Můj nedávný dvoudenní seminář/workshop zaměřený na kolektivní tvorbu, organizovaný Pražskou vysokou školou psychosociálních studií a konaný v Ateliéru radostné tvorby (dále jen A.R.T.) přinesl mnoho zajímavého a otevřel téma, u kterého bych se ráda zastavila.
Vše začalo tím, že projektový manažer A.R.T. Vladimír Drábek provedl účastnice semináře/workshopu prostorami A.R.T. a seznámil je s jeho zaměřením. Asi patnáctiminutový zajímavý proslov ukončil V.D. slovy, že jeho přístup týkající se výtvarné práce s klienty je pravicový a můj označil za levicový. Co tím asi V.D. myslel? Zřejmě to, že jeho Ateliér je zaměřen na individuální tvorbu a já se zaměřuji (poslední dobou intenzivněji) na práci kolektivní. V.D. vynesl na světlo důležitou skutečnost a sice, že práce nás obou (samozřejmě mnoha dalších) je politikum!
Kromě toho, že mi V.D. přihrál téma, o kterém se mohu trochu rozepsat, zaskočil mě svým tradičním duálním uvažováním levá/pravá, o kterém on jako matematik ví daleko lépe než já, že v současném chaotickém, nestabilním, stále složitějším a hlavně nepředvídatelném světě nefunguje.
Individualistická (JÁ) kultura je popisovaná jako soustředěná na jedince. Velký důraz je kladen na výjimečnost a originalitu. Osobní svoboda je považovaná za nejvyšší politickou hodnotu. Společnost je vnímána jako soubor jedinců, kteří všichni usilují především o uspokojení vlastních potřeb a zájmů. Je charakterizovaná velkou nezávislostí jednoho na druhém. Závislost, skromnost, a pokora jsou považovány za projevy slabosti. Společensky oceňovaní jsou asertivní (až agresivní) jedinci spoléhající se sami na sebe.
V individualistické kultuře se očekává, že lidé budou řešit problémy a dosahovat svých cílů samostatně. Přílišný důraz na osobní identitu a autonomii má samozřejmě vliv na fungování celé společnosti. Lidé nadřazují vlastní zájmy nad skupinovými. Individualistická kultura je postavena na přesvědčení, že lidé jsou ze své podstaty sobečtí a že pouze soutěžení a konkurence jsou účinnými stimuly k usilovné práci. (Andrew Heywood, Politické ideologie).
Soutěž není ze své podstaty špatná. Kapitalistický systém na ni stojí a zdůrazňuje, že bez soutěže není inovace. Na druhé straně soutěžení rozděluje, vždycky má vítěze a poražené. A když poražení přibývají exponenciální řadou, společnosti mají problém. Západní politologové si již delší dobu lámou hlavu nad tím, jak mnoho spolupráce je možné vpustit do kapitalistického systému, aby to ještě unesl a nezhroutil se.
Dnes již můžeme číst o organizacích na spolupráci postavených jako o daleko produktivnějších a efektivnějších v porovnání s těmi založenými na výkonu, přepracovanosti, strachu ze ztráty zaměstnání a vyhroceném individualismu. Na spolupráci založené organizace vytvářejí kohezivní, podporující kulturu, která akcentuje teamovou práci a tvořivost.
Kolektivistická (MY) kultura věří, že člověk je tvor společenský a že pro překonávání sociálních a ekonomických problémů/krizí má větší význam společenská pospolitost než úsilí jednotlivců. Zdůrazňovaná je schopnost spolupráce a ochota jít za určitým cílem, ne se jen honit za osobním prospěchem. Dnes víme, že přirozenost člověka je plastická a že ji formují životní zkušenosti a společenské podmínky. Neurovědy nás učí, že je dokonce možné do určité míry přeprogramovat lidský mozek. (Doporučuji knihu Zbavte se zvyku být sami sebou). V kolektivistické kultuře jsou lidé schopni vzdát se vlastního komfortu ve prospěch celku. Už ruský anarchista Petr Kropotkin (jistě i někteří další) byl přesvědčen, že hlavním důvodem toho, proč lidský rod přežil a prosperoval, byla jeho schopnost vzájemné pomoci. Ta ovšem vyžaduje, kromě mnohého jiného, sebeobětování, velkorysost, spolehlivost a ochotu si vzájemně pomáhat. (Andrew Heywood, Politické ideologie).
V roce 1994 vydal Anthony Giddens knihu Beyond Left and Right, The Future of Radical Politics, ve které nás podrobně a v souvislostech seznamuje s některými důležitými pojmy.(Věřím, že jim budete rozumět i bez překladu):
Post-traditional social order, social reflexivity, post-Fordism, flexible production, bottom-up decision making, social solidarity, life politics, dialogic democracy, democratising of democracy, self-help groups, global cosmopolitan order, moral relativism, relation of property, new communications order, manufactured uncertainties, cultural cosmopolitanism, participatory democracy, social inequalities, idea of world community, cultural diasporas, solidarity across time as well as space, lack of responsibility for consequences, socially generous attitude of mind, positive appreciation of difference, globalization, reflexivity and detraditionalization, home-working, interconnected character of nature and the social community, future primitives, crime against nature, environmental destruction, masculinity and war, post- military society, war against women, mail emotional inexpressiveness, globalisation and detraditionalization, generative model of equality, post-scarcity order, social pacts, ever-expanding capitalist world economy, general revolt against consumerism capitalism is pregnant with socialism, world of multiple fundamentalisms, fragmentation, shared values.
Ke Giddensově knize jsem se dostala v Jižní Africe v roce 2004 a od té doby se k ní vracím. Je to myšlenkový svět, ve kterém žijeme. Ne vždycky mu dobře rozumíme. Nicméně přemýšliví lidé se snaží alespoň nějakým základním způsobem se v něm orientovat.
Kdybych nečetla Giddense, těžko bych se propracovala ke knize Art Therapy and Postmodernism, Creative Healing Through a Prism, Helene Burt. Obstarala jsem si ji během studia v Ateliéru arteterapie (2012-2015) ve chvíli, kdy jsem nenacházela v modernistickém pojetí arteterapie odpovědi na některé, ze společenského hlediska, důležité otázky. Kniha Helene Burt pojednávající o nejrůznějších společensky angažovaných přístupech k arteterapii, nabízí základní porozumění postmodernistickému myšlení a jeho aplikaci do současné arteterapeutické praxe.
Arteterapie se praktikovala v Americe od čtyřicátých let minulého století. Byla modernistickým konstruktem založeným na přesvědčení a zkušenosti, že každý člověk je schopen vyjádřit obrazem své vnitřní obsahy/konflikty. Jeden ze dvou hlavních proudů arteterapie, spojený se jménem Margaret Naumburg se napojil na Freudovu psychoanalýzu, ve které se terapeutická práce zakládala, zjednodušeně řečeno, na zvědomování pacientova nevědomí. (Freudův sen jako královská cesta k nevědomí byl nahrazen obrazem). Ve výtvarné tvorbě klienta se primárně hledala patologie (medicínský model), stanovovala diagnóza a následně léčila. Na jedné straně stál expert, objektivní pozorovatel, v arteterapii interpret výtvarné produkce a na straně druhé pacient se svými subjektivním pocity, které bylo třeba zobjektivizovat. Nejlépe v rámci skupiny, kde mezi pravdou a názorem většiny leželo rovnítko.
Postmoderní přístup založený na názorové pluralitě, tedy relativitě pravdy a nutnosti intersubjektivního vyjednávání jednak depatologizuje klientovu tvorbu a do jisté míry rozpouští roli experta. Klienti sami jsou experti na své životy!
Postmoderní psychoterapie se v mnohém kryje s feministickou psychoterapií. Ta je kritická jak k reduktivnímu Freudovu učení, tak i ke způsobu provozování terapií. Za zavřenými dveřmi bez zájmu o vnější svět.
Feministky jsou přesvědčené, že pomoc lidem nebo poskytování psychoterapie je politický akt. Jednoduchým příkladem může být léčba poruchy příjmu potravy. Modernistický přístup pracuje individuálně s jednou pacientkou nebo ve skupině zejména na odstraňování jejích sebedestruktivních vnitřních programů. Naopak postmodernistický přístup problém externalizuje, pacienta od něj separuje a tlačí na společnost, aby např. změnila stereotypy týkající se ženské krásy. Anebo, aby třeba posilovala potřebu spirituálního rozměru v lidském životě. Oba přístupy by měly koexistovat, a ne si protiřečit, jak se tomu často děje.
Feministky zastávají kulturně inkluzivní přístup jdoucí ruku v ruce s kulturní citlivostí vůči všem lidským bytostem bez rozdílu. Jsou zaměřené na budování sociální spravedlnosti a léčení jak osobních, tak kulturních zranění. Jejich pojetí je holistické a humanistické. Považují se za sociální aktivistky odhalující v lidech dobro a budující společenství naděje. Se svými klienty jsou na jedné lodi, kterou se snaží navigovat podle svého nejlepšího vědomí a svědomí i když vlastně ani přesně neví kam. "Nezáleží ani tak na tom, kam jdete, ale jak tam jdete. Pokud kráčíte správně po správné cestě, dříve nebo později svého cíle dosáhnete", říká Bruno Marion.
Postmoderní perspektiva v arteterapii je tak široké téma, že jsem vybrala jen ty myšlenky, se kterými vnitřně rezonuji a kterými se ve své práci řídím.
V.D. zdůrazňuje, že na rozdíl od mé práce, je pro něj ve výtvarném projevu primární umělecká složka, ne sociální. Díla umělců A.R.T. lze posuzovat podle přísných uměleckých kritérií. Jedním slovem A.R.T. se řadí do kategorie art brut. Vyhledává individuální talenty v řadách hendikepovaných lidí a seniorů a těm se věnuje. Vymezuje se proti arteterapii a není, jak uvádí místem trávení volného času. Odmítá pedagogické či terapeutické zásahy, které by ovlivňovaly charakter výtvarného jazyka umělců. Spolupracuje s renomovanými výtvarníky a je místem setkávání naší intelektuální elity.
Během studií v Ateliéru arteterapie jsem zachytila, že vymezování se vůči arteterapii není zdaleka ojedinělý jev. Při svém brouzdání internetem jsem narazila na další zajímavou knihu Inclusive Arts Practise and Research, A Critical Manifesto editorů Alice Fox a Hannah Macpherson, která se též vymezuje proti arteterapii, ale i proti art brut.
Inkluzivní umění je definováno jako spolupráce mezi lidmi s hendikepem a lidmi bez hendikepu. Nezříká se umělecké kvality díla, která z takové spolupráce může vzejít, ale zkušenost se společným tvořením je pro inkluzivní umění jednoznačně primární. Odklonem od umění jako komodity (k veřejným představením, instalacím apod.) se vzdaluje kapitalismu. Další námitkou proti inkluzivnímu sociálně angažovanému umění na spolupráci postaveném je, že invalidizuje svým akcentem na sociální dimenzi současné výtvarné umění. Otázkou zůstává, zda umělecká kvalita a sociální angažovat musejí být nutně v konfliktu.
Art Brut nebo Outsider Art se zaměřují na vyhledávání a podporu skrytých géniů samouků. Myslím, že velký boom nastal v tomto smyslu v souvislosti s vydáním Jungovy Červené knihy (2009). I když u nás vyšla kniha Syrové umění Jana a Evy Švankmajerových už v roce 2004. Někdy mám pocit, že jedině taková díla jsou poslední dobou považovaná za autentická a hodná pozornosti. Jistě to souvisí s krizí současného umění, o které se tak často hovoří.
Inkluzivní umění se snaží rozvíjet celospolečenský potenciál tvořivé spolupráce. Na rozdíl od arteterapie, nepoužívá výtvarnou tvorbu jako diagnostický a následně terapeutický nástroj.
A pak je tady ještě jeden člověk se svým unikátním systémem, a ten se vymezuje proti všemu a proti všem. Jmenuje se Arno Stern a jeho metoda určitě stojí za pozornost. (Kniha Malování jako hra a přirozená stopa).
Abych se vrátila na začátek. Ateliér radostné tvorby mnoho let obdivuji a všude o něm s nadšením hovořím. Zatím jsem u nás nepoznala lepší zařízení a lepší obchodní model. Mezi mnou a V.D.je ale jeden velký rozdíl. Zkušený manažer Drábek budoval A.R.T. shora, ve spolupráci s akademicky vzdělanými výtvarníky a kunsthistoriky a svou aktivitu s vytyčeným cílem má jasně zadefinovanou. Já jdu zespoda. Stavím zejména na své intuici, celoživotním pocitu společenského outsidera a Bottonově přístupu Pick & Mix. Mimochodem z takového myšlenkového kokteilu vznikla moje jednoduchá a široce využitelná metoda Triangl.
Dělám to, o čem jsem z hloubi duše přesvědčená, že je společensky produktivní. (Neznamená ani rentabilní ani široce společensky přijímané). Přemýšlím a snažím se konat v intencích sociální odpovědnosti. Navíc. Svět se proměnil. Pravice a levice již dávno nejsou v protikladu. Působí současně. Jedno je obsaženo ve druhém. JÁ je obsaženo v MY a naopak. Možná i proto máme s Vladimírem Drábkem velmi přátelský, na vzájemném respektu postavený vztah, a já se těším na další svůj seminář/workshop u něj v Ateliéru.