Součástí mých workshopů bývá poslední dobou malování metodou /hrou D-dům. Jinak tomu nebylo ani během nedávného semináře/workshopu pořádaného PVŠPS. Nápad na další projekt v řadě se vynořil při malování s využitím Trianglu poté, jsem si všimla, že, někteří lidé so chtějí sítě čar kreslit sami. Současně to bylo v době, kdy Rusko zahájilo „speciální operaci“ na Ukrajině a lidé museli opouštět své domovy. To mě vrátilo k potřebě domova hluboce uložené v každém z nás. Každý živý tvor cítí-li se ohrožen hledá úkryt, útočiště. Potřebuje kousek jistoty v nejistém světě. Někam patřit. Zároveň chceme také někomu náležet, a tak se domov stává prostorem vzájemnosti, sdílení. Vnáší do životního napětí nezbytné chvíle uvolnění. Domovem pro nás ale může být také rodný kraj, vlast i celá planeta Země.
„Úsměvná“ historka jednoho známého, který studoval u architekta Franka Gheryho a popisoval, jak nesnášel, když při přednáškách F.G. např. zmuchlal noviny a hodil je na vybraného studenta s instrukcí „udělej z toho dům“ přispěla ke zformulování Projektu D-dům, podobně jako četba o matematické uspořádanosti v architektuře Le Corbusiera a jejích ideálech – nepřerušovaná přímka, rovnoběžky, pravé úhly. (Bauman, Globalizace, 1998/2000).
Zadání: 15-25 sekund (podle rychosti kreslícího) nezvednout tužku z papíru a kreslit bezmyšlenkovitě jedním tahem protínající se pravoúhlé čáry; čtverce a obdélníky. Potom se na síť čar podívat ze všech možných stran (točit si papír v ruce) a libovolným médiem namalovat dům/domov, ve kterém člověk žije, chtěl by žít nebo jako architekt navrhuje dům snů pro někoho jiného. Dům by měl být zasazen do nějakého prostředí. Je možné též malovat interiér.
Důležitá poznámka: Člověk nemusí využít všechny čáry, naopak potřebné si může dokreslit. Cílem není pracovat se základem jako s omalovánkou, ale dát volný průchod fantazii. Metoda/hra Dům je určena k individuálnímu malování. S Trianglem zaměřeným na kolektivní tvorbu se dá dobře kombinovat.
Účastníci workshopu se zabrali do práce a já byla zvědavá na výsledek. Na malování domu je obvykle vyměřen čas cca 90 min. Chvíli před koncem jsem se šla okouknout co kdo namaloval. Zastavila jsem se u socioložky Si, jejíž obrázek jsem považovala za až překvapivě prázdný. Ptala jsem se, kde bydlí. Odpověděla, že někde v podnájmu (pokud se nepletu) a vzápětí dodala, že téma ji neoslovuje, že po žádném domě netouží.(Dům přetvořila do slona). Zajímalo mě, jak to mají ostatní. Možná jsem je ale dostatečně důrazně, nevybídla k reakci, a tak se k mému rozhovoru se Si připojila jen studentka antropologie An žijící v komunitě. Zavětřila jsem výživnou sociologicko-antropologicko-psychologickou debatu a čekala, jestli mi náhodou neposkytne ještě nějaký dodatečný materiál k tématu bydlení, které rozvíjím ve své připravované knize o arteterapii.
Podle socioložky Si domov nemusí být nutně symbolizován domem, navíc individuálně vlastněným. Si zmínila jevy, které dnes k vlastnictví domu nepřispívají – nukleární rodina, bezdětné páry, lidé žijící single, cestování za zaměstnáním, nejistota zaměstnání, drahé hypotéky a obecně nedostatek financí. Tím výčtem jsme se náhle ocitli v rovině socio-ekonomické a mně svitlo, že vlastnit dům bylo vždycky atributem jistého bohatství, společenského statusu. Individuálně vlastněný dům je převážně vnímaný jako majetek, komodita. V dnešní době, kdy důchody se stávají díky stárnoucí populaci stále větším problémem slouží domy i jako jako pojistka na stáří. Klasický dům jako socio-kulturní základna stability a pocitu, že člověk někam patří už zřejmě u velké části mladé generace nefunguje. Vzniká třída vlastníků domů (bytů) a těch, kteří bydlí v pronájmech a podnájmech. Někteří jsou nuceni dlouho zůstávat s rodiči, jiní hledají útočiště v azylových domech a ti nejnešťastnější končí na ulici.
Zdá se, že vše, co není spojeno s přímým vlastnictvím bydlení je společensky stigmatizováno. A přitom je jasné, že právě kvalita bydlení má přímý dopad na celkovou kvalitu života. Nejen na fyzické zdraví a psychickou vyrovnanost, ale také na formování politických názorů a aktivismu. Způsob bydlení zjevuje v celé své nahotě společenskou nerovnost. A tedy politika bydlení s potenciálem mírnit stratifikaci společnosti by měla být jednou ze zásadních priorit naší vlády.
Je tristní vidět právě dostudované vysokoškoláky, kteří mají pocit, že na nic většího si v životě nevydělají. Lidsky je pro mne nesnesitelné, aby účastnice semináře/workshopu mladá socioložka Si na otázku paní Ji, kde se vidí za pět či deset let odpovídala, že pře sebou vidí jen prázdno, mlhu, ale že se těší na pěkný a vyhřátý domov důchodců.
Studentka antropologie An měla zajímavý postřeh k tématu rozšířené rodiny (extended family) a sice, že život v komunitě ji nahrazuje život ve větší rodině s příbuznými, které byla nucena kvůli studiu opustit. (Další velké a stále aktuálnější téma). Pokud šlo o její představu blízké budoucnosti, vyjádřila ji velmi podobně jako Si.
Projekt D-Dům otevřel zajímavou diskuzi, která zřejmě úplně všechny účastníky semináře/workshopu nenadchla. Při závěrečném, hodnocení pan Ri podotkl, že lidé neměli možnost vyjádřit své emoce, že šlo o názory na bydlení. An nesouhlasila. Byla přesvědčená, že emoce a názory jsou v sobě vzájemně obsažené. Terapeutku Ev mrzelo, že nemohla zmínit pocity, které prožívala během malování domu. Speciální pedagožka Ma podotkla, že by to bývalo chtělo lepší facilitaci. To byl můj problém. Jsem diskutér a když mě téma zajímá, což byl tento případ, zapomenu na všechno kolem. Nemyslela jsem dostatečně na ty členy skupiny, kteří se v diskuzi sami nedokážou prosadit a čekají až budou vyzváni. Nicméně jasně se mi potvrdilo, že mezioborové bydlení do mezioborové arteterapie samozřejmě patří.
Poznámka: Dům malujeme už nějakou dobu, ale nikdy k žádné podobné debatě nedošlo ani ke zmínce v uvedeném smyslu. Samozřejmě, že ze všech těch obrázků, které si můžete prohlédnout v Galerii Projekt D-Dům, lze mnohé vyčíst. Vzhledem k tomu, že pracuju většinou na venkově, kde všichni bydlí v nějakých často vícegeneračních či zděděných domech, téma nedostupnosti bydlení a s ním spojené pocity existenciální nejistoty se v mé práci s klienty zatím neobjevilo.