrací ke hravému dětskému projevu, který (nejen podle něj) je často ve fázi raného dětství násilně přerušen a dítě je dospělými vedeno k tomu, aby se přizpůsobilo očekávání a představám druhých. „Jednou vedle mne seděl ve vlaku na matčině klíně malý chlapec, se sešitem na stolku...Fialovou pastelkou kreslil svislé čáry. Matka to ale tak nechtěla. Něco mu předkreslila: velké čtverce, jako okna vozu, na který ukazovala. Chtěla také chlapci vést ruku, aby nevznikaly jen tyto čáry. Nechal si to líbit, nekřičel, nevrtěl se. Matka zdánlivě prosadila svou. Ale pak už byla unavená, a ještě ani neodtáhla ruku, už si nalistoval další stránku, na kterou nakreslil spoustu čar, přikreslil jich ještě několik, a tak pro sebe zachránil něco ze svého potěšení ze hry, ze svého volného prostoru“. (Stern, str. 14,15).
Myslím, že nebudu daleko od pravdy, když řeknu, že zkušenosti rodičů s výzdobou mateřských školek zrcadlících pojetí výtvarné výchovy v nich, jsou spíše rozpačité. Tady vidím začátek problému, který se později projevuje s podstatně většími škodami na dětské psychice. Vzpomeňme nedávný celospolečensky přetřásaný případ devítileté Medy, která dostala čtyřku za obrázek hada jen proto, že se jedné paní učitelce nelíbil. Nezapomeňme však, že dotyčná paní učitelka výtvarné výchovy stejně jako shora zmíněná matka a všechny jim podobné bytosti, byly nějakým způsobem vychovávané, vzdělávané a formované převažujícími vlivy sociálního prostředí. Slovy Karla Čapka byly ubity školskou rutinou, usmrcujícím akademismem, trapnými stylizacemi a trýznivými kopiemi výseků přírody. Takoví lidé pak jen dál předávají, co bylo předáno jim. Obvykle se nestávají nositely potřebné změny. K té může dojít jedině přetnutím tzv. transgeneračního přenosu!
Kladu si otázku proč se transgeneračně nepřenášela například reforma kreslířského vyučování na obecných školách vypracovaná učitelem Ladislavem Švarcem, jehož cílem nebylo vychovávat z dětí korektní kreslíře, ale vnitřně bohaté lidi. Byl dokonce proti zvláštním hodinám kreslení, chtěl aby se dítě mohlo výtvarně projevovat, kdykoliv ucítí potřebu. A hlavně žádné známkování! Dílo duše se přece nedá známkovat!! Jak vidno i my máme svého Arno Sterna, jen je třeba ho oprášit. To Karel Čapek mě přivedl k Ladislavu Švarcovi a on ještě doplnil Švarcovu školskou reformu o technické kreslení, elementární geometrii a řemeslnou výrobu, ovšem zdůrazňoval, aby se tato dvě zaměření v žádném případě neslučovala. Přece umělecký talent a manuální zručnost jsou dvě různé věci.
Já bych začala hned od první třídy s dějinami umění a paralelně s malováním bez jakéhokoliv vedení učitelů. Umožnilo by to jednak sledovat v čase, jak se v takto uvolněném režimu bude dětská tvorba proměňovat a (ne)reagovat na teoretický předmět výtvarnou výchovu. Ale hlavně a to je, z mého pohledu nejdůležitější, kanál pro "vyvěrání" našeho spontánního výtvarného projevu na povrch by zůstal průchodný. Bez toho je totiž nemyslitelný jakýkoliv rozvoj lidské kreativity.
Arno Stern vypracoval celý pozoruhodný systém k tomu, aby si dítě svou hravou spontanaitu podrželo po celý život a těm, kdo ji v sobě dlouhodobě potlačovali ji pomáhá znovu křísit. Je pravda, že jeho metoda/"hra" může připadat některým odborníkům příliš extravagantní, což je zřejmě důvodem jejich neskrývané rezervovanosti. Ani já nemohu Sternovo pojetí skousnout stoprocentně, ale rozumím mu a považuji ho za mimořádně inspirativní. Zároveň musím konstatovat, že Ladislav Švarc s Karlem Čapkem jsou pro mne stravitelnější. (Představení knížky Ladislava Švarce Výtvarné projevy dítěte /1918/ Karlem Čapkem je mistrovské dílo. Karel Čapek mě absolutně uchvátil svým moderním navázáním na Komenského).
Podobně jako všichni tři zmínění pánové, jsem i já přesvědčená, že všichni máme vbudovanou schopnost vyjadřovat se bilingválně (míněno slovem i obrazem). Nicméně ne každý je schopen to dotáhnout do nějakého soudržného a srozumitelného celku. Maluju již několik let obrazy s klienty se speciálními potřebami dohromady. Jednak z důvodu, aby na vytváření díla měl možnost participovat skutečně každý, a pak také proto, abychom díla mohli vystavovat a skrze ně komunikovat ve snaze lépe si vzájemně porozumět. Kolektivní forma tvoření obrazů nemusí být nutně jediným ani konečným cílem. U některých lidí je fází přechodovou. Ve většině případů je ale dobrým začátkem a zároveň zjištěním kolik radosti a tvořivosti nám může přinášet SPOLU-práce.
Triangl jsem začala „hrát“ postupně s rodinnými příslušníky – můj manžel, máma, bratr, dcera a její manžel, jejich dcera. Všichni byli nadšení. Ve Stéble Triangl vyvolal až bouřlivé poryvy radosti. Zapojili se i terapeuti a někteří rodiče klientů. Postupně vznikají obrazy, které se můžete prohlížet v Galerii Triangl.
Triangl si již vyzkoušeli:
Magdalena Westman, Darja Kocábová, Randolph Westman, Hana Macháčková, Pavel Straka, Dominika Čechová, Juraj Čech, Michael Kocáb, Věra Velkoborská, Renata Košařová, Věra Kristová, Carl Westman, Chen Shih-Ting, Věra Chvátalová, Mario Hermoso, Hanka Pazderková, Eva Nováková, Radka Chomoutová, Luboš Dušek, Dáša Stiborová, Alena Hovorková, Michal Hovorka, Petr Cihelka, Lukáš Hadáček, Giora Carmi, Jan Gabler, Petra Hřivnáčová, Tomáš Hřivnáč, Ester Záveská, Thea Kratochvílová, Marie Macháčková, Ivana Lenerová, Zuzana Lenerová, Slavomír Lener, Eva Marvanová, Eliška Marvanová, Evelínka Marvanová, Ivan Sever, Vanda Kaštánková, Martina Šilhánková, František Egermajer, Jaromír Kudlička, Helena Šrámková, Jana Rádlová, Eva Sovadinová, Markéta Hrmová, Antonín Hrma, Mikuláš Hrma, Anna Hrmová, Markéta Šídová, Petra Jarolímková, Ivana Moudrá, Petr Moudrý, Jessica Kocábová, Vincent Vrána, Michal Záveský, Vendula Lubasová, Vendula Benešová, Martina Ferová, Zuzana Kroupová, Lenka Bosáková, Helena Kotková, Kateřina Melšová, Eva Lenhartová,...
Zapojily se také organizace: Stéblo,z.s. Spolek Toseví, Komunitní centrum Svět Dobrých lidí (MAS Brdy-Vltava), Azylový dům sv. Ludmily v Mokrovratech,...
Případové studie:
Jedna maminka se mi svěřila, že od nástupu její dcerky E. do mateřské školky se slibná tvorba dítěte nápadně proměnila. Z velkorysých a uvolněných obrazů se prý najednou vytratila kompozice i pro E. specifická barevnost. Obrázky byly k nepoznání v porovnání s předešlými a vždycky se údajně jen něco malinkatého těžce rozpoznatelného krčilo někde v koutku. Domluvily jsme se s maminkou, že mi E. na jedno sezení přiveze a něco spolu zkusíme. Zapojila jsem E. do výtvarné „hry“ Triangl a výsledek se dostavil. E. byla instruovaná, že nedostane bílou čtvrtku, ale pokrytou sítí čar, kterou vytvořili dva jiní lidé a že jejím úkolem bude nějak to všechno propojit do jednoho obrazu. Bez mrknutí oka a s absolutní jistotou si šestiletá E. určila barevné schéma pro své obrazy a s nadšením se pustila akrylovými barvami do díla. Po třetím dokončeném obraze jsem ji požádala, jestli už bychom práci nemohly ukončit. Po velkém přemlouvání a opakovaném slibu, že zase někdy budeme malovat do těch čar, svolila. V „záchytné“ síti čar si E. velmi libovala a pohybovala se v ní zcela svobodně.
Když jsem napsala svému známému americkému terapeutovi a ilustrátorovi o své metodě/"hře" Triangl odpověděl, že vlastně něco velmi podobného vymyslel ještě na studiích a poslal mi to i v tištěné podobě s tím, že ale dává přednost autentické výpovědi jednoho člověka. O tom, kdy je co autentické jsme si vyměnili pár emailů a došli ke vzájemné shodě. Arteterapeut projet SPOLU nadšeně podpořil dvěma pracemi.
Moji přátelé, kteří si již Triangl vyzkoušeli a zalíbil se jim, oslovují další své přátelé, aby si to také vyzkoušeli. Přikládám tedy další zkušenost.
"Naším úkolem bylo ve trojici vytvořit abstraktní barevný objekt. Požádali jsme dědu, aby se k nám připojil - abychom naplnilo trio. První a přímá reakce byla, že ne a co z toho a k čemu je to dobrý. Vzdala jsem se naléhání a vysvětlila Markovi (vnukovi) že to nebude triangl, ale biangl. Zkrátka si to uděláme sami dva. Záměrem bylo, aby vždy jeden z trojice (dvojice) pokreslil tužkou bílou plochu libovolnou čarou tak,
aby další člen další čárou navazoval. Ideální by bylo, kdyby dva čárali a třetí pak koloroval. Nastala chvíle realizace. Na stole bílá čtvrtka, tužka. Domluvili jsme se s Markem, že čáry po papíře budeme dělat spolu a on to pak sám dokončí.
Jakmile jsme udělali první čáru, děda se začal zajímat, co že to děláme. Chopil se tužky a pokračoval za mou první klikatinou. Měla jsem na mysli, že to budou intuitivní čáry,
ale děda to promýšlel a chtěl mít složitý obrazec. Přibrzdil, když jsem mu vysvětlila, že Marek vzniklý objekt bude vybarvovat. Byli jsme spokojeni se vzniklým tvarem a teď už přišel na řadu Marek se štětci a barvami. Ptal se, jakou to má udělat barvou. Řekla jsem mu, že je to jeho prostor a může si volit barvy podle momentálního nápadu nebo nálady. Myslím, že by nejraději celou plochu vybarvil modrou. Takovou měl asi ten den náladu. Myslím, že se akce vydařila. S prací i výsledkem jsme byli spokojeni všichni tři.
Nejvíc motivace ale potřeboval k akci děda! Marek je žákem 7. ročníku Základní školy praktické a speciální v Praze Krči. Důvodem výběru této školy je lehké mentální postižení."
(Poznámka: Z této zajímavé zkušenosti z Trianglu vyplývají, kromě jiného, nejméně dvě další podstatné věci, které je třeba zmínit! Smyslem skutečně je, aby sítě čar byly vytvářené zcela bez přemýšlení. Třetí účastník jehož úkolem je vytvořit z té sítě obraz ji nekoloruje, nýbrž nechá se tou sítí pouze inspirovat a maluje regulérní obraz, navíc v intencích motta uvedeno níže. Ukazuje se jako ideální, když účastníky do práce osobně zasvětím. Nabízím tedy workshop nebo můžete přijít na můj dvoudenní seminář, jehož součástí bude rovněž malování metodou Triangl).
Zvu tedy každého člověka s otevřenou myslí a potřebou najít v sobě zapomenuté polohy, aby se rozpomenul a k projektu se připojil. Příští ročník (třetí) výstavy SPOLU 2022 bude na Trianglu postavený. Ráda bych pro něj získala lidi napříč kulturami i generacemi a poukázala skrze společná díla na to lepší v nás. Část obrazů bude vystavena v reálném prostoru a část virtuálně.
Motto: "Když světlo svléklo černé roucho vesmírných temnot, svět se vyjevil v nevídané zářivé kráse. Ta krása nás okouzluje, chceme se ji dotknout, chceme ji zachytit, probouzí v nás nečekanou tvořivost, přináší nám radost, s níž se chceme podělit s druhými. Pojď zkusíme to, třeba to SPOLU dokážeme a trochu té krásy a světla prozáří i naši duši." (Darja Kocábová)