Práci s předškolními a školními dětmi jsem se systematicky věnovala (2022/2023) v rámci Rodinného centra Dobříšek poprvé. (Nepočítám do toho mnohaleté malování se svými třemi vnučkami ani jednorázové workshopy).
Děti byly rozděleny podle věku do dvou skupin a výtvarná aktivita do dvou semestrů. Čistý čas pro malování s předškolními dětmi byl 45 min., se školními 60. Předškolních dětí docházelo do hodin tři až šest, školních maximálně devět. Třída byla vybavena dvěma řadami malých školních stolů a lavic, což bylo pro mé pojetí výtvarné práce s dětmi ve více směrech nevyhovující. Z mnoha důvodů to nešlo změnit.(Pokud otevřu příští ročník, bude konat v Komunitním centru Svět dobrých lidí v Dobříši, kde se prostor dá přizpůsobit na mnoho způsobů).
Pár dětí zpočátku přišlo na zkušenou, což se moc neosvědčilo.
Jedna maminka celou dobu oknem pozorovala, jak se věnuju její holčičce a když jsem jí po hodině sdělila, že si myslím, že pro dcerku by malování smysl mělo, odvětila, že viděla, jak dceruška většinu času proseděla a nic nedělala. Ani ne pětileté děvčátko namalovalo dva krásné obrázky a pak chtělo odpočívat. Třeba mělo potřebu si o všech těch nových věcech, podnětech a dětech popřemýšlet. Na mou přímou otázku, jestli se děvčátku s námi líbilo, odpovědělo bez váhání ano. Bohužel maminčino „neurotické“ očekávání jsem nedokázala naplnit. Představu, že dítě nemůže být ani na chvilku ponecháno samo sobě, nýbrž že se musí každou minutu věnovat nějaké řízené aktivitě, nesdílím.
Nemyslím si ani, že u takhle malých dětí jsou vhodné tzv. ochutnávací hodiny. Z jedné hodiny nedokáže dítě ani rodič posoudit, jestli zvažovaná (nejen) výtvarná aktivita bude pro dítě „to pravé“. Je třeba trochu riskovat a připravit dítě na to, že během minimálně 15-ti (maximálně 30 setkání) setkání zažije něco nového a zajímavého. Na druhé straně je dobré, aby ke mně chodily děti, které rády malují a jsou přirozeně zvídavé. Do budoucna hodlám s dětmi pracovat daleko více mezioborově s cílem vzbuzovat a podporovat v nich celkovou tvořivost a malování používat spíše jako nástroj k poznání.
Své první výtvarné kurzy jsem anoncovala jako kreativní malování s využitím arteterapeutických postupů, což se ukázalo jako zavádějící. Jednak si pod tím rodiče zřejmě nic moc nedokázali představit, hledali výtvarný kroužek pro děti. A pak se stalo, že dorazila maminka s autistickou holčičkou a já jsem zjistila, že to nebude s dětmi propojitelné. Jsem sice zastáncem inkluze, ale ne za všech okolností. Matka trvala na tom, že jde s dcerou do arteterapie, a navíc chtěla být přítomná sezením a radit mi, jak pracovat nejen s jejím autistickým dítětem. Holčička byla velmi neklidná a skupinu dětí zaměřených na malování by úplně rozhodila. V případě, že by se skutečně jednalo o čistou arteterapii, kde akcent je na proces, ne na výsledek, a já bych měla k ruce pro autistické dítě asistenta, pak by to šlo. Když ale rodiče primárně hledali výtvarný kroužek, chtěli vidět nějaký výsledek. S těžkým srdcem jsem matku s dcerou odmítla. Bylo to o to složitější, protože byly Ukrajinky.
Měla jsem určitou představu, co během 30-ti setkání s dětmi zvládnu. Nakonec všechno dopadlo trochu jinak. Malovaly jsme převážně rozmývatelnými pastelkami, které děti dlouho preferovaly před vodovkami. Rozmývání zpočátku bylo na mně, později si děti chtěly rozmývat obrázky samy. Jak se postupně osmělovaly zkoušely stále častěji vodovky. Ve většině případů si ale obrázek potřebovaly předkreslit tužkou. K práci se skvrnou jsem se dostala jenom u dvou dětí.
Moje metody jsou určené k posilování imaginace. Nekopírujeme svět kolem, pouze se jím inspirujeme. U dětí měla asi největší úspěch metoda dům. Některé jejich domečky se ještě na poslední chvíli podařilo zařadit do mé knihy o arteterapii. Domky, které vidíte ve virtuální galerii, byly kresleny a malovány lidmi různého věku i společenského statusu.
Děti bavila i metoda pohlednice a mandaly. Čas od času si rády zamalovaly podle svého.
V rámci skupiny vlastně pracuju s každým dítětem individuálně, což je pro mne nesmírně náročné. Má to dva důvody. Zaprvé, pokud všichni pracují na stejném zadání jsou často výsledkem obrázky jako přes kopírák. Zadruhé děti, zejména ty menší, obrázek začnou a z nějakého důvodu nechtějí pokračovat. Za takové situace dodělání obrázku odkládám na později. Ovšem na dodělání obrázku ve většině případů trvám i když je to s mou pomocí (respektive s další šichtou doma). Chci, aby se děti učily věci dodělávat, a měly tak dobrý pocit z ukončené práce a tím i samy ze sebe.
Děti si chtěly po každém malování obrázky odnášet domů, což u mne narazilo. Jednak jsem na obrázcích většinou ještě musela zapracovat (zcelit je a provzdušnit), a pak jsem potřebovala vidět celou řadu těch dětských výtvorů. Jedině skrze obrázky jsem mohla dětem lépe porozumět a přizpůsobovat výtvarnou aktivitu tak, abych neztratila jejich zájem a nadšení. Ohledně odnášení obrázků domů se děti pokoušely se mnou smlouvat. Když pochopily, že je to neprůchodné, zklidnily se a vydržely bez nich až do konečného třicátého setkání. Pouze Jeník často opakoval, že už se nemůže dočkat až bude konec a odnese si všechny obrázky domů. Pro mne bylo důležité, kromě jiného, aby děti okusily, co znamená odložit naléhavou potřebu na později. Byla jsem mile překvapená, jak to děti zvládly.
Setkávání s oběma skupinkami dětí bylo úžasné a užili jsme si i spousty legrace. Skupinka menších dětí stála na Sibylle (4-5). Kolotala v ní částečně horká kolumbijská krev, takže dokázala kluky - Kubíka (5) a Vášu (5-6) pěkně rozparádit. Nikdy to ale nepřesáhlo únosné meze a vždycky jsme při tom mohli pracovat.
Dynamiku starší skupince dodávaly Anežka (8-9) s Kristýnou (8-9), které s námi byly bohužel jen v první půlce. Já jsem vůbec nezaregistrovala, že v RC Dobříšek jsou kurzy rozdělené na semestry, a tak jsem si dlouho lámala hlavu nad tím, proč nás sestry opustily, když se zdálo, že si to s námi tak užívaly.
V průběhu času jsem nashromáždila tolik krásných obrázků, že jsem se rozhodla pořídit dětem (na účet RC Dobříš) velké desky (A3) s průsvitnými kapsami, do kterých jsem jim obrázky uložila jako do „galerie“. V průběhu let se k nim mohou vracet a až jednou budou chtít jít třeba na arteterapii, určitě nebudou mít pocit, že neumí malovat.
Při posledním setkání dostaly děti za úkol namalovat obrázek pro Magdalenu. To byla třetí a poslední zkouška. Obrázky se některým dětem vydařily tak, že nebylo lehké se s nimi rozloučit. Pětiletý Kubík si obrázek chtěl odnést domů. Když ale Váša (6) rezolutně prohlásil, že obrázek nechává Magdaleně, začal Kubík usilovně přemýšlet, jestli by toho byl také schopen. Viděla jsem, že řeší velké dilema. Dlouho to vypadalo, že to nezvládne. Ve chvíli, kdy jsem mu chtěla umožnit, aby si obrázek odnesl, rozhodl se mi ho nechat.
Kubík, Lubošek, Róza, Sibylla, Váša, Anetka 1, Anetka 2, Anežka, Eliška, Jeník, Katka, Kristýna Maria, Sára, Vašík. Děti se mi navždy zapsaly do paměti svým nadšenectvím, ochotou k experimentům i soustředěností. A také tím, jak spolu vycházely. Žádné pošťuchování, zesměšňování jednoho druhými, žádná agrese. Vždycky jen dobrá nálada a ochota spolupracovat.
Výchovně se mi povedlo:
- s dětmi věci dodělat,
- odložit jejich naléhavou potřebu odnést si obrázky po hodině domů na později
- nechat je vyzkoušet, co znamená vzdát se něčeho co má člověk rád, pro někoho druhého.
Jako každou výtvarnou práci s lidmi i tuhle jsem brala jako experiment, na kterém jsem si ověřovala funkčnost svých přístupů v souvislostech s teoriemi především Jeana Piageta, Victora Lowenfelda a Ladislava Švarce.
Kommentarer